"Budujte v dětech lásku ke sportu!" "Obezita je největší pandemíí současnosti - hýbejte se!" "Největší výzvou Sokola je vybudovat lásku ke sportu u široké členské základny." "Učte děti se hýbat - zůstane jim to celý život."
... Pracuji ve volnočasovém sportu bezmála 25 let. Dělám to, protože mě to baví... a protože to zjevně baví ty děti. A protože to považuju za vhodný způsob růstu, trávení volného času a tak... Ano, dělám to především pro radost. Nevychovala jsem žádného olympionika, ani reprezentanta republiky. Za to jsem vychovala už desítky krásných, mladých lidí se zdravým sebevědomím a obstojnou figurou. A možná i fyzičkou. Nevím. většinu těch holek vídám na ulici, zatímco mě unáší tramvaj na druhou stranu města za mými vlastními dětmi. ... Vlastně ano, buduji lásku ke sportu u širokých mas "normálního obyvatelstva".
Mno a protože sport je fajn, rozhodla jsem se, že moje děti jsou konečně taky dost staré na organizovaný sport, který nepovedu sama. A protože jsou to kluci a rádi koukají na youtube (a protože se namanul kroužek tady u nás na kopci), zvolila jsem moderní, rychle se rozvíjející sport: parkour. Ten bez koní.
Tak, a teď jak je to s tou láskou k pohybu z pohledu matky.
Láska k pohybu se projevuje tím, že děti považují pohyb za cenný - potud dobrý. Jenže to, že je něco cenného, znamená, že je třeba to sdílet s okolím, ukazovat, nechat se za to chválit a podobně. Prostě je třeba machrovat a chlubit se.
... Takže náš byt ve druhém patře bytového domu, se tímto mění na překážkovou dráhu. Děti neustále běhají, z něčeho skáčou, na něco lezou, prapodivně padají, zkouší nové pohyby a vykládají mi něco o saltu dozadu, když neumí ani obyčejnej kotoul. Velku lezou na každý obrubník a sloupek, aby z něj mohly vzápětí skočit na druhý... nebo taky minout a spadnout do silnice. Neustále se někde válí, bláto nejen na botách, ale kolenou, loktech, předloktích, břichu vlasech... protože se "plazili jako voják" nebo hráli "země-láva" nebo "jezdili na skluzavce" ... kterou si samočinně vyrobily ze stráně a mokrého listí.

A přesně tohle je ta adorovaná láska ke sportu - vidět možnost k pohybu všude. Chtít se hýbat. Chtít zkoušet nové věci. Chtít objevovat a překonávat své možnosti... Ale maminky, ruku na srdce, která z nás na to má nervy? ... A když už je najde ona, kterou z nás vzápětí nesrazí starostlivá sousedka nebo babička proto, že "to dítě si ublíží" nebo "ničí věci"?

Jak to tedy je - opravdu chceme v dětech probouzet lásku k pohybu?  ... já nevím, jak vy, ale já bych dneska večer už uvítala chvíli lásky k ležení na gauči...

Mám syna v první třídě. Je přesně v tom věku, kdy se spoustu dětí dozvídá, že "ježíšek neexistuje". Spoustu rodičů řeší, jak to svým ratolestem jemně vysvětlit, nakolik je "hra na Ježíška" lhaní a tak a jak to celé vlastně zaonačit, aby nevznikla nějaká zbytečná traumata a zároveň děti nepřišly o to kouzlo Vánoc.

Tak vás zvu k přečtení, jak to bylo letos u nás.

Na Vánoce se tradičně scházíme celá rodina u nás , včetně babiček a mé dosud bezdětné ségry. Zvlášť ségra letos strašně řešila, jak to mají ti kluci s Ježíškem, jestli na něj stále věří a aby něco někde nepokazili a neprozradili... A jak třeba dostat dárky z auta pod stromeček tajně.  Tak jsem nakonec prohlásila, že z toho nemají dělat kovbojku, prostě hodit dárky do tašek a nějak se to v tom zmatku při všeobecném vítání na naší malé chodbičce vyřeší.

