Jedeme se podívat na náš budoucí dům. A jedeme se podívat už ve čtyřech. 3.května jsem našla na testu //, po 10m snažení a jednom sp. potratu. Dům se nám líbí, a tak po spoustě byrokracie a vyjednávání je náš!

V červenci jedeme na týden k našim a potom se těšíme na prvotrimestriální screening, v sobotu říkám mamce, že se vůbec necítím těhotně. Intuice na mě řve jako blázen, nepřipouštím žádný problém. V pondělí 11.7. v 11h jdeme s manželem na Genetiku do Plzně. Dcerka měla jet s námi. Na poslední chvíli měním plán a necháváme jí u tchýně, cítím, že to nebude dobrý, do kabelky přihazuju další balíček papírových kapesníků…

Intuici mi potvrzuje velmi příjemná doktorka, která jedná naprosto citlivě a profesionálně. Naše miminko se přestalo vyvíjet v 9+2tt, dle MS mělo ten den být 13+4. Přichází další lékař, vše potvrzuje. Pláču. Doktorka píše zprávu a doporučuje okamžitou revizi dělohy. Já jen brečím, mozek mi nefunguje. S manželem se složíme v autě, objímáme se, pláčeme spolu. Co budeme dál proboha dělat… Proč to potkalo zrovna nás? Máme spoustu otázek, na které nikdo nedokáže odpovědět…

Jedeme do FN Plzeň, chci to mít co nejdříve za sebou, pořád jsem v šoku. Čekáme 2hodiny mezi těhulema. Horko, dusno, klepu se, přemýšlím. Vlastně na revizi nechci, tak proč tu sedím… No, nic, do 13.30 jim dám šanci, pak odcházím. Ve 13.28 volají moje číslo 😀 Doktor opět potvrzuje, že miminko zemřelo a ptá se, co mám v plánu. Ptám se ho na přírodu, zda by bylo možný to nechat na ní, přece jen moje tělo není hloupé… Sestra se zatváří pohrdavě a doktor mi řekne, že očividně se k tomu příroda zatím vůbec nijak nestaví a jestli chci umřít na zánět dělohy, vykrvácet nebo být neplodná. O rizicích revize nepadá ani slovo. Ptám se, jak teda revize probíhá. Doktor mi řekl, že mrtvý plod vycucnout takovým brčkem jako od mekáče a následně vyčistí kyretou dělohu. Zírám a nevěřím vlastním uším. Mám chuť mu nacpat brčko od mekáče do zadku! Ptám se na rizika revize. Samozřejmě jsou, tady máte papír a přečtěte si to doma v klidu a podepište. Super, takže vlastně souhlasím s tím, že když to někdo udělá blbě, tak mi vezmou celou dělohu a protože jsem podepsala, nikdo za nic nemůže. Uf. Po mírném nátlaku manžela, který je stále v šoku a doktor mu barvitě vylíčil, jak do týdne zhynu bídnou smrtí, mi sestra bere krev a objednávám se na ráno na revizi. Odcházíme.

Doma přemýšlím, hledám podporu žen, které prošly tou samou situací a jak jí řešily. V soukromé skupině na FB narážím na dvě úžasné duše, které mě podporují v tom, že to můžu zkusit. Na revizi můžu jít vždycky. A hlavně jinam! K doktorovi s brčkem z mekáče ne! Večer volám do FN a revizi ruším. Mají řeči, ale já nejsem debil a rizik jsem si vědoma. Potom, co jsem ve FN zažila u porodu už mě jen tak něco nevystraší.

A tak čekám… čekání je zdlouhavý a na palici, naštěstí mě rozptyluje začínající rekonstrukce na baráku. Připomíná mi to přenášení v těhotenství. Taky nevíte, kdy to přijde, jaký to bude atd.

V úterý 19.7. jsem byla na kontrole u své gynekoložky. Ta by mě samozřejmě nejradši viděla už na revizi jako 9,9 z 10 zdravotníků, ale je velmi respektující, neprudí, nezastrašuje, nevydírá. Vyšetří mě na mou žádost, udělá ultrazvuk. Placenta je už hodně nabobtnaná, vyplňuje skoro celou dělohu, pod ní se tvoří krevní sraženina. Už to prý dlouho trvat nebude. Klade mi na srdce, ať mám připravenou tašku, kdyby cokoliv. Z ordinace odcházím s úsměvem. Jsem ráda, že někdo respektuje moje rozhodnutí. Doktorka je výborná!

