Dnešní ranní řev

"Mamíííí, mamintoooo, pomoooc devlááá(želva), tady je devlaaa, pošííím pomoooc",
tak letím, kde je želva a na zemi ležela polomrtvá žížala, Sofi stála u ní jak solný sloup a nebyla schopná udělat ani krok a třepala se jak ratlík, v obličeji bílá, pusu modrou....

takže máme další na seznamu věcí, ze kterých má malá panickou hrůzu... :/

jen tak pro představu:
veškerý hmyz, včetně motýlů, berušek, mravenců
traktory, motorky a další "uřvané stroje"  - to nechápu vůbec, loni se vozila s dědou traktorem i na skútru
žížaly, hadi, želvy, rybičky v akvárku, všechno co je malé a "kloutí še to"....

No je to mazec, venku chodí s očima upřenýma k zemi a hlásí a řve u každého brouka, mravence, mouchy, nedejbože pavouka.... hauuuuu, co s tím?????

Jupííííí..... Po několikaměsíčním snažení jsme se s přítelem konečně dočkali a já byla těhotná!!!

Pondělí 14. 12. 2009 jsem se odvezla do 20 km vzdálené porodnice a spolujezdce mi dělala tchýně, už týden jsem totiž bez ní nesměla autem málem ani do garáže. 😀 Po dlouhém čekání a přeměřování mi úžasná paní doktorka sdělila, že tedy opravdu čekáme děvčátko a že tedy rozhodně nemá tři a půl kila, jak mi bylo týden před tím sděleno, ale minimálně 4 600 g, koukala jsem jak zjara a čekala tedy na pana primáře, který měl mimi ještě přeměřit a konzultovat případný císařský řez. Když vešel do dveří, tak se jen vysmátý zeptal  "Tak co, maminko, porodíme to?" Odpověděla jsem, že nevím, že on je tu doktor, ale že mě to docela vyděsilo, i když si moc přeju rodit přirozeně a do vody. Jen pokýval hlavou, objednal mě na středu, protože do té doby měli plno a řekl, že to tedy zkusíme, ale při jakémkoli náznaku komplikací pojedu okamžitě na sál. Ruku na to a jela jsem zase domů.

Středa - konečně - už jsem se nemohla dočkat a bohužel ani dospat, do jedné jsem koukala na TV a od čtyř už chodila od ničeho k ničemu a čekala až zazvoní budík. V šest jsme vyjeli cesta byla najednou hrozně dlouhá a ještě jsem si stihla postesknout Mirovi, že jsem chtěla sněhovou královnu, Sněhurku, zimní miminko, ale žádnej sních není, i když jsou za pár dní Vánoce.

V sedm už jsem byla ubytovaná, převlečená a usazená v sesterně, kde ze mě PA páčila veškeré informace, které potřebovala. V půl osmé jsem už ležela na lůžku a nechala si zavést tabletu, po které mě do deseti minut začaly pálit a bolet kříže.... No paráda, to asi nebudou ty bolesti co jsem potřebovala, že???? Do jedenácti jsem měla takové lehké kontrakce a četla jsem při tom na pokoji knížku a sem tam jsem si u toho oddychovala jak lokomotiva. Na monitoru nebyla ani vlnka, přestože jsem zřetelně cítila kontrakce, tak jsem čekala, že to ještě potrvá..... Kolem půl jedné jsem si tak ležela na boku na posteli, když mnou od spoda nahoru prošla bublinka a najednou druhá větší, když jsem se postavila, voda rupla úplně a já stála v kaluži vody. Téda, myslela jsem, že se to děje jen v amerických filmech. Cinkla jsem tedy na sestru, že mi praskla voda a ať s sebou vezme i mop, nebo rovnou celou uklízečku. Vím, že ta tam byla dřív než sestřička, ale moc si to nepamatuju, protože jsem dostala snad půl hodiny trvající kontrakci, nebo co to bylo, nemohla jsem ani mluvit, do toho se malá v břiše mlela, jak kapr, co mu vypustí vodu z vany....  Asi je to tady!!!