A jak jsme řekli, tak udělali - návštěvy dorazily obtěžkány obrovskými taškami, které jsme na chodbě přetřídili na to, co jde do kuchyně, to co jde do pokoje ke stromečku a takové ty kabelky a podobně, které si každý může ztratit podle své libosti kdekoliv v bytě. Představa byla taková, že pokoj, kde je stromeček, zavřeme a věci tam budou vlastně schované a my je postupně z těch tašek vytaháme.

Mno... máme všechny místnosti průchozí a tak nastala hned po příchodu babičky první oblíbená zábava - honěná kolem dokola bytu. Em... toliko k zavření pokoje. No co, aspoň se děti zabaví a já si přetřídim kuchyň.

Postupně nastal klid, lidi se tak nějak sešli v obýváku. Povídalo se, jedlo, segra hrála na kytaru, kluci tancovali koledy (ne, nevykládejte mi, že "Půjdem spolu do Betléma", není ideální doprovod k běhání kolem židlí) a já se rozhodla využít klidnější chvilky a vytratit do pokoje připravit dárky.
Plížím se pokojem po tmě jak Nynja a přenáším balíčky z všemožných úkrytů pod stromeček a pokouším se nerozbít ty křehčí těma těžšíma a zároveň zachovat přístup k zásuvce, aby pak mohl manžel snadno zapojit světýlka, když tu se náhle za mými zády ozve velmi spokojený hlásek "Už je tam pžiplavuješ..." . Zmateně se otočím a koukám na svého staršího syna, který zjevně uspokojen situací opět šťastně odbíhá dál tančit do obýváku.

Mno a tak dokončujeme rituál, zpíváme koledy, jdeme na balkon prskat prskavky ("Koukejte - je jako Pikatchu!") a někdy mezi tím manžel odplouvá do pokoje a cinká zvonečkem...

A nic. Nikdo ho nevnímá.
Tak zvoní znovu.
A zase nic.
Na třetí pokus to nevydržím a začnu ostatní upozorňovat, že "nepřišel náhodou už ten Ježíšek? Slyšíte to?" ... Postupně se chytají další dospělí, ale děti stále nic.
Nakonec se nechá nalákat ten mladší a vyráží na lov balíčků pod stromečkem.
Starší vchází do místnosti až jako poslední a spokojeně konstatuje, že "Ježíšek rozsvítil" (světýlka na stromečku).
Podávám mu první dárek - knížku s pohyblivými obrázky. A zatímco mladší nadšeně roznáši a rozbaluje vše, co řeknu, že je jeho, starší sedí a mává křídly tučňáka a nic dalšího ho už nezajímá.

Ale nakonec jsou za všeobecného jásání rozbaleny všechny dárky, všichni spokojeně obdarovaní, do hraček doplněny baterky... určeni dárci jednotlivých dárků... Děkujeme Ježíškům...
Mno a jak říká moje maminka: Samozřejmě, že dárky na Vánoce dává Ježišek . jen k tomu používá nás lidi, no.  ... Mno a nějak tak to asi jednou vysvětlím svým synům. Teda jestli se vůbec zeptají. Nějak mám pocit, že minimálně ten straší to tak nějak chápe už teď.

... nebo jak se to vlastně píše. To je jedno, jak tomu svátku budeme říkat. Haloween, Dušičky, Svátek všech věrných zemřelých... To je jedno. 

Není to ten jeden den. Jde o označení části roku. Téhle části. Kdy každý den ukrajuje několik plných minut ze světelné části dne a potápí svět do tmy. Tmy, ticha, noci... spánku? smrti? ... a není to jedno?

Jde o tuhle část roku, kdy se otevírají brány. Kdy staré uzrálo, ale nové ještě nevzešlo. Kdy listí padá ze stromů a svět se chvatně ukládá ke spánku.