Poprvé začínám špinit 22.7. v noci. V pátek přijela máma, miminko se potřebovalo rozloučit s babičkou, už mi to docvaklo. Popovídaly jsme si, pobrečely jsme si, objaly jsme se a v noci přišlo špinění. Od té doby jen špinění a pobolívání podbřišku.

26.7. večer mám pravidelné kontrakce, ale dají se zaspat. Tak teda nic no ☹ Další den ticho po pěšině, já se chovám jako nechutná zmije, dítě nespí, asi něco cítí.

28.7. v den, kdy bych měla být v 16+0tt mi je od rána zvláštně, moc nepracuju, ráno nemám ani chuť snídat, brečím a vztekám se, že už chci, aby se narodilo, už mě nebaví čekat a dávám mu čas do neděle a pak půjdu na revizi. Píšu to do soukromé skupiny na FB, holky mě podporují, hned je mi lépe. Manžel souhlasí. Miminko si výhružku asi vzalo k srdci, protože kolem 13h začínám cítit něco v podbřišku, vařím těstoviny k obědu, obědváme. Informuju manžela, že se něco děje, ať už si nedává pivo, kdyby něco… Jsme sice na baráku, ale koupelna je tu použitelná. Spíme tady už od víkendu, kdy přijeli naši, abychom nemuseli pořád pendlovat do Plzně a zpátky. Jdeme si s Julou lehnout, samozřejmě nespí a já mám vlny po 7-10minutách. Koukáme na Shreka, občas už si zafuním. Kolem 16h už to začíná být hodně zajímavý, zaujímám různé pozice v posteli a hučím do polštáře. V 16.34 mi praskla voda. Valí se ven, rychle běžím do koupelny, volám manžela, ať zabaví dceru. Cítím takové divné vyklouznutí, nastavuji ruku a mé miminko mi vyklouzlo do dlaně. Je krásné! Má asi 3cm, hlavu jak ufounek, dvě oči, maličké ručičky a na nich pět prstíčků. Nožičky jako žabička. Volám manžela, společně si ho prohlížíme, dáváme ho do misky.

Ovšem potom následuje slušný hardcore. Vypadá to jak kuřecí játra a musím toho mít v děloze tak 10kg, jinak si to neumím vysvětlit. Z vany v podstatě nemám šanci vylézt, každou 1-2minuty se dostavuje kontrakce, kdy mám chuť vytrhat zubama dlaždičky v koupelně. Učinila jsem jen dva pokusy. Při prvním jsem si sedla na židli v kuchyni. Když jsem po třech kontrakcích vstala, vypadlo to, že v kuchyni někdo někoho minimálně hodně zranil 😀 Lezu zpátky do vany, nemá to smysl. Dítě občas přijde zkontrolovat situaci, hlásí po celým baráku, že je všude krev a zase si odchází hrát. V 19h už jsem z toho dost unavená, nejím, nepiju, v hlavě mi běží scénář, že takhle teda umřít nechci. Manželovi říkám, že pobalíme nejnutnější a vrátíme se do Plzně. V půl osmé konzultuju po telefonu s PA situaci. Shodneme se, že do 21h je adekvátní doba čekat, pak jet do nemocnice. Je mi na zvracení, beru si vodu a kýbl, vracíme se do Plzně. Po cestě div v kontrakcích nevyvrátím dveře od auta, dítě usnulo a mě je o moc lépe. Doma není nic k jídlu, stavujeme se v Lidlu pro pečivo, na umření se necítím, tohle se dneska konat nebude. Děloha šílí, celou dobu. Nutně se potřebuje něčeho zbavit. Já už šílím taky. Z posledních sil vylezu 3patra bez výtahu, odhazuju nasáknutý ručník krví a skáču do naší krásný vany. Najednou se něco valí ven. Uvízlo to na půli cesty… a příčina všeho se právě narodila. Placenta. Velká jako moje dlaň. A s ní další obrovský sraženiny krve. Volám manžela, díváme se na placentu. Dítě to ohodnotilo slovy: „no, ty vole, mami, ty máš bobek. To je macek.“ Co na to říct, směju se, je mi nádherně. Kontrakce okamžitě ustaly, přestala se valit krev. Sprcha, lezu ven, vařím si kontryhel a řebříček, volám PA, že má vše šťastný konec. A je právě po 21h. Žádný další brutální krvácení se nekoná, podbřišek pobolívá, děloha se zatahuje, dítě se kojí, takže tomu aktivně pomáhá. O půlnoci jdu spát. Unavená, ale šťastná! I přesto, že mi dítě zemřelo, dokázala jsem ho důstojně porodit a v sobotu se s ním rozloučíme. Pohřbíme ho i s placentou v zahradě. U domu, který měl být jeho novým domovem. Bude tam s námi napořád 🙂

