Přemýšlím u snídaně, kde začít psát svůj příběh, jak se i na mě usmálo druhé štěstí.

Dcerku mám z prvního manželství,které se rozpadlo.

Netrvalo dlouho, a já konečně potkala pana Pravého. Který se nezamiloval jen do mě,ale i do mé princezny. Čas plynul, a manžel i já jsme zatoužili naplnit naše srdce ještě o jeden uplakaný poklad. 

Tenkrát mě ani nenapadlo, že by to mohlo trvat, když první dcera ke mě do břiška vplula tak něják sama, a prvních 10týdnů jsem ani nevěděla a ani by mě nenapadlo,že jsem těhotná.

Rozhodli jsme se, že se začneme snažit,pro mě to tenkrát znamenalo nijak se nechránit, a max si spočítat 15 DC. Když po půl roce menstruace stále chodila jak hodinky, začalo mi to vrtat hlavou, kde by mohl být problém, a tak jsme si řekli,že tomu trošku pomůžeme. Já brala kyselinu listovou, a manžel začal zobat selen. Měřili jsme BT a koupili jsme první ovulační testy v mém životě. Nesčetně hodin jsem trávila studováním BT a tím,jak vlastně ovu testy fungují. Po třech měsících jsme do toho něják vpluli, a už věděli, kdy ovulace probíhá....Jenže další půl rok uběhl, a stále bez výsledku.

Objednala jsem se k dr. který poslal manžela na spermiogram, mě nabral hormonální profil, a závěr? Oba dva jsme zdravý a vše funguje jak má.

No evidentně ne,honilo se mi hlavou,začala jsem být lehce zoufalá, a četla ty smutné příběhy, jak se někomu nedaří 5 let, někomu vůbec, někomu ani pomocí IVF... Nu což, řekla jsem, si, já už jedno mám, a to mi musí stačit, přestanu se snažit,přestanu měřit BT i sledovat se ovu testama a uvidíme jak to dopadne... Uběhl rok, mezitím jsem uspořádali svatbu,jezdili po výletech a užívali si společné chvíle.Pořídili jsme si dva kocourky a tak jsme alespon částečně zaplnili to smutno, že nám není přáno... a čas letěl a plynul, menstruace se stále dostavovali, a tak po dalším "promarněném" roce jsem si zašla k dr a žádala o další vyšetření.

Super, žádanka na revizi malé pánve + chromopertubace, a objednání do CAR hned v prvním cyklu po operaci. Svitla nám malá naděje, a ne jen my s manželem,ale i dcera se těšila,že konečně by mohl být doma malý sourozenec.

Před operací jsem toho podepisovala tolik,až se mi drali slzy do očí, a doufala jsem,že nic z toho nenajdou,ale zároveň jsem se modlila, ať najdou příčinu toho,proč to teda nejde.

Po operaci mi oznámili, že nenašli nic, co by bránilo početí, a že "tam dole" je vše v naprostém pořádku. Při propouštění mi dr řekla, že budu mít Ovu, a jestli se na to budu cítit, ať to klidně zkusíme. No hned druhý den po návratu domů jsme teda zkusili , jestli budu "použitelná do dalšího cyklu"-nadneseně řečeno.

Dny po operaci plynuli, a já už začínala mít opačný problém, proč MS nepřišla zase jako hodinky, ubíjelo mě to, že se návštěva CARu stále oddaluje kvůli mé meškající mrše. 

Ten večer bolesti v podbřišku nebrali konce a já ulehala s pocitem,že ráno už to příjde, a my konečně postoupíme zas o krok dále. Ráno mi vlítla do postele rozjařená dcera se slovy " maminko maminko, máš v bříšku dvě miminka". Nevěřícně jsme na ní hleděli, a ťukali si na čelo,že se jí zdál asi stejně krásný sen jako nám se zdával už pár měsíců.

Manžel mě nakonec vyhecoval, a já použila jeden zašantročený těhotenský test.

K mému překvapení tam vyskočili //. No upřímně v tu chvíli mě nezaplavila radost, a slzy štěstí, ale obavy, že mám špatný test, a ted si koupím nový, a na něm nic nebude. Ale bylo. Následovaly 4 odběry krve,abych se ujistila,že HCG roste, a ukázkově rostlo.

První kontrola dopadla nad očekávání dobře, místo jednoho váčku tam byli dva a já se cítila tak šťastná a děkovala jsem tomu nahoře,že i nám se konečně poštěstilo.

V 8tt bohužel druhá dutinka zanikla a já se modlila,aby alespon to druhé byl štatsný a zdravý bojovníček.

Teď si užívám už 18t. těhotenství se vším, co k tomu patří, a všechny těhotenské neduhy se na mě lepí jak izolepa na papír. Ale jsme štastný...

PS:cituji manžela " Stačilo udělat servis a vyčistit trubky a hned se zadařilo" - něco na tom bude :D Až s tou vyjímkou, že se necítím býti jako nějáké ojeté auto v servisu :D