Dívám se ...

Dívám se na naše děti, jak sjíždí Moravu a hlavou mi běží roky, které uplynuly jako ta voda. Vidím je jako bezbranná nemluvňata, o kterých nám říkali, že budou rozmazlená, protože jsme je nosili blízko u srdce. Roky společného usínání, které bývaly trnem v oku těm, kteří usínali povětšinou sami v tmavých pokojích. Podle škarohlídů jsme měli mít vlastně dost nesnesitelné děti... A tady se nám vzdalují na lodi, s jistotou kormidlují v peřejích a když nás přepadne bouřka, drží se statečně v promoklém oblečení. Ani stopa po těch dětech, které nám předpovídali.

Bývají dny, kdy je život prostý jako lněný ubrus...na kterém nejlépe vyniknou dary, které nám padají do klína.

Třeba právě den jako ten dnešní.

Obyčejný ve své neobyčejnosti.

Neřekla bych, že je k tomu potřeba extra porce "vědomí"... Spíš odvaha nenechat se semlít normou, která jde proti tomu hlásečku uvnitř, který říká: "Nakoj ho, nakoj ho kdykoliv! Pochovej ji, pochovej ji vždycky a ničeho se neboj! Vezmi si miminko klidně k sobě do postele... Vezmi si ho a od nikoho nežádej svolení."

Ten hlas má pravdu.

Nemýlí se.

Vím to, protože jsem se naučila ho poslouchat.

A dneska mi zněl v uších, když říkal: "Tak vidíš, byla jsi tam, když tě potřebovali. A proto tě budou potřebovat stále méně. Budou totiž vědět, že se mohou spolehnout sami na sebe."

Stejně jako s důvěrou ve své schopnosti, brázdí řeku a všechno je tak, jak má být. Neobyčejně obyčejné.

S láskou převzato z https://www.facebook.com/rodicemprirozene/