Také jsem se zařadila mezi tyto ženy, ani nevím jak. Už to bude brzy rok…

Jedno dítě už doma mám, všude kolem se rodí druhé, popř. i třetí a u nás doma už bychom také rádi další měli. Ale ono nic. Protože s dcerkou jsem otěhotněla na lusknutí prstu, moc jsem nepochybovala, že by to mohlo být jinak. Po třech měsících „nechání všeho náhodě“, jsem byla u gynekoložky, která mně ujistila, že jsem zdravá. Chodila jsem na folikulometrii 4 cykly. Kromě jednoho všechny ovulační. Ale ani to nepomohlo. Začínala jsem mít obavy a ptala se sama sebe, proč na dítě tak dlouho čekáme. Odpovědi jsem nenacházela ani z úst lékařů, ani odjinud.

Silně na mě doléhalo vidět všude korzující kamarádky s břichem jak meloun, případně už drandící s kočárem a prvním prckem kolem.

Švagrová, se kterou naše prvorozené dělí 2 týdny, čeká dvojčata.

„Kup si ovulační a těhotenské testy, vždyť je to jednoduché jak facka. Já takhle otěhotněla na první dobrou,“ doporučuje sestra a já si připadám jako pako, že se mně to s jejich pomocí ještě nepovedlo.

 „Nemysli na to a miminko přijde samo!“

„Vždyť už jedno dítě máš, tak se neboj!“ (...)

Podobná doporučení občas slýchávám. Kdo má ale tohle vydržet?!  Už bych je nakopala do pr…, tyhle radily! Co o tom kdo z nich ví, jaké to je vidět všude břichatky a mimina, a každý měsíc zjistit, že mé naděje se zase nenaplnily?

Doma si občas pobrečím. Depka mě jímá už týden před příchodem menstruace. Když „to“ přijde, všechno je ten den špatně. Pak se otřepu a zas vyškrábu někde trochu naděje pro další život. Ale ať dělám, co dělám, myšlenkám na mimino neuteču. Doma si vymýšlím různé vlastní projekty, jak se zbavit dotěrných myšlenek, ale nefunguje to. Nemám daleko k zahořknutí. Jak z toho ven?

Uvědomila jsem si, že zachránit se musím sama, protože takhle už se nedá dál žít. Pomohl mi posun myšlení – dívat se na to čekání z jiné perspektivy - co jím mohu získat, naučit se?

Protože nejde na to nemyslet, dovolila jsem si myslet na těhotenství, miminko, CHTÍT HO. Doporučení, že na to nemám myslet, jsem vnímala jako výtku, že si vůbec dovoluji po dítěti toužit. A to mě velmi uráží, vzhledem k faktu, že touha po dítěti je člověku přirozená.

Když je mně smutno a všechno na mě dolehne, posmutním si, popláču. Ale pak se snažím každý