Taky jste si tak malovaly, jak utrpení skončí zároveň s prvním trimestrem? Já v to doufala neustále... Začátkem minulého týdne začaly ty šílené stavy vážně trochu polevovat a já si občas dovolila se cítit jako člověk. 

Středu a čtvrtek jsem měla náročnější, takové cestovací - schůzka s dulou, prvotrimestrální screening... byla jsem poté dost vyčerpaná a opět se mi dělalo dost špatně. Přičítala jsem to tomu, že jsem ještě přepískla své síly. No těžko říct, ale fakt je ten, že o víkendu jsem odpočívala na maximum, přítel se o mě krásně staral... ale už v neděli se vrátilo peklíčko v podobě šílených nevolností a bolesti žaludku přesně v takové intenzitě jako na začátku (tedy nějaký ten 7 týden). Pokračovalo to v noci a dnes v pondělí. Opět jsem sáhla po Torecanu, který mě na hodinku omámil do polospánku... aspoň nějaký odpočinek. 

Při pročítání některých diskuzí na MK trnu hrůzou z příběhů, že někomu nevolnosti trvaly do pátého, šestého měsíce.. nebo dokonce do porodu! No nechám se překvapit, nic jiného mi nezbývá.

Co mě nejvíc štve? Že v mém blízkém okolí je brané jako samozřejmost, že s prvním trimestrem tohle skončí a budu happy a fit a vrátím se do práce. A co když prostě ne? Už takhle se na mě dost lidí dívá jako na podivný případ. (A ne jedenkrát jsem slyšela teorii, že to je tím, že nejím maso 😀 Tak určitě! Jo pak taky je dobrá ta, že to je mým věkem, že jako mladší by se mi to nestalo.. aha!)

Díky internetu vím, že v tomhle nejsem sama a jsem za to hrozně vděčná. Už se ani neodvažuju doufat, že to brzy přejde. Kdyby jo, tak to bude aspoň příjemné překvapení. Kdyby ne, tak prostě budu muset těch pár měsíců ještě přežít a užívat si vzácné hodiny, kdy je mi líp. A cucat svoje ledové kostky z citronové a grepové šťávy 😀 Takže podobně postižené budoucí maminky, nebojte se, nejste v tom samy!

Tak deset let zpátky jsem věřila, že budu mít jednou kupu dětí (nejmíň tři vlastní a jedno adoptovaný). Následujících pár let jsem si ale pěkně rochnila ve snaze zachraňovat nefunkční partnerské vztahy a promrhala tak svoje mládí plné sil. Během té doby mi pořád byl po boku věrný psí parťák. Chlapi odcházeli, on zůstával. 

Pak jsem před šesti lety poznala chlapa, o kterého jsem se konečně mohla opřít. Budu-li mít štěstí, budu ho moct zlobit po zbytek mýho života 🙂 V té době mě ale zrovna úplně přešly chutě na mateřství. Vytěsnila jsem je ze svého života. Krátce po poznání chlapa s velkým CH mě nečekaně opustil můj psí anděl, který mne provázel od mých šestnácti. Netrvalo dlouho a přišla mě rozveselit psí holčička stejného plemene, do které jsem se zamilovala na první pohled. Bohužel osud jí nadělil velmi těžkou srdeční vadu, kterou jsme musely zvládat mnoha léky denně a věděly jsme, že budeme mít málo společného času. Užívaly jsme si proto každý den naplno. A pak jednoho rána po cestě do práce na přechodu nás překvapila dodávka. Já stačila udělat krok zpátky, ale moje psí holčička ne. Ještě ten večer mi odešla po velkém boji za duhový most. Následovala několik dlouhých bezútěšných měsíců bez pejska, než se narodila ta pravá. Moje druhá černá psí holčička. Teď už je z ní velká pubertální psice.

Tak nějak koncem minulého roku jsem se začala vracet k myšlenkám na mateřství. Spíš z pragmatického hlediska - nijak nemládnu (a chlap taky ne, co si budeme povídat), mám stabilní práci s relativně dobrým příjmem, lepší už to nebude. A tak to ve mě pár měsíců postupně zrálo, až jsem byla přesvědčená, že těhotenství je přesně to, co potřebuju. Jak naivní jsem byla!

Po čtyřech měsících "nedávání si pozor" jsem to dopracovala ke dvěma čárkám. Roztřásly se mi ruce a byla jsem happy. Pocit štěstí mi moc dlouho nevydržel, asi tak do šestého týdne. Pak nastoupily brutální nevolnosti, slabost a vyčerpání. Trvá to už měsíc a ze mě se stává psychická troska. Mám, co jsem chtěla. Pokud vše dobře dopadne (a já věřím, že ano), bude ze mě nejen máma psí, ale i lidská 🙂