V pondělí 11.10. jsme měli nastoupit preventivně na rizikové oddělení u Apolináře s dvojčátkama 37+5 tt, abysme byli před porodem pod kontrolou. Den předem my začala odcházet hlenová zátka a už jsem tušila, že dlouho nevydržíme 🙂 Ráno při nástupu však nález 1,5cm pootevřená (což už jsem byla týden) a od pana dr řečeno, že určitě do středy neporodíme. Následoval utz a zjištění, že Samík se pootočil a je na příčku a tím pádem naplánován císařský řez na středu. V klidu jsem si vybalila věci a zabydlela se...kolem 17.hod mi odtekla plodová voda..po prohlídce mi bylo řečeno ať manžel jede v klidu domu, že to bude ještě dlouho trvata byla jsem přestěhována na porodní box. Znovu utz a tentokrát zjištěno, že pokud bude vše postupovat podle plánu, šli by dvojčátka přirozeně. Mezitím nastoupily kontrakce a já už si nebyla tak jistá, jestli chci být za hrdinu a rodit spontáně 🙂). Rozhodli jsme se to nechat na přírodě a v případě, že bych neporodila do půlnoci následoval by císařský řez. Šla jsem do přípravy a kontra tak zesílili, že volali manžela už po hodině zpět...pak přišla ta nejhezčí věc na světě Epidural...takovou úlevu jsem vůbec nečekala.

Od té doby byl pro mě porod nádherným zážitkem, kontra jsem cítila, ale opravdu jako MS bolesti, jen jsme s manžou leželi v boxu a prodýchávali. Pak už šlo všechno rychle, otevírala jsem se krásně a když už jsem došli takle daleko bylo zbytečné přistupovat k CS. Po půlnoci jsme už věděli, že se to rychle blíží, když jsem byla na 9 prstů otevřená mohla jsem začít tlačit...následujících 20 min nevím co se dělo, vím jen že jsem se soustředila na dýchání a na pokyny doktorky. A pak jsem cítila obrovskou úlevy a slyšela ten nejkrásnější pláč na světě..pláč mojí dcery..ještě teď se mi derou slzy do očí. Byl to nepopsatelně nádhernej pocit...nelze slovy vyjádřit a kdo neprožije nepochopí. Za chvilku přišel manžel s Vanesskou v ruce..tolik pýchy a dojetí jsem u svého muže nikdy neviděla, pořád jen opakoval že je nádherná, že to vůbec nečekal, že bude tak krásná..brečeli jsme oba. Na chvilku ustaly kontrakce, protože bříško se tak zmenšilo, že už bylo těžké rozpoznat kdy nastupují, jeden dr držel Samíka přes bříško v prostřed, aby se nám neotočil a doktorka přidržovala hlavičku a rotovala s ní...pak už stačilo jen 2x pořádně zatlačit a moje štěstí bylo dokonalé...uslyšela jsem pláč mého překrásného chlapečka, věděla jsem, že je konec a my vše v pohodě zvládli. Teprve ted se dostavil pocit úlevy a neskonalého štěstí..držela jsem Vanessku a čekala až manžel přinese Samíka......co se dělo potom nemusim popisovat nejkrásnější hodina v mém životě nastartovala nejkrásnější období v mém životě..děkuji svému muži, že to se mnou zvládl..děkuji svým dětem za to, že jsou, že dali mému životu smysl.................