Jak je to vlastně s tím Ježíškem

Mám syna v první třídě. Je přesně v tom věku, kdy se spoustu dětí dozvídá, že "ježíšek neexistuje". Spoustu rodičů řeší, jak to svým ratolestem jemně vysvětlit, nakolik je "hra na Ježíška" lhaní a tak a jak to celé vlastně zaonačit, aby nevznikla nějaká zbytečná traumata a zároveň děti nepřišly o to kouzlo Vánoc.

Tak vás zvu k přečtení, jak to bylo letos u nás.

Na Vánoce se tradičně scházíme celá rodina u nás , včetně babiček a mé dosud bezdětné ségry. Zvlášť ségra letos strašně řešila, jak to mají ti kluci s Ježíškem, jestli na něj stále věří a aby něco někde nepokazili a neprozradili... A jak třeba dostat dárky z auta pod stromeček tajně.  Tak jsem nakonec prohlásila, že z toho nemají dělat kovbojku, prostě hodit dárky do tašek a nějak se to v tom zmatku při všeobecném vítání na naší malé chodbičce vyřeší.

A jak jsme řekli, tak udělali - návštěvy dorazily obtěžkány obrovskými taškami, které jsme na chodbě přetřídili na to, co jde do kuchyně, to co jde do pokoje ke stromečku a takové ty kabelky a podobně, které si každý může ztratit podle své libosti kdekoliv v bytě. Představa byla taková, že pokoj, kde je stromeček, zavřeme a věci tam budou vlastně schované a my je postupně z těch tašek vytaháme.

Mno... máme všechny místnosti průchozí a tak nastala hned po příchodu babičky první oblíbená zábava - honěná kolem dokola bytu. Em... toliko k zavření pokoje. No co, aspoň se děti zabaví a já si přetřídim kuchyň.

Postupně nastal klid, lidi se tak nějak sešli v obýváku. Povídalo se, jedlo, segra hrála na kytaru, kluci tancovali koledy (ne, nevykládejte mi, že "Půjdem spolu do Betléma", není ideální doprovod k běhání kolem židlí) a já se rozhodla využít klidnější chvilky a vytratit do pokoje připravit dárky.
Plížím se pokojem po tmě jak Nynja a přenáším balíčky z všemožných úkrytů pod stromeček a pokouším se nerozbít ty křehčí těma těžšíma a zároveň zachovat přístup k zásuvce, aby pak mohl manžel snadno zapojit světýlka, když tu se náhle za mými zády ozve velmi spokojený hlásek "Už je tam pžiplavuješ..." . Zmateně se otočím a koukám na svého staršího syna, který zjevně uspokojen situací opět šťastně odbíhá dál tančit do obýváku.

Mno a tak dokončujeme rituál, zpíváme koledy, jdeme na balkon prskat prskavky ("Koukejte - je jako Pikatchu!") a někdy mezi tím manžel odplouvá do pokoje a cinká zvonečkem...

A nic. Nikdo ho nevnímá.
Tak zvoní znovu.
A zase nic.
Na třetí pokus to nevydržím a začnu ostatní upozorňovat, že "nepřišel náhodou už ten Ježíšek? Slyšíte to?" ... Postupně se chytají další dospělí, ale děti stále nic.
Nakonec se nechá nalákat ten mladší a vyráží na lov balíčků pod stromečkem.
Starší vchází do místnosti až jako poslední a spokojeně konstatuje, že "Ježíšek rozsvítil" (světýlka na stromečku).
Podávám mu první dárek - knížku s pohyblivými obrázky. A zatímco mladší nadšeně roznáši a rozbaluje vše, co řeknu, že je jeho, starší sedí a mává křídly tučňáka a nic dalšího ho už nezajímá.

Ale nakonec jsou za všeobecného jásání rozbaleny všechny dárky, všichni spokojeně obdarovaní, do hraček doplněny baterky... určeni dárci jednotlivých dárků... Děkujeme Ježíškům...
Mno a jak říká moje maminka: Samozřejmě, že dárky na Vánoce dává Ježišek . jen k tomu používá nás lidi, no.  ... Mno a nějak tak to asi jednou vysvětlím svým synům. Teda jestli se vůbec zeptají. Nějak mám pocit, že minimálně ten straší to tak nějak chápe už teď.