Kdo četl můj první deníček, tak jistě ví, jak první těhotenství a hlavně porod byly náročné... Ve zkratce: vcestná placenta, abrupce placenty ve 33+4tt, ARO a strach o miminko.

Nechci ani vzpomínat… deníček jsem končila tím, že se snažíme o druhé miminko. A to i přesto, že jsem několik let žila v tom, že druhé dítě nikdy mít nebudu, ne že bych nechtěla, chtěla jsem vždy, ale kvůli zdravotním komplikacím. Byla jsem dokonce objednána na odstranění dělohy, ale rozmyslela jsem si to… Poté můj doktor jednou řekl, že by se druhého asi nebál a zkusil to… No ten den jsem si již nevzala antikoncepci, ale několik týdnů mi trvalo, než jsem dokázala přesvědčit manžela, ať do toho jdeme. Strašně se bál, pořád mi připomínal, že jsem málem umřela a jaké máme štěstí, že máme aspoň jedno dítě. Já si teda pořád mlela svou, že chci dvě děti a že se nic nestane. A tím náš další příběh začal.

Několik měsíců se nedařilo, přesně 11, vím, není to moc, ale bylo to pro mě horší kvůli tomu, že jsem téměř každý druhý měsíc vždy otěhotněla, ale na začátku (tj. pár dnů po meškání a pozitivních testech) to začalo odcházet. Celkem tedy 4 biochemická těhotenství. Která s mojí psychikou docela zamávala, ale ještě se to dalo a já věřila, že se jednou dočkám. Po několika vyšetření doktor zjistil, že mám vysoký prolaktin, a dal mi léky na snížení, ježíš, jak mně bylo po nich zle, nevolnosti fujtajbl, jak si jen vzpomenu.

Ale, světe, div se, najednou se miminko udrželo a já se mohla řadit zase mezi těhulky, jen teda se statusem velmi riziková. Od začátku těhu téměř pořád nohy nahoře a riziko, že se může vcestná placenta a komplikace opakovat. Rodina byla na mě naštvaná, věděli, že druhé miminko si přejeme, ale zároveň o mě měli strach a popravdě se z mého těhotenství nikdo moc netěšil. No abych to neměla lehké, tak v 9.tt krvácení, hospitalizace a hrozící potrat, léky na udržení. Prozvracené dny, kdy jsem nemohla polknout ani vodu, a další hospitalizace a infúze, ale to je to nejmenší. Veškerá vyšetření od specialistů, zda to moje děloha a já vydržíme. Vyšetření, zda je placenta nyní dobře uchycená. Vše vypadalo dobře. U doktora jsem byla jako doma, měla jsem teda pořád velké bolesti v podbřišku. Ale ty jsem měla a pořád mám již od prvního porodu.

Potvrzen druhý klučina, testy všechny v pořádku. V 31.tt hospitalizace kvůli neustálému tvrdnutí, ale po lécích se to zlepšilo a já si v klidu připravila výbavičku, vybrala porodnici a domluvila si termín císařského řezu na 1. 12., na manželovy narozeniny (termín porodu byl 12.12.), přirozený porod po tom všem nepřicházel v úvahu.

No ale osud tomu chtěl opět trošku jinak a v 35.tt jsem měla divný pocit, že něco není v pořádku, že břicho tvrdne více, než je zdrávo, a necítím se dobře. Takový špatný pocit, no ono, jak se to vše blížilo, tak byl člověk nervózní, aby vše tentokrát dopadlo lépe, ale nedalo mi to a objednala jsem se o pár dnů dříve do poradny. Byla jsem přesně v 35+3tt, když jsem ráno přijela do Hořovic a po vyšetření mi byl doporučen klid na nemocničním lůžku, medikace na zklidnění děložní činnosti a verdikt otevřená na 2 prsty. Žádný velký nález na daný týden. Ok, tak jsem si lehla s tím, že pár dnů vydržím a půjdu domů.

Na večerním utz otevřená na 3, kontrakce a krvácení, které se neustále zvětšovalo. K tomu bolesti a nařízen okamžitý císařský řez, volala jsem manželovi, ať přijede… sotva dojel domů z nemocnice. Poslali mě na pokoj pro věci, ať se okamžitě vrátím. Pár lidí jsem stihla obvolat, že jdu na to, ať drží palce. Stres a špatné vzpomínky pracovaly, ale na to nebylo moc času, proběhla příprava a poté jsem došla na sál, kde se mi snažili napíchnout kanylu do zad. Nešlo jim to nejdříve kvůli mé skolióze, ale napotřetí se povedlo a zažila jsem co nikdy dříve. Štěstí při pohledu na mé čerstvě vyndané miminko. Dominik měl 2,9 kg… obřík na daný týden (první syn v 33+4tt 2,2 kg a viděla jsem ho až po 8 dnech, ale to je už jiný příběh). Domču odnesli na neonatologii a já byla šťastná, na chodbě čekal již manžel a ten den nikdy nezapomenu.

Proč opět předčasný porod? Dle lékařů to nezvládala moje jizva, byla úplně prosákla, při doteku se téměř rozpadala a byla jen otázka hodin, kdy by praskla. Má intuice a špatný pocit mě nyní přesvědčil, že člověk musí dát na své pocity. Bez toho by to dopadlo špatně. Domča si poležel 12 dnů na neonatologii, byl mezi prcky největší. Pár dnů měl pomoc při dýchání, poté sondičku s mlíčkem do žaludku a po týdnu jsem k němu nastoupila na intermedial a užívala si jeho blízkost. Bylo to velmi rychlé a úplně jiné než s prvorozeným. Nyní je Domískovi přes 10 měsíců, je úplně zdravý a kromě návštěvy rizikové poradny a cvičení vojtovky je vše v nejlepším pořádku a já šťastná za dvě krásné děti.