Článek píšu den po, je mi fajn, ani očistky nejsou žádný šílený krvácení, cítím se dobře, piju pořád čaj z kontryhele a řebříčku a jsem zase o velkou zkušenost silnější 🙂

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se dočetli až sem a všem, kteří mě podporovali a věřili mi, že to zvládnu! Největší dík patří mému manželovi a dcerce, kteří to čekání se mnou vydrželi. A obrovský dík patří holkám do skupiny na FB, které mě podpořily a podporují stále, respektující doktorce a vlastně i mojí mamince, která si nechala svoje předsudky a fandila mi, ať už se rozhodnu jakkoliv. Díky moc všem 🙂

Na otázky, které jsem si kladla na začátku. Proč zrovna my? Jsem si vlastně časem odpověděla sama. Prostě to tak mělo být, celá situace mi ukázala další směr, další rozměr a dokázala jsem sama sobě, že moje děloha rozhodně nemá žádný slabý kontrakce(jak jsem měla v propouštěcí zprávě z porodnice) a dokáže porodit další dítě. Možná jsem potřebovala odstranit nějaký blok, potřebovala jsem si dokázat, že to dám. Je toho spoustu a vydalo by to na další dlouhý článek, ale rozhodně mě tohle všechno hodně posílilo 🙂

P.S. Tento článek rozhodně není žádným návodem na spontánní potrat, je to jen má zkušenost a jiné zkušenosti se mohou hodně lišit 😉

Termín porodu jsem měla 5.9., jenže naše princezna měla spoustu času a ven se jí nechtělo. 10.9. jsem byla na kontrole, kde mi MUDr. udělal takového hamiltona až se mi zatmělo před očima, leč s naší malou to ani nehnulo.  Pokud by si to sama nerozmyslela, tak v neděli  15.9. nástup na preindukci. Porodní cesty nepřipravené, otevřená na špičku prstu.

Zatím to tedy vůbec nevypadalo na nějaký samovolný přirozený porod tak, jak jsem si ho vysnila. Po příjmu byl nález stejný, v 10.30 mi zavedli tabletu na připravení porodních cest. Od 12.30 jsem měla nepříjemné „plané“ kontrakce, které bohužel vystřelovaly do zad, a nic mi neulevilo.  Jediné „snesitelné“ bylo sezení na židli a kroucení se do všech možných i nemožných stran. Monitory, kde jsem musela ležet, logicky nic neukazovaly.

V 19hodin mě doktor vyšetřil, otevřená jsem byla na 2cm, cesty dozrály, nicméně jsem dostala injekci, aby mi kontrakce zastavili a já se vyspala.  Takže další zbytečný medicínský zásah, mohli to klidně nechat běžet, stejně to kontrakce nezastavilo.  A od půlnoci mi zakázali jíst a pít. Do dneška fakt nechápu proč?! Beztak jsem pila, protože jsem byla úplně vysušená.

Ve 3 hodiny ráno byly kontrakce pravidelné po 4 minutách, už nešly do zad, ale do podbřišku a celého bříška, malá se mlela jako blázen a já jsem v mezičase usínala. Natočili mi monitor, kontrakce přestaly být pravidelné a byly max. 50. Doktor mě vyšetřil, otevřená na 3 prsty, odcházela hlenová zátka.

Na porodní sál to prý ale ještě není. A dostala jsem další injekci na zastavení kontrakcí s opiáty. Souhlasila jsem s ní, dneska vím, že kdybych to nechala běžet bez ní, tak bych to taky přežila. Injekce totiž účinkovala jen tak, že jsem byla jak sjetá a kontrakce se prodloužily a pokračovaly po 15-20minutách. O tom, že mimino bylo taky sjeté radši pomlčím. Takže moje tělo bylo už úplně zmatené. Nejdříve se po něm chce, aby rodilo, pak se po něm chce, aby nerodilo ☹

V 6hodin ráno se kontrakce pomalu vracely a já jsem koukala z okna a říkala jsem si, co mě proboha ještě čeká.