Než přijde mráz. A sežehne všechno, co neusnulo dobrovolně.

Přijde mráz, aby v jiskřivých tónech sněhu a vodních krystalků očistil svět... před dalším znovuzrozením.

Kam zas pospícháme? Zastavme se lidi. Zastavte se a chvíli v klidu odpočívejte. Radujete se z vykonané práce. Ohlédněte se za sebe a řekněte si "jo, jsem dobrá!" Protože si to zasloužíte...

A protože když to neuděláte, budete zastaveni. Nemocí, úrazem, kolapsem, depresí... Všechno to jsou jen záchranné brzdy, protože neumíte zastavit. Protože před sebou stále valíte kolo povinností, aniž byste si byť jen na chvíli sedli a ohlédli se za sebe.

Na všechny ty splněné povinnosti. Na ta kvanta práce, kterou už jste odvedli. Na to, za co si zasloužíte mít se ráda. Pochválit se. Dopřát si odměnu. A pak se zas nadechnout a pokračovat.

Počkat - byla ta odměna? Nezapomněli jste na ni?

Nezapomínejte. Mějte se rádi. Zasloužíte si to.

Bylo to dávno, když jsem poprvé potkala tenhle pojem. Moje rodina bývala vždy poměrně "ezo" a pojmy jako aura a karma pro mě byly asi tak obyčejné, jako lžíce a stůl. Prostě jsem je znala a nebyly pro mě nijak významné. Stejně tak jako článek o tom, že poslední dobou na svět přichází velké množství duší, vyznačujících se indogovou aurou, které mají transformovat tento svět do nějakého dalšího stádia. Byl asi tak stejně zajímavý, jako to, s kým zrovna randí Vondráčková... Prostě se mě netýkal.

Úplně stejně se mě netýkal i ten další, který poukazoval na to, že celý "koncept indigových dětí" je nebezpečná "ezo lež", která zabraňuje včasné diagnostice a řešení mentálních poruch daných dětí.

Roky plynuly, já dostudovala školu, odstěhovala se z rodičovského domu, vdala se a porodila chlapečka. Dítě, které se záhy začalo jevit "jiné". Vlastně bylo "jiné" asi od úplného začátku, ale prvorodička nemá moc srovnání a většinu "tabulek" nakonec vždy nějak splnil. Až teprve u tríleté prohlídky jsme konstatovali, že jeho míra (ne)mluvení už normální není a následovalo kolečko po neurolozích, psycholozích a logopedech, po kterách vlastně běháme do dnes. Verdikt zní vyvojová disfatie a pravděpodobně nějaká forma autismu.

Plna zmatku jsem si šla postěžovat jedné ze svých blízkých kamarádek a ona se na to jen usmála a řekla "víš, to já mám v papírech taky." Zůstala jsem na ni překvapeně koukat, protože ona je přece "úplně normální dospělák"... No dobře, normální ne. Ale to víme jen my, u kterých je nenormálnost normou. Pro vnějšího pozorovatele jsme normální -  dokážeme splynout s davem. Máme své všední starosti, práce, rodiny...

Laskavá čtenář si asi všiml, že z "oni" se najednou stalo "my". Že z "netýká se mě", je najednou má všední realita, Ne, nestalo se to ze dne na den. Nebyl tam nikde žádný bod zlomu - život tak prostě plynul a pozvolna se měnil. A s ním i já. A se mnou svět - minimálně ten, který znám a obklopuje mě.

Mé dítě si mě postupně vychovalo - naučilo mě, jak vychovávat jeho. Kdy je třeba mu pomoci a kdy naopak nechat konat jeho, protože ví, co dělá. Donutil mě pracovat na sobě, na vnímání svých emocí, hodnot a na obraně svého osobného prostoru. Donutil mě, dávat si pozor na pravdivost a koherenzi svých slov a činů. Odtáhl mě ze světa výkonu, plnění úkolů a získávání majetku, do světa prožívání, emocí a hledání hlubších principů života.

