Předně všechny moc zdravím a děkuji za krasné komentáře...

Tak malemu už byly dva měsíce...ufff...to letí,už to není pidi miminko,ma 5,5 kg a 65 cm .)) a i když se víc mračí a rozčiluje,sem tam mě odmení nádhernym úsměvem 🙂

A co je hlavní,vypada to,že by neměl mít vubec žadné následky,z toho svého těžkého příchodu na svět.

Dochazime na kardio,srdíčko ma stale zvětšené ,ale lepší se to a další navštěvu mame až v březnu,na sonu mozečku také vše v naprostém poradku a na neulogii,kam budeme dochazet do jeho roku,je také vše v naprostém pořadku,akorad je teda trošku línější a odmita zvedat hlavičku,ale to není nasledek,je prostě línější 🙂

Jiříček je dost uplakané a takové "nervní"miminko,to prý muže souviset s tím,že byl dlouho v bříšku,dusil se tam a pak ten příchod na svět a to co se dělo potom...pry byl ve stresu...tak proto je to uplakanek..

Musím přiznat,že je s ním mnohem více "práce"než s prvorozenou,o té jsem prakticky do roka nevěděla,za to teda ted o ní ví cele sídliště 🙂))

Ale na malého je hodna,miluje ho a říka "muj majinkej žižíček" 🙂 A jelikož ma veliké oči,tak mu říkame sova a ona taky ,maminko,sova páče 🙂)) to se mohla doktorka zblaznit smíchy,že mu říka sova 🙂))

Dokonce se díky malemu odplenkovala,protože plínky nosí jen miminka a ona je velka holka .))

Strašně jsem se bala,jak budu vše zvladat...no nezvladam..doma je to občas jak na smetišti,děti řvou,ja jsem jak mrtvola...ALE ŠTASTNA MRTVOLA 🙂))

Mě nic nechyby,mam vše...MOJE DĚTI JSOU VŠE...VÍC NEPOTŘEBUJI...

Tak snad zase někdy ...dam vědět,jak na tom jsme .)

Opatrujte bříška a všem dětem posílame pusu,Alena,Ája a Jiříček...

Kde začít...

termín porodu jsem měla stanovený na 27.5.,což dle všeho odpovíalo...od 38 tt jsem chodila pravidelně na monitory a vždy byl problém,ale při opakovaném monitoru,bylo zase vše ukazkové...bylo po termínu a ja chodila na monitory obden,předposlední monitor byl opravdu hodně znepokojující,tak mi Dr navrhl pro jistotu zatěžovej test+dlouhy monitor,ten dopadl dobře..

Malemu se ale na svět stale nechtělo...při poslední prohlídce mi Dr udělala již druhého hamiltona,ale s tím,že malej je vysoko a k porodu to vubec není,otevřena pouze na špicku prstu..domluvili jsme tedy nastup do porodnice na vyvolaní porodu-bylo to ponděli 7.6. na 7-7:30 rano...11 dní po termínu porodu...

6.6. jsem ale začala cosi pocitovat.

Přijela segra s neteří,že bude hlídat Alenku,až rano vyrazíme.

Nikomu jsem nejak moc nic neříkala,ale mě začaly kontrakce-manžel podotknul,že snad porodím ze strach z vyvolání..

Kolem pulnoci už ale byly kontrakce silné a zacaly se dostavovat v pravidelných intervalech...každou jsem si s usměvem prodychala-ja se z těch kontrakcí tešila 🙂) Těšila jsem se na porod,ja se na nej během chvilky naprosto připravila,byla jsem sna v nejake euforii...dala jsem nekolikrat vanu,chodila po byte-tiše-jako lev kleci a smskovala jsem si celou noc s moji nejlepsi kamaradkou.

Rano jsem vzbudila manžela,v klidu se připravila,přijel kamarad,že nas odveze.

Do porodnice jsme dorazili v 7:30h chvilku čekali na chodbě,ja stale s usměvem prodychvala krasné pravidelné kontrakce a stale opakovala "TAK DNESKA "TO"DAM" :o))

Po,ja nevím 15 ti minutach mě zavolali,že sepíšeme "nutnosti" a natočíme monitor.

Napojili mě v chodbě pře porodníma boxama a ja ještě vtipkovala,aby si vzali ten nejvetší pas,že mam opravdu obří pupek 🙂

Najednou jsem videla trošku zděšení v obličeji sestry,ta me položila na lužko a dala na jiny monitor,u toho mě na zapestí měřila pulz-to už jsem veela,že je neco spatně,protože ty padajicí ozvy jsem slyšela i ja-PAK VYKŘIKLA,TO ALE NENÍ PULZ MAMINKY TO JE MIMINKO !!! OKAMŽITE POJDTE NA BOX.

