Článek berte jako nadsázku a karikaturu toho, s čím se jako řidič při výkonu povolání občas setkávám.  

Kaštan obecný (kaštanus communis):

Běžný a nejpočetnější uživatel městské hromadné dopravy. Občas pozdraví, občas poděkuje, v drtivé většině případů se chová slušně, a když už porušuje smluvní přepravní podmínky, snaží se to dělat tajně a nenápadně.

Kaštan dobíhač (kaštanus sprintus):

Má problém chodit včas. Má problém chodit včas, i když autobus přijede o tři minuty pozdě. Domnívá se, že za jeho problém chodit včas může řidič autobusu, takže očekává, že na něj ten idiot počká. Když ne, volá čůráku a hrozí pěstičkou. Když ano, nepoděkuje a vystoupí na příští stanici. 

Kaštan sportovec (kaštanus sportus):

4:15, zvoní budík. 
4:20, zvoní budík.
4:25, zvoní budík.
4:30, zvoní budík. Vstávám, čistím si zuby, oblékám se, češu se, zabalím si svačinu a pití, zamykám byt, marně přemýšlím, kam jsem, sakra, včera večer zaparkovala auto?
5:15, parkuju auto před garáží, peláším na výprvanu, beru "noty" a zjišťuju, čím dneska pojedu. Prohodím pár slov s kolegy, občas stihnu i kafe a jdu hledat autobus. Kontroluju, jestli je alespoň on připraven na novej den, zda má dost oleje, dost vody v chladící soustavě, dost všeho. Zda mu drží kola, má v pořádku pneu, není nikde odřenej, uvnitř není bordel, nikdo neukradl hasičáky, sedačky drží a dveře fungují. 
5:45, vyrážíme na první část směny. Šejdr má to "kouzlo", že člověk neustále jezdí ve špičce. Je hodně lidí, je hodně aut. Sem tam stojím v kolonách (možná by bylo lepší říct, že v nich sem tam nestojím ), sem tam si za něco, co není moje vina, nechám vynadat. Ale vem to čert, hlavně že řídím. 
9:30, přijíždím do garáže, tankuju, jedu na lux a když se mi chce, tak i do myčky. Parkuju autobus, vypíšu papíry, podívám se, zda mi cestující něco nerozbili, odnesu "noty" na výpravnu a s velkou slávou dnes podruhé hledám, kde jsem zaparkovala auto. 
10:00 Hurá domů. Většinou se ještě před tím vypravím na nákup, neb manžel pracuje z domova a u toho zvládá papat jako polskej zájezd, takže v lednici neustále něco není. Vařím oběd/večeři, mezitím se snažím pofackovat, co je potřeba, nebo spíš co stihnu. Snažím se dát si alespoň na 30 minut šlofíka. Když Sára není ve školce, místo spaní si hrajeme.
13:00 Tentokrát bezpečně vím, kde jsem nechala auto. 
13:15 Parkování, "noty", autobus. Pokud mi zůstal ten z rána, což většinou ano, odpadá mi kontrola. Pokud ne, čeká mě opět technická desetiminutovka.
13:30 Vyrážíme na směnu. Dnes podruhé. Kdo to má? Já se mám! Chvíle, kdy mám pocit, že mám nejlepší práci na světě, střídají chvíle, kdy potřebuju někomu neodkladně rozbít ciferník. 
20:00, garáž. Tentokrát jen tankuju, protože to musím. Nemyju, to nemusím, spěchám domů. Vypíšu papíry, proběhnu autobusem, že je všechno v pořádku, odnesu "noty" na výpravnu a cupitám k autu. 
20:30, konečně doma. Sára je ráda, že mě konečně vidí, takže si chvíli hrajeme, než půjde spát. Umyju jí, vyčistím jí zuby, oblíknu jí do pyžama, dám jí pusu, občas ještě přečtu pohádku, když chce. 
21:15, dávám prát/skládám prádlo/plním myčku/vyklízím myčku/uklízím v kuchyni/zametám/povlékám postel, zkrátka dělám všechno, na co jindy nemám čas a už to celkem hoří.
22:30, jdu do sprchy, pak do postele. Pustím si něco na usnutí, většinou nestihnu ani začáteční titulky. Když sem tam přijde manžel, nepouštím si nic, navíc u toho nesmím usnout, takže na prd. :D
23:00 Spím. Aspoň na chvíli. 
4:15, zvoní budík.
...

Když jsem si myslela, že mateřská je náročná, tak jsem byla fakt vtipná!