Mé dítě přišlo a transformovalo svět. Minimálně ten jeho - ty nejbližší, kteří ho obklopují...

A je vlastně úplně jedno, jestli je indigové, diamantové, nebo třeba růžové s fialovými puntíky. Je vlastně jedno, jestli celý koncept barevných aur je realita nebo výmysl. Protože každá generace je jiná, než ty předchozí. A svět se neustále vyvíjí... Věřím, že schopnost měnit své rodiče, má každé dítě - jen ty, u kterých nefungují standardní postupy, nás víc nutí myslet a hledat. A měnit se. A měnit náš svět tak, aby se v něm dobře žilo našim dětem.

Věřím, že i mému indigovému dítěti se tu jednou bude dobře žít... Protože nepřichází samo. Protože přichází celá generace dětí, které se jeví jako "jiné"... Které svět možná vnímá jako porouchané, ale při snaze je "opravit", přichází na mnoho užiteřného o sobě a sám sebe vylepšuje... 

... a bez těch dětí, by to nedělal.

1. Každý tuhle hlášku asi zname. A když ne osobně, tak aspoň z doslechu. Pro nás, děti devadesatek, je prostě s dětstvím spojená stejně, jako Pedro a Studio Rosa. A upřímně, kdo z nás, neměl někdy chuť ji použít: dítě leží na zemi, kope kolem sebe a jakákoliv naše snaha je odměněna jen dalším vzteklym záchvatem...

Dneska jsem četla článek od Nevychovy. Ten článek byl o tom, jak my rodiče občas situaci neodhadneme, serveme nevinné dítě a pak se cítíme jako největší padouši. Mluvil o tom, že máme přestat neustále hledat vinu, a radši se naučit omluvit. I tomu dítěti.

Dnes jsem četla příběh maminky autistické dcery, která má pocit selhání, protože nezvládla uklidnit svou dceru na procházce.

Dnes jsem se na hřišti čtvrt hodiny dohadovala se svým pětiletým synem, že se nemůže zout, protože je zima. Samozřejmě jekem.

Dnes je si na tom všem něco uvědomila...

Na tom "serezu tě, abys měl proč řvát", totiž něco je. Používám to u svých dětí a vlastně i u sebe: když se něco stane a my se zasekneme v afektu, který nelze uklidnit, je třeba ho prolomit. Jak krásné by bylo, kdyby vždy pomohlo si situaci vysvětlit a pochopit ji. Nebo kdyby pomohlo aspoň odvést pozornost k něčemu jinému... Pevně obejmout... Schovat v náruči a nechat uklidnit... Odejít. Nebo prostě cokoliv.

Jenže ono nepomáhá. Dost často nepomáhá vůbec nic a vy frustrovane sedíte nad jecicim dítětem (nebo třeba sami tiše bublate a nakonec vyjedete na partnera proto, že má pravou pokožku na levé noze, že...). A právě v tuhle chvíli je opravdu třeba "dát důvod" ke vzteku. Ideálně takový, který můžete v zápětí vyřešit. A neb když čtvrt hodiny uklidnuju, objímám, vysvětlují a ono furt nic, tak prostě odejdu. A dítě rázem řve proto, že jsem odešla. I přicházím, obejmu, problém vyřešen a krize zažehnána.

Jo, funguje to u pětiletého i u osumnactimesicniho. A funguje to i u mě: když je zle, když se zaseknu v něčem, co nemůžu ovlivnit (třeba v coroni karanténě), potřebuju něco, co vyřešit umím. Třeba vánoční úklid. Co na tom, že do prosince daleko. Lustry meju fakt jen jednou v roce. A pro letošek mám hotovo.

Jendo z českých přísloví říká, že stokrát nic umořilo osla. A znáte to - většina z nás jede každý den zhruba na nějakých těch devadesáti "nic". Ano, nějaká rezerva tam je, ale vlastně nijak velká. A pak stačí velmi málo a osel (tedy matka) je už opravdu umořen. 

