Ikdyž hodně cvičím tak běh nebyl nikdy má silná stránka. Občas jsem si šla zaběhat ale mé maximum bylo 6 kilometrů a funěla jsem u toho jak lokomotiva. Dneska chlap řekl "Jdeme běhat", chtěl vyzkoušet své nové běžecké boty. Já zavezla Maxima k mamce a cestou domů jsem si říkala do čeho jsem se to nechala uvrtat, úplně jsem se viděla jak doběhnu na přehradu (2 km od baráku) a budu nadávat a k tomu budu protivná. Trochu jsem si přála aby začalo pršet, ale zároveň jsem se těšila že strávíme zase nějaký čas jen my dva spolu.

Vydali jsme se na cestu.. Já jsem se rozeběhla, měla jsem za sebou 500 metrů, kilometr, kilometr a půl, už jsem se blížila k přehradě když jsem si říkala že dneska to jde nějak samo. Cítila jsem se perfektně, vůbec jsem nefuněla a vydržela jsem si s Petrem i povídat. Pravidelně jsem oddychovala a když jsem přibíhala na přehradu tak jsem byla přesvědčena, že dneska to určitě půjde. A ono to opravdu šlo. Dohromady jsme zaběhli 9 km, a skoro jako nic, klidně bych běžela dál.

Cítila jsem celou dobu mezi námi takové spojení, věděla jsem že tam je se mnou a že to všechno bude v pořádku. Byl to pro mě dokonalý okamžik za hodně dlouhou dobu. Měla jsem ze sebe takovou radost a nakonci byla tak zaplavena endorfiny až to skoro bylo neskutečné. Nikdy bych neřekla že já, naprostý běžecký antitalent, je něčeho takového schopen. Jsem ráda že mi osud přivedl do cesty člověka který mě, někdy i beze slov, motivuje být lepší a lepší. Neuvíznout v průměru a překonávat své možnosti.