Občas mi připadá, že mezi některými maminkami panuje až bojovná nálada k tomu, aby ukázaly, že to, že nosí nebo naopak to, že vozí svoje dítě je ten jediný a správný způsob "jak". Nejednou jsem slyšela nebo četla povzdech nad netaktními poznámkami k nosícím maminkám (když si na to ony nosící maminky stěžovaly), ale někdy mám pocit, že některé nosící maminky dokážou být také velmi netaktní k vozícím maminkám (oným povzdechem směrovaným "na oko" ke svému nošenému dítku /ale zcela jasně mířeném na vozící maminku/ ve znění podobném tomuto: "tobě je tu u maminky tak dobře a chudáček malej, musí sedět v kočárku a vůbec se mu tam nelíbí"). 

A já tu nechci a nebudu jmenovat pozitiva jednoho nebo druhého, vlastně ano, ale jen ty z vlastní zkušenosti. Chci se s vámi podělit o to, jaká je moje malá, jaké má potřeby, jak se případně mění její preference s věkem a jak není důležité jestli vozit nebo nosit, ale jak to nejlépe zkombinovat, aby to bylo pro ni i pro mě pohodlné. 

Malá je od malinka kontaktní miminko, 4 dny byla v porodnici pod  lampou s novorozeneckou žloutenkou, po příjezdu domů první dvě noci proplakala, třetí noc jsem si ji vzala k nám do postele, kde spí doteď. Myslím, že právě kvůli separaci v prvním týdnu života byla malá po příjezdu domů neodložitelná, v šestinedělí jsem to extra neřešila, po šestinedělí jsem se s nošením seznámila blíže i kvůli nízké tvorbě mlíčka, naučila se nějaký ten úvaz, ale pořád jsem raději preferovala s malou ležet v posteli a mít ji na sobě, než ji v šátku nosit. Zhruba ve 3 měsících jsem koupila nosítko - bondolino. Byl to malý zázrak k večernímu uspávání, dala jsem si ji do nosítka, malá se přisála k prsu a za chvilinku spinkala. Efekt rychlý a okamžitý. 

K šátku jsem se postupem času pokoušela několikrát vrátit, ale s mojí nešikovností povolit úvaz tak, aby malá mohla pohodlně pít (protože navázaná nedělala krom spánku nic jiného) a s Terezčinou potřebou mít volné ručičky (už v porodnici to nesnesla jinak), jsme zůstali u nosítka. V Bondolinu jsem malou uspávala do cca 13ti měsíců, pak si sama "řekla", že už se takto uspávat nenechá (několikadenním šíleným jekotem a prohýbáním při večerním uspávání) a přešly jsme na uspávání kojením v sedě. Krom toho na nosítko nedám dopustit při procházce se psy (dva velcí psy a kočár v terénu, to je pekelec), pobíháním po doktorech a úřadech. Až s kočárem si člověk uvědomí, jak málo "bezbariérová" města jsou...A nejen města, co potom tůry po horách... 

A samozřejmě skvělé je nosítko při domácích pracech, malá nikdy nebyla moc spavec a bez nosítka bych doma neudělala skoro nic.

Naopak kočárek malá ze začátku hodně bojkotovala, v hluboké korbičce nechtěla být od chvíle, kdy se uměla otočit na bříško, zlepšilo se to až po přechodu na sporťák, kdy už mohla sedět a koukat ven, ale i tak, nezbytnou výbavou kočárku vždycky bylo nosítko. Malou bych v kočárku nenechala křičet, raději jsem si ji vzala k sobě a kočárek posloužil jako nákupní taška 🙂 Teď má malá 15 měsíců a protože od 11 měsíců chodí, tak už v kočárku taky dlouho nevydrží, ale jak já říkám, na spaní je to ideální a jenom nosit bych nezvládla.

Na procházky po dědině je kočárek fajn, zvlášť když se jede na návštěvu k rodině, babičky jsou bez kočárku jak bez ruky (i když i babičky někdy nosí).

Dneska jsem dokonce objednala nový sporťáček, aby byl skladnější a líp se vlezl do auta, než ten z dvojkombinace. Samozřejmě v kočárku vždycky bude místo i na nosítko, i když vlastně teď už na hipseat - to je totiž taky boží věc, to je ten bobek na bederním pásu, na který si prcek sedne. Doma tak spolu vaříme, venku se malá krátce poponese, než chce zase dolů...

Tak jsem se vypsala a závěrem bych jen popřála oběma názorovým skupinám více pochopení pro druhou stranu, i když třeba jen nosíte nebo vozíte. A nám, co kombinujeme popřeju jen to, abychom dokázaly v dětech (a jejich potřebách) číst co nejlépe 🙂