A přesně to se mi stalo tenhle čtvrtek. Prostě se sešlo pár dalších "nic" - staršímu v úterý klekla školka, mladší si ve středu na hřišti rozbil čumáček, několikrát jsme venku nečekaně promokli, přestali nám vyrábět oblíbený druh zmrzliny... Všechno naprostá "nic", jenže já už ve středu večer tahala za pomyslnou záchranou brzdu, házela do trouby pizzu k večeři a přemýšlela, jestli čtvrteční Sokol raději nezabalit. V tom volá kolegyně cvičitelka, že odváží manžela do nemocnice a že vůbec neví, jak zítra dorazí. Takže tím je to na mě, další kolegy už nemáme a ze dne na den cvičení neodvoláme. A protože ona narozdíl ode mě své časové možnosti na zítra nemůže ovlivnit, uklidňuju jí, že to zvládnem a ať dorazí, jak ji to vyjde.

Mladší syn usíná a já mám konečně čas dodělat hru na zítra na cvičení. Starší jde do pokoje a budí mladšího. Řvu na něj a jdu znovu uspávat. Mladší cítí, že jsem naštvaná a odmítá usnout. Zasekávám se u něj přes hodinu. V devět jdu konečně dodělat tu hru. V půl jedenécté zaháním spát staršího, který už má být hodinu v posteli, ale tváří se, že se mu spát nechce. Padá, jen položí hlavu na polštář. Řídím si budíka a konečně usínám taky.

V půl dvanácté se stěhuju nakojit mladšího.

Jsou čtyři ráno a mladší se domáhá dalšího kojení. V polospánku mu dávám prso. Tahá za ně, štípe, leze po mě... Prostě už má ráno. Kolem páté rezignuju a vstávám, ať aspoň nevzbudí bráchu. V půl šesté vstává manžel, takže přehazuju dítě jemu a jdu si lehnout. V šest už zas leze po mě. Vstávám a jdu snídat. V půl sedmé mě mladší zatáhne do postele a že kojit, načeš tvrdě usne. Hm... v sedum mám vstávat. Takže si přeřizuju budík a oznamuju, že pojedeme autem.

Ve třičtvrtě na osum mě budí starší. Jdu mu udělat kakao, vypínám budík a mladšího nechávám v posteli. V půl deváté potřebujem sedět v autě. Svou denní porci smuly už jsem asi vyčerpala, protože mladší se budí 8:20 v dobré náladě, takže ho jen obleču a narvu do sedačky.

Ranní Pražská doprava je vždy na nic. Rezignovaně se věším za jakési udržbářské auto a držím s ním krok až skoro do cíle - aspoň mě provede většinou křižovatek.

Někdy mezi tím mi píše kolegyně, že to fakt nedává a nedorazí. Opakuju, že my zvládáme, ač sama si tím už dávno jistá nejsem.

Vcházím do tělocvičny, připravuju věci... lidi se schází... zdržuju. Prostě nemám na to si před ně stoupnout a začít vést hodinu. Starší se seká a věší se mi do náruče. Mladší protestuje a odmítá uklidit míč.

Rezignuju. Zahajuju hodinu omluvou, že kolegyně nebude, moje děti budou a budou prudit a já jsem totálně nevyspalá a bez energie. Rodiče kývají hlavou a napovídají mi, když nejsem schopná dát dohromady básničky, podle kterých cvičíme rozcvičku. Hodina se ubírá dál za neustálého kničení některého z mých dětí, které lezou, kam nemají a nedělají, co mají... Při závěrečném desinfikování náčiní si vybírám mezi rodiči jednu kamarádku, která má s sebou i starší dítě a žádám ji, jestli zvládne startovat závody, že já mezi tím uklidím. Odkýve, ale stejně tím pádem dělám dvě věci zároveň, protože jí musím napovídat.