V 6.30 jsem se otočila v posteli a břichem mi projel takový zvláštní pocit. Následně jsem cítila čůrek vody. Vyskočila jsem z postele jako laňka, těhotná netěhotná a upalovala jsem do koupelny. Naše Julinka si vypustila bazén. Voda byla snad úplně všude a mně se strašně ulevilo. Polevil tlak v břiše, cítila jsem, jak se malá posunula a děkovala jsem bohu, že se to rozjelo jakžtakž samo – byla to taky jediná přirozená věc, která se stala sama. S radostí jsem volala manželovi, který vůbec nechápal, z čeho mám radost 🙂
Potom nastal přesun na porodní sál. Předtím mi ještě měřili výšku, protože se báli, aby porod neskončil sekcí. Velký plod – malá postava. Odtud tedy pramení to, že jsem neměla jít a pít, což mě neskutečně stresovalo. Poprvé jsem se napila až v 16h odpoledne.

V 8.30 mi napíchnuli infuzi na zavodnění a udělali mi klystýr. To byl jako hnus. Hrozně mě bolelo břicho, do toho kontrakce. Klystýr jsem chtěla, měla jsem zácpu celé těhotenství a přece jen ta teplá voda pomáhá otevření, takže jsem nebyla proti.

V 10 hodin jsem měla zavolat manželovi, zmohla jsem se jen na rychlé: Přijeď. Byl mi velkou psychickou podporou, nesměl na mě sahat ani mluvit, ale stačilo mi, že tam je a občas jsem mu drtila ruku.

V mezičase kontrakcí jsem škemrala o epidural. Manžel byl poučen, že ho nechci za žádnou cenu. Jooo, doma jsem byla hrdina. Ovšem na porodním sále nebyl na hrdinské činy čas. PA říkala, že čekají na výsledky z krve a pak přijde doktorka a podívá se, jak to vypadá. Bylo 11hod. a doktorka hlásila, že jsem otevřená na 8cm, epidural jaksi nebude a jdeme rodit. Hlavou mi jelo jen to, jak to chce udělat, když se mi vůbec nechce tlačit. Jsem šťastná, že se epidural nestihl. Nakonec by se porod zastavil a ještě by z toho byla sekce. Když na to vzpomínám dneska, tak to bolelo, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě víc, ale to už bylo maximum, takže se to dalo vydržet i bez epiduralu. Ale byla jsem hodně unavená.

Chvilku ve mně šmátrala, protože nebyla zašlá branka. Proč jí proboha nenechala zajít samovolně?!  A pak řekla, že na další kontrakci už můžu tlačit. Jenže to vůbec nešlo. V polosedu na koze, musela jsem si držet nohy, co nejvíce přitažené k sobě, což prostě nešlo. Diagnóza zněla, že mám krátké kontrakce, takže mi dali světe div se, oxytocin, aby kontrakcím pomohly.  Malá nesestupovala, na boku to nešlo, byla jsem ve stresu, pořád opakovali, že musím rychle, rychle, i když malé se stále dařilo dobře. Pásy jsem samozřejmě měla na břiše, ale nijak mi nepřekážely.
Gravitace by mi možná pomohla, celou dobu jsem prochýchávala kontrakce ve stoje opřená o porodní křeslo nebo na 4 v kleče. Byla jsem z nich ale strašně vystresovaná, pořád se na mě spěchalo, doktorka chodila kontrolovat i jinou rodičku, byla jsem zoufalá, že mi to nejde.

Oxytocin nepomohl! Kontrakce byly bolestivější, ale stále stejně dlouhé. V tom do dveří vrazil nějaký docent. Vrazil do mě ruku a konstatoval, že tam je hodně místa a že malá projde. Najednou se na porodním sále objevilo několik dalších lidí. Já už jsem neměla sílu ani za půl mravence, ale soustředila jsem se na to, že maličká musí rychle ven a musím tlačit, co to dá. Docent mi tlačil jednu nohu, PA druhou, další PA mi skákala po břiše, div mě neudusila. Dokonce jsem na ní jednou musela křičet, ať toho nechá, protože se dusím. Když jsem viděla jejich zoufalé obličeje, dokonce jsem jim navrhla, ať teda udělají nástřih, když to nejde. Opět jsem u toho, že kdybych mohla rodit v jiné pozici a pořád se tak moc nespěchalo, tak by nebyl ani nutný.

