Tvorba s dětmi - jak se liší práce s dcerou a synem

Zaujmout syna na výtvarné činnosti bylo snadné. Dalo by se říci, že to byl způsob, kterým jsme společně celé jeho předškolní období úspěšně komunikovali. Dnes už je mu 11 let a chodí tvořit pod vedením lektorů z atelieru, ale moc ráda vzpomínám na to období, kdy se mnou připravoval velkoformátové výkresy (obvykle z balícího papíru) na témata dle ročního období nebo svátků.

Přeskočili jsme jen prstové barvy a titěrné lepící modelační kuličky. Byl velmi rychlý a byla to dost zkouška mých nervů (zejména při práci s nůžkami). Proto jsme více tvořili z papíru, korku, toho, co zrovna doma bylo, lepili Herkulesem nebo tavnou pistolí. Rád vyráběl dárečky učitelkám ke dni učitelů. Teď v páté třídě spíše shovívavě předá, co jsem vymyslela já. Ale pak nás zaskočí třeba dárkem pro spolužačku nebo skicami, o kterých nemluví. Nacházím je, když sbírám prádlo po jeho odchodu do školy. 

Nikdy u nás nechyběly akrylové barvy, barvy na sklo, voskovky, které narozdíl od dcery neměl zapotřebí ochutnávat. Vlastně v tomto ohledu byl úplně skvělý. Prakticky nic nežužlal. I dnes je pro něj snazší se vyjářit vizuálně, jsem ráda, že jsem s ním mohla chodit do galerií v Istanbulu (naše nomádské období). Vsadím se, že jsme pokreslili takovou spostu bloků, výkresů, balícího papíru, rolí z Ikeii a omalovánek, že bychom z toho mohli vydláždit silnici kolem vesnice, kde bydlíme. Občas se účastnil školních soutěží "recyklovaného umění" a býval velmi paličatý v realizaci. Usměrňovat se obvykle nenechal.

Dcera se narodila do jiného, usedlejšího období, kdy jsme stěhovali na moravskou vesnici. Myslím, že kreslí jen ze závisti k bratrovi. Písi, písi tomu říká. V září jí byly dva, výtvarně se oproti němu moc neprojevuje. Shovívavě se na mne dívá, když jí kreslím domácí omalovánky, udělá čmrk, čmrk a je to. Pastelky drží pěkně, jen se jí spíše líbí ten košík, do kterého jsem je dala. Možná byl synek unikát. Možná má dcera raději pohyb. Ale o našem jógovém domácím cvičení zase příště. 

A jak je to u vás? Je skutečně každé dítě jiné? Nebo mají podobné zájmy?