Dívám se na naše děti, jak sjíždí Moravu a hlavou mi běží roky, které uplynuly jako ta voda. Vidím je jako bezbranná nemluvňata, o kterých nám říkali, že budou rozmazlená, protože jsme je nosili blízko u srdce. Roky společného usínání, které bývaly trnem v oku těm, kteří usínali povětšinou sami v tmavých pokojích. Podle škarohlídů jsme měli mít vlastně dost nesnesitelné děti... A tady se nám vzdalují na lodi, s jistotou kormidlují v peřejích a když nás přepadne bouřka, drží se statečně v promoklém oblečení. Ani stopa po těch dětech, které nám předpovídali.

Bývají dny, kdy je život prostý jako lněný ubrus...na kterém nejlépe vyniknou dary, které nám padají do klína.

Třeba právě den jako ten dnešní.

Obyčejný ve své neobyčejnosti.

Neřekla bych, že je k tomu potřeba extra porce "vědomí"... Spíš odvaha nenechat se semlít normou, která jde proti tomu hlásečku uvnitř, který říká: "Nakoj ho, nakoj ho kdykoliv! Pochovej ji, pochovej ji vždycky a ničeho se neboj! Vezmi si miminko klidně k sobě do postele... Vezmi si ho a od nikoho nežádej svolení."

Ten hlas má pravdu.

Nemýlí se.

Vím to, protože jsem se naučila ho poslouchat.

A dneska mi zněl v uších, když říkal: "Tak vidíš, byla jsi tam, když tě potřebovali. A proto tě budou potřebovat stále méně. Budou totiž vědět, že se mohou spolehnout sami na sebe."

Stejně jako s důvěrou ve své schopnosti, brázdí řeku a všechno je tak, jak má být. Neobyčejně obyčejné.

S láskou převzato z https://www.facebook.com/rodicemprirozene/

Dítko spo-kojeně spí a máma se dojímá aneb stačí jeden klik a je vymalováno 🙂

Následující nádherná slova převzata z http://rodicemprirozene.cz/?p=544

Abychom žili naplněný rodičovský život, je třeba ztratit obavy z vlastního selhání a chybování. Chybovat budeme denně a postačí k tomu jedna probdělá noc nebo hádka s partnerem. Jako den střídá noc i my plujeme v proudu mihotajících se nálad a netřeba si to vyčítat. Je třeba ŽÍT.

A k životu patří světlo i stín. A ani jedno není důležitější než druhé, protože jen dohromady tvoří ucelený obraz našeho života. A stejně jako naše děti potřebují vidět, že se umíme radovat, tak o nic méně potřebují poznat náš smutek nebo rozhořčení. Život malujeme celou paletou emocí. Možná se v dnešní době dobře prodává iluze o tom, že život má být jen „růžový“, ale dokážeme si vůbec představit, jak by vypadal obraz krajiny namalovaný jen jedinou barvou? Plytký až k uzoufání! O kolik chudší by byl kdyby v něm chyběly ostatní barvy? Jak kýčovitě by působil strnulý vynucený úsměv i v situacích, kdy se nám chce plakat nebo křičet?

Najít svou ladičku na rozladěné nálady může trvat roky a mezitím to vypadá, že jsme vršili jen chybu za chybou. Děti bývají velkorysé v odpouštění, protože ještě tolik nelpí na křivdách, které křiví jejich pohled na sebe samé. Jen v případě, že se neumíme omluvit a mluvit o svých skutečných pohnutkách, křivdy se na nich časem podepíší a ohnou je k nepoznání. Zbytní a budu určovat jejich náhled nejen na sebe, ale i na svět kolem nich.

Když jdeme po své rodičovské cestě, míváme pocit, že je třeba se s někým porovnávat. Hodnotíme se očima druhých, které nikdy nemohou vidět do hlubin našeho nitra. S iluzorním rodičem z časopisu, který je poskládaný jen ze samých ctností, nemůžeme soupeřit. Nikdy nebudeme mít tak bíle zuby a zářivý úsměv, peníze na všechny báječné produkty slibující osvícení a hodné děti k tomu, nebudeme umět vařit z pytlíku tříchodovou večeři a pravděpodobně budeme pořád mít mastné fleky na sepraném tričku. Ale budeme to MY. S vráskami únavy kolem očí, nesplněnými sny a bláhovou nadějí, že zítra bude lepší než dnes. Někdy budeme křičet a jindy se budeme smát. Budeme nadávat a říkat věci, kterých budeme litovat. Budeme podráždění jako kobra v košíku a budeme se ptát jaký to všechno dává smysl. Občas budeme dokonce vzpomínat na doby, kdy jsme proflámovaly noc a nemusely jsme hodinu, co hodinu kojit. A není důvod se toho bát…je důležité to všechno cítit, protože cítit znamená žít. A to přeci chceme ze všeho nejvíc!

Dovolme si být začátečníky na cestě rodiče, i když máme už pět dětí, protože žádný učený z nebe nespadl.

Chceme být skvělí rodiče – okamžitě skvělí. Ale rodičovství je zdlouhavý, neohrabaný a občas dokonce i trapný proces, který nás trápí od rána do večera. Stejnou měrou nám ale dává zakusit i radost. Mnohokrát nebudeme vypadat jako dobří rodiče – ve svých očích i v očích druhých a je to v pořádku. Znamená to jen jediné, že právě děláme svoje po-kroky, kráčíme stále dopředu ačkoliv se nám to tak nemusí jevit.

Před úsvitem bývá tma největší. Dovolme si být tmou, aby skrz nás mohl zazářit paprsek čirého vědomí, který prozáří temnotu v nás a daruje nám pochopení, že být člověkem a rodičem je cesta, která nemá žádný určitý cíl. Tím cílem je totiž jen a jen ŽIVOT SÁM.