Nakonec po mě chtěli souhlas s vakuumextrakcí. Byla jsem zoufalá a strašně jsem se bála sekce, takže jsem dala svolení. Pořád mě strašili, jak musíme rychle… ale malá měla pořád ozvy dobré. Ale rozumím tomu, že po 40minutách tlačení už to mohla být trošku panika.
Manžela poslali pryč, aby malé mohli nasadit vex na hlavu. Další stresující okamžik, proč musel pryč?! Opět mi ta protivná stará PA ležela na břiše a řvala na mě, že se málo snažím. Jasně, jsem na dovolené, tak co bych tlačila… Když se zadařilo, tak v kontrakci mírným tahem malé pomohli a hlavička byla venku. To byla taková bolest, že mi málem vypadly oči z důlků a křičela jsem na ně, ať jí okamžitě vytáhnou, protože to strašně bolí. Doktorka za hlavičku tahala, nikoliv kvůli vexu, ten už byl sundaný, ale pohybovala s ní nahoru dolů a tahala za ní. Bylo to hodně nepříjemné.  Na další kontrakci byla malá venku a rozkřičela se na celé kolo. Bylo to prostě nepřirozené ☹

Manžel se vrátil a vůbec chudák nevěděl, co má dělat. Řekla jsem mu, ať jde maličkou fotit. Udělal jen pár fotek, pak se ke mně vrátil a plakal, objímal mě, líbal mě a děkoval mi za krásnou dceru. Vůbec jsem jí ale neviděla, rovnou jí odnesli na vážení, měření a aplikaci vitamínu K. Injekčně. Tohle už nikdy nedopustím.

Potom mi jí vrátili na 5minutový bonding, kdy mi jí položili na hrudník fakt blbě. Dívala se na mě svýma tmavě modrýma očima a já jsem se zamilovala 🙂 Ovšem potom mi jí opětně vzali, zahousenkovali a odnesli si jí na novorozenecké odd. i přesto, že měla apgar skore 10-10-10 a klidně tam zůstat s námi.  Pokus o přiložení proběhlo, když už byla zahousenkovaná a nešlo to. Sestra to odbyla slovy, že nechce a odnesla jí ☹
Masivní nástřih doktorka sešívala skoro hodinu. Pak jsme tam zůstali s manželem sami, po 3 hodinách mě odvezli na šestinedělí. Měli po 2hodinách, ale protože bylo tak strašně narváno, neměli ani lůžko ani čas. Naštěstí na mě vyšel nadstandard.

Julie se narodila ve 12.32h, tedy 24 hodin po nástupu "planých" kontrakcí, 6hodin po odtoku plodové vody. Váha 4370g, délka 53cm.

Takže jsem asi splnila všechny podmínky nepřirozeného porodu:

Preindukce
Zastavování kontrakcí 2x
Zákaz pití a jídla
Oxytocin
Injekce na bolest
Monitorovací pásy po celou dobu na břiše
Lékařkou „odstraněná“ branka
Tlačení v polosedu na zádech
Skákání PA po břiše
Nástřih hráze
Vakuumextrakce
Manipulace s hlavičkou, jakmile byla venku
Nedotepání pupečníku
Okamžité odnesení – vážení, měření
Pár minutový bonding
Zahousenkování
Špatné přilození k prsu – byla zahousenkovaná
Odnesení na novorozenecké odd.

Julinku mi přinesli v 16h na přiložení, které sestra ani nezkontrolovala. Julča stejně spinkala. Po 20minutách jí odnesla a večer mi jí dali na pokoj až ve 22hodin. Do sprchy mi pomohli až po 6hodinách po porodu, protože nikdo neměl čas.

Někomu to možná přijde jako normální a standardní porod, ale pro mě to byla hrůza hrůz. Noční můra. A proč jsem jim neřekla, že to chci jinak? Baby friendly porodnice by to přece všechno měla dělat automaticky a vůbec by to nemělo být něco, co budu vyžadovat já sama jako nějakou alternativu. Byla jsem ze všeho hrozně vyjukaná, překvapená z té velké bolesti, komplikací a nějak jsem vůbec nepřemýšlela. Dneska si to hrozně vyčítám ☹

Na mě i na Julince to zanechalo velké šrámy. Julinka byla hodně nervózní a uplakané miminko. Snažím se jí vše vynahradit kontaktním rodičovstvím. Od příchodu domů spolu spíme v posteli, nosím jí v šátku, kojím jí, kdy si řekne, když byla úplně maličká, pořád jsem jí chovala, byla naprosto neodložitelná. Uspávala jsem jí v náručí. Dneska usíná u prsa nebo v šátku.  A chovat už se moc nechce, jsem ráda, že jsem si to těch předchozích 10 měsíců mohla užívat 🙂

A příští porod bude jiný!!!!