No, všichni přežili a hodina pomalu končí. S ulehčením, že jsme to zvládli bez úrazu se s oddílem loučím, načeš se ke mě přimotá ta kamarádka a tak bokem mi šeptne. "Víš Cilko, jestli jste vstávali v pět, tak jsi fakt dobrá." Zůstávám na ni zpitoměle koukat. Ta hodina podle mě fakt za nic moc nestála, děti otravovali a prostě měli nárok na lepší. A víte co? Jediný, kdo měl pocit, že je něco špatně, jsem byla já. Všichni ostatní situaci zcela chápali a cvičení si užili. Nikdo se necítil ošizen. A já? Mě Verča zachránila den. Tou jedinou, tak nějak mimochodnou pochvalou. Díky ti za ni. Protože já si díky ní uvědomila, že už dávno jedu na 120%. A jediný, kdo to po mě chce, jsem já. Takže pěkně do klidu a nohy nahoru. Jsem dobrá! Jsem dobrá už jen tím, že jsme ten den zvládla dorazit. Jsem dobrá, protože jsem na sebe vzala tu odpovědnost za to, že odemknu tělocvičnu a nechám je si tam dělat, co jsou zvyklý dělat. Protože to je přesně to, co ode mě potřebují. Splnila jsme to, co nikdo jiný nemohl. Jsme dobrá.

A oni taky. Oni už udělají to, co zas mohou oni. Ne, nikdo po mě nechce, abych překročila své pověstné sté "nic". Prostě na devadesátém devátém bohatě stačí se omluvit, a nechat zas chvíli makat někoho dalšího.

Jsem dobrá. Všichni jsou dobří. A každá z nás je dost dobrá na to, aby si zasloužila pochvalu jen za to, že ještě pořád prostě žije.

Takže holky, jestli jste to dočetly až sem, jste dost dobrý! Protože najít si čas na přečtení stránky textu je výkon, který si zaslouží pochvalu.

Tenhle článek vzniká spíš z má touhy se vypsat, než že by někomu k něčemu byl, ale třeba aspoň někoho potěší. Prostě taková hezká zbytečnost.

Hezká zbytečnost. Kde se to vůbec vzalo? Tenhle pojem jsem odposlechla před pár dny od jednoho pána ve vlaku. Hodnotil nějakou budovu za okny a řekl: "Víte, ten barák není špatný, ale na mě je na něm moc pravých úhlů a málo takových těch hezkých zbytečností. Prostě těch věcí, co nepotřebujete k funkci, ale dodávají té věci ducha." 

To spojní mi utkvělo v paměti. Hezká zbytečnost. 

Vraceli jsme se tenkrát z výletu, zmoklí, špinaví, utahaní, ale vlastně nad míru spokojení. Mladší mi zrovna usnul na prsou v šátku (který mimochodem stihnul předtím u řeky pročurat), starší trůnil v jeho kočáře a připadal si jako velký vítěz, a já se těšila, že mu na nádraží koupím tu mašinku, kterou viděl ve vitrínce cestou tam a moc ji chtěl. 

A tehdy jsem si uvědomila, jak hlubokou má ten pán pravdu. Všechno to jsou zbytečnosti - mašinka, výlet i šátek. Ale jsou prostě hezký. A náš život bez nich by byl prázdný. Takový nijaký šedivý sklad čehosi, jako ten barák za oknem. Plně funkční, ale prostě na prd.

A  zatímco pán spokojeně rozvíjel myšlenku, jak na hezký zbytečnosti to chce ženy, protože právě ony jsou na ně přebornice, rozhodla jsem se, že si každý den užiju pár těch hezkých zbytečností. Protože tomu pánovi na té budově chyběly. Protože se bez nich dá žít, ale nestojí to za to.

Otázku jak odstavit dítě potkávám na maminkovských webech tak často, že jsme se rozhodla nasat tento článek - asi i proto, abych nemusela odpověď vvždy znovu vypisovat. Ale asi bych měla začít úplně od začátku.