Zacala jsem se strašně bat,najednou u mě bylo mraky lidí...doktor mi oznamil,že pichne vodu,aby mohl lepe posĺechnout ozvy.Šermoval tam s tím dlouhym kovovým nastrojem,dloubal se ve me...už to zacalo bolet-kousala jsem do rtu...

Pak že pry udela neco,co bude bolet...bolet??Slabé slovo,ja myslela,že se zblazním,-měl to byt hamilton,ale takova bolest-pry-to nepomuže,paní není ani na tui spicku prstu...

Vodu se prasknout nepodarilo,ani po nekolikaterem "štouraní"

Pak přišlo na řadu,že malemu napichnou sondičku přímo do hlavičky...další bolest,to už jsem kousala bolestí do košile,zatínala pěsti-nikdy jsem nezažila horší bolest,potichu,bez jedinného vykřiku,stenu,jsem plakala...

Dr říka-nemohu se k hlavičce dostat,díte je moc vysoko,tak si mi sestra klekla na briicho a maleho tlacila dolu...¨bolestí se mi dělalo už zle...nakonec maleho napojili...

Mezi tím se ptali na to a to a ja odpovídala ani nevim na co a ani nevím jak...

Další doktor oznamil,že musím okamžitě na sal,že to jinak miminko nezvladne-s plačem jsem poprosila,aby zavolai manžela,ten když me videl,zbelal,všude krev a ja pološílena strachy a unavena z bolesti...nakonec bylo slovo cisar jako vysvobození....jeste na sale jsem plakala...plakala strachy a také zklamanim,jak jsem se na porod těšila.

Probudila jsem se na JIP,o malem nikdo nic...pak dvěma maminkam,co šli po mě,přinesli miminka,viděla jsem jen dva košiky s miminkama...bože jen dva košiky,jak to jsme tady 3....

Pak přišla doktorka...

maminka,Vaše miminko ma potíže,muselo na ARO,mělo hodně omotany pupečník okolo krčku a do toho se nalokalo,ale i vdechlo zkaženou vodu,bohužel v té vodě byla i prvni novorozenecka stolice-smolka tu vdechl...Vaše miminko nemuže samostatně dychat,je na přistrojích,,,

Druhy den jsem šla na normalni pokoj šestineděk. Okamžitě jsem  chtela videt maleho...naše první setkaní bylo šílené...muj chlapeček je tak krasny,ale všude ma samé hadičky,všude samý přistroj...

musela jsem pryč,musela jsem si sednout a poradně se vybrecet...

na pokoji jsem usnula..

Večer přisla doktorka...miminku se přitížilo,museli jsme do dat do umělého spaku...ptam se "Zvladne to?" Dr.nevíme,musime doufat...

Rano mi Dr řekla,že je muj chlapeček v kritickém stavu...chodila jsem za nim stale,dvala se na nej a v duchu prosila at to zvladne...velikou oporou mi byly mé "virtualní kamaradky"hodně mi to dodavalo silu.

Po par dnech se zacal snad co hodinu lepšit...probudili ho z umeleho spanku a malej zacal řadit 🙂 Ja ho chodila přebalovat,krmit střikackou pres sondičku..byla jsem štastna...

Chodila jsem co tři hodiny odstříkavat mličko,bohužel se stres podepsal a ja i před veškerou snahu nedala ze sebe ani kapicku.Dostaval tedy mlíčko od jiných maminek,bylo mi to tak lito...

Postupně si malej sam-ANO SÁM 🙂 zacal "vyškubavat" hadičky,tak ho nechali  apak prisla zprava-JIŘÍČEK UŽ DYCHA SAM !!!!!!!!!!!!!

Pak jsem se dočkala a maleho mi přivezli na norálni pokoj,kontrolovali mu jen zrychleny dech...ten se stale lepšil...

A pak přisla zprava dalsí-MUŽETE DOMUUUUUUU

Tak už ame toho našeho chlapaka doma....stale ho chovam,pozoruji...jsem tak štastna..už ted vím,že mam doma silného a houževnateho bojovníka...A JA PŘESNE VÍM,PO KOM JE...JE PO MEM DĚDOVI...JE JAKO ON...NEJHOUŽEVNATĚJŠÍ CHLAP,KTEREHO JSEM ZNALA...