Hezký zbytečnosti

Tenhle článek vzniká spíš z má touhy se vypsat, než že by někomu k něčemu byl, ale třeba aspoň někoho potěší. Prostě taková hezká zbytečnost.

Hezká zbytečnost. Kde se to vůbec vzalo? Tenhle pojem jsem odposlechla před pár dny od jednoho pána ve vlaku. Hodnotil nějakou budovu za okny a řekl: "Víte, ten barák není špatný, ale na mě je na něm moc pravých úhlů a málo takových těch hezkých zbytečností. Prostě těch věcí, co nepotřebujete k funkci, ale dodávají té věci ducha." 

To spojní mi utkvělo v paměti. Hezká zbytečnost. 

Vraceli jsme se tenkrát z výletu, zmoklí, špinaví, utahaní, ale vlastně nad míru spokojení. Mladší mi zrovna usnul na prsou v šátku (který mimochodem stihnul předtím u řeky pročurat), starší trůnil v jeho kočáře a připadal si jako velký vítěz, a já se těšila, že mu na nádraží koupím tu mašinku, kterou viděl ve vitrínce cestou tam a moc ji chtěl. 

A tehdy jsem si uvědomila, jak hlubokou má ten pán pravdu. Všechno to jsou zbytečnosti - mašinka, výlet i šátek. Ale jsou prostě hezký. A náš život bez nich by byl prázdný. Takový nijaký šedivý sklad čehosi, jako ten barák za oknem. Plně funkční, ale prostě na prd.

A  zatímco pán spokojeně rozvíjel myšlenku, jak na hezký zbytečnosti to chce ženy, protože právě ony jsou na ně přebornice, rozhodla jsem se, že si každý den užiju pár těch hezkých zbytečností. Protože tomu pánovi na té budově chyběly. Protože se bez nich dá žít, ale nestojí to za to.