Sestřička koukla a odvedla mě na porodní sál, ať si můžu napustit tu vanu a rochnit se tam. bylo asi půl druhé.... První jsem si dala horkou sprchu... Po obrovské kontrakci nebylo ani památky, ba ani po malých, nevěděla jsem, zda je to tou sprchou, nebo jsem se prostě zasekla.... Najednou se semnou všechno zamotalo a bylo to jasný, nic mě nebolí, ještě aby jo, vždyť omdlívám!! Stihla jsem jen zazvonit a svést se na zem, přiběhla PA, zahlásila, že žádná vana nebude, že mám tlak akorát tak na císaře a jestli se do pěti minut nedá do kupy, tak jedu. Sedla jsem na míč, houpala jsem se a zhluboka dýchala, tlak se uklidnil, já i PA taky, tak jsme zase čekali. Už pár hodin jsem byla, i přes silné kontrakce, na tři prsty, tak mi sestra přišla zavést YAL a domluvily jsme se na oxytocinu do žíly, že teď už to nebudeme zastavovat. Doktorka pořád chodila a mlela něco o EPI, za ní PA kroutila hlavou, že neeee.... Pak mi řekla, že to zvládám a že to půjde i bez toho, že do sedmi počkáme a pak ho kdyžtak dáme, když se nepohnem, ale pohnuly, ve čtyři jsem volala Mirkovi, ať v pět vyjede z domu, a přijede za mnou. V pět už stál v mundúru ve dvěřích, protože seděl před nemocnicí v autě od jedné... 😀 Musel zmrzat chudáček.... Tak bylo zase veseleji, jedna PA mě předala druhé s nálezem 4 prstů v půl sedmé večer a už nademnou visela hrozba epi a v deset císaře. Mira počítal kontra, zapisoval a seděl daleko ode mě, jak jsem chtěla....

Ještě jednou jsem zkusila sprchu, jen tak lehce teplou a najednou PUK a vyvalil se najednou zbytek vody s krví. První jsem koukla na zachvilkutatínka a málem jsem se udusila smíchem, myslela jsem že mu vypadnou oči, začal skákat, co má dělat, ježííííšmarjáááá.... 😀 Nevěděla jsem, jestli mi břicho skáče kontrakcema, nebo smíchem.... Utíkal pro PA a ještě se cestou málem zabil o dveře. Když ji dostrkal zpátky na sál, tak jsem už ležela na lůžku a čekala na ně. Jen koukla, řekla ať se projdu, ať malá správně dorotuje a půjdem na to.... Juchůůůů, nezapoměla teda poznamenat, že poslední půlhodinka byla asi hodně krušná, když jsem se otevřela ze 4 na 10 prstů za 35 minut... Bylo 19:11 a já jsem si konečně mohla lehnout a začít rodit... 🙂

Z lůžka se pár tahy stalo široké porodní křeslo, Mirek byl naveden k mé hlavě, chytila jsem se madel a začalo se. Párkrát jsem zatlačila, malá vždycky vykoukla a vrátila se zpátky.... Bylo to dost frustrující, koukala jsem na Miru, jak ani nedýchal a čekala na další kontra, kdy ke mě přistoupila doktorka, řekla ať se nebojím, že jsem statečná a že mi pomůže. Při dalším stahu jsem zatlačila a MUDra se mi rukama opřela o břicho a malá vyklouzla. Takový pocit úlevy jsem nečekala, bylo to krásný, najednou jakoby se nic nedělo. Hned mi malou položili na prázdné břicho a ona celá fialová koukala a mžourala kolem sebe. Po minutce ji vzali, odnesli přeměřit převážit, umýt a jak mám natočeno na videu, tak i učesat. :D

Placenta už šla jakoby nic a o šití se raději rozepisovat nebudu, malá měla ručku "na supermana", takže jak šla pěkně mě uvnitř potrhala, a zalézala a vylézala proto, že měla kolem nožky pupeční šňůru. Měla i malinko skřípnutou hlavičku, ale vše se obešlo bez následků.... apgar měla kvůli barvě 9-10-10, váhu 4 000 g a míry 54 cm, prostě naše modééélka....

A teď to nejdůležitější, pro mě nejsilnější a nejkrásnější zážitek v celém životě a nevyrovná se mu asi nikdy nic.....

Když Mira přinesl malou a položil ji ke mě, abych si ji mohla prohlédnout, obejmout a popusinkovat, tak se najednou zastavil čas, najednou nebylo nic kromě mě a mojí dcery.... V tu chvíli, nevím jak dlouho to trvalo, neexistoval ani můj milovaný Mira, ani doktoři, porod, šití, zima, prostě nic, JEN JÁ A ONA!!! V tu ránu jsem zjistila, co je to vlastně ta láska mateřská, měla jsem pocit, že mi musí prasknout hruď vší tou plností, hrdostí, pýchou a hlavně absolutním zamilováním se na první pohled. Najednou jsem to prostě věděla, jak dokáže láska naplnit člověka, celé jeho srdce, cítila jsem doslova jak mě srdíčko bolí....

Je to moje doživotní láska, je úžasná, bezvýhradná, nezjištná, věčná, nejsilnější a hlavně krásná a naše.....Miluju Tě Sofinko, milujeme Tě s tatínkem oba, celá rodina je z Tebe "paf" a já vím proč.... Děkuju.... Děkuju Ti za to, že jsi a že jsi naše.....

PS: Během dne jsem si ani nestihla všimnou, že než se Sofinka narodila, tak přes den napadlo asi 20 cm sněhu, takže se narodila jako královna, Sněhurka, prostě naše štěstí..... :o)