Indigové děti

Bylo to dávno, když jsem poprvé potkala tenhle pojem. Moje rodina bývala vždy poměrně "ezo" a pojmy jako aura a karma pro mě byly asi tak obyčejné, jako lžíce a stůl. Prostě jsem je znala a nebyly pro mě nijak významné. Stejně tak jako článek o tom, že poslední dobou na svět přichází velké množství duší, vyznačujících se indogovou aurou, které mají transformovat tento svět do nějakého dalšího stádia. Byl asi tak stejně zajímavý, jako to, s kým zrovna randí Vondráčková... Prostě se mě netýkal.

Úplně stejně se mě netýkal i ten další, který poukazoval na to, že celý "koncept indigových dětí" je nebezpečná "ezo lež", která zabraňuje včasné diagnostice a řešení mentálních poruch daných dětí.

Roky plynuly, já dostudovala školu, odstěhovala se z rodičovského domu, vdala se a porodila chlapečka. Dítě, které se záhy začalo jevit "jiné". Vlastně bylo "jiné" asi od úplného začátku, ale prvorodička nemá moc srovnání a většinu "tabulek" nakonec vždy nějak splnil. Až teprve u tríleté prohlídky jsme konstatovali, že jeho míra (ne)mluvení už normální není a následovalo kolečko po neurolozích, psycholozích a logopedech, po kterách vlastně běháme do dnes. Verdikt zní vyvojová disfatie a pravděpodobně nějaká forma autismu.

Plna zmatku jsem si šla postěžovat jedné ze svých blízkých kamarádek a ona se na to jen usmála a řekla "víš, to já mám v papírech taky." Zůstala jsem na ni překvapeně koukat, protože ona je přece "úplně normální dospělák"... No dobře, normální ne. Ale to víme jen my, u kterých je nenormálnost normou. Pro vnějšího pozorovatele jsme normální -  dokážeme splynout s davem. Máme své všední starosti, práce, rodiny...

Laskavá čtenář si asi všiml, že z "oni" se najednou stalo "my". Že z "netýká se mě", je najednou má všední realita, Ne, nestalo se to ze dne na den. Nebyl tam nikde žádný bod zlomu - život tak prostě plynul a pozvolna se měnil. A s ním i já. A se mnou svět - minimálně ten, který znám a obklopuje mě.

Mé dítě si mě postupně vychovalo - naučilo mě, jak vychovávat jeho. Kdy je třeba mu pomoci a kdy naopak nechat konat jeho, protože ví, co dělá. Donutil mě pracovat na sobě, na vnímání svých emocí, hodnot a na obraně svého osobného prostoru. Donutil mě, dávat si pozor na pravdivost a koherenzi svých slov a činů. Odtáhl mě ze světa výkonu, plnění úkolů a získávání majetku, do světa prožívání, emocí a hledání hlubších principů života.

Mé dítě přišlo a transformovalo svět. Minimálně ten jeho - ty nejbližší, kteří ho obklopují...

A je vlastně úplně jedno, jestli je indigové, diamantové, nebo třeba růžové s fialovými puntíky. Je vlastně jedno, jestli celý koncept barevných aur je realita nebo výmysl. Protože každá generace je jiná, než ty předchozí. A svět se neustále vyvíjí... Věřím, že schopnost měnit své rodiče, má každé dítě - jen ty, u kterých nefungují standardní postupy, nás víc nutí myslet a hledat. A měnit se. A měnit náš svět tak, aby se v něm dobře žilo našim dětem.

Věřím, že i mému indigovému dítěti se tu jednou bude dobře žít... Protože nepřichází samo. Protože přichází celá generace dětí, které se jeví jako "jiné"... Které svět možná vnímá jako porouchané, ale při snaze je "opravit", přichází na mnoho užiteřného o sobě a sám sebe vylepšuje... 

... a bez těch dětí, by to nedělal.