V listopadu 2015 se nám narodil náš první syn. Porod byl rychlý a bezproblémový, i když byl vyvolávaný. Navíc v době, kdy se malovalo v Podolí a Motolské šestinedělí praskalo ve švech. I to se asi podepsalo na tom, že když jsme po čtyřech dnech odcházeli z porodnice, syn byl převážně na příkrmu. I když v porodnii jsem vzorně krmila po prstě, abych kojení nezkazila, doma jsem na shánění stříkaček neměla náladu a malý dostal svou první lahev. I když jsem měla pocit, že z prsou neteče vůbec nic, poctivě jsem přikládala... a malý měl zjevně jiný názor než já i váha.

Jeden z největších objevů těch dní mi předala moje maminka "prostě si ho vem do potele a takle přilož k prsu, budete to mít oba pohodlnější." Jelikož jsem tou dobou ještě skoro nemohla sedět, byl objev kojení vleže skutečným objevem Ameriky. Strávili jsme tak prakticky zbytek šestinedělí - malej se asi po třech dnech doma rozhod, že příkrm už nechce a prostě prso nedá z tlamičky. 

Kombinací živé a mechanické odsávačky jsme produkci mléka nakonec dostali na velmi uspokojvou míru a nedospotřebovali ani tu první pixlu příkrmu.

Malej byl opravdu kozomil - prso neodmítl snad nikdy a především v polospánku to byl veliký dravec, který měl prso i místo dudlíku... a tak všeobecně pro kontrolu, že máma je pořád tady a nikam nezmizela.

Mělo to ovšem i svou stinnou stránku: malý preferoval prso před čímkoli jiným a příkrmům nikdy moc nedal. Z toho důvodu mi bylo odstavení doporučováno už od přibližně roka. To se ale zas nehtělo mě - prostě jsme mu prso nemohla vzít.

Ve dvou a čtvrt roce jsem se ale nakonec rozhodla odstavit z důvodu zvýšení šance na sourozence. Tou dobou jsme kojila stále i přes den na požádání a hlavně kojením uspávala.

Začala jsem tím, že jsem několik dní, když začal vyžadovat prso, nejdřív poctivě nabídla pití a několik druhů jídla... to trvalo tak 3 týdny až měsíc, než začal víc rozlišovat, kdy má hlad a kdy chce prostě mazlit. Pak jsem jednoho dne prohlásila, že prso už jen na spaní. Naše chytrá, malá opička záhy pochopila a když chtěla prso, tak rovnou hlásila, že "hají"... chvíli jsme tedy paktikovali "kojím jen v posteli", pak další asi dva týdny "kojím jen v době, kdy obvykle usínáš"...

A pak nastal krok, kterého jsem se bála nejvíc - sebrat prso na spaní. Bylo třeba ho večer hodně utahat, jít spát později a ráno dřív vstávat . První den šel spát natolik pozdě, že během asi svou výměn "pršo?" "už jsi velkem broučku, prso už není, spinkej", záhy usnul. Několik dalších dnů bylo spíš horších, ale žádné vzteklé scény a neutěšitelný pláč - prostě nic, čeho jsme se tolik bála. Během asi týdne usínal bez potíží...

Ne, že by si nevzpomněl vůbec, ale nechal si to vysvětlit a prso prostě nebylo. Asi tři dny jsem ještě občas odstříkávala, ale produkce mlíka záhy ustala. A malej poprvé usnul třeba sám u televize.

Jen jsme tím přišli o denní spánek - teď přes den usne jen v autě nebo když je nějak rozhozený (brzké vzbuzení/nemoc). A samozřejmě malý odstav následně odstonal (rýmičky a šestá nemoc následující asi dva měsíce). Asi tři měsíce mě nesměl vidět nahou (koupání, převlíkání)... do těď (po víc jak půl roce) když prso vidí tak se občas přicucne. Ale mlíko už není tak ho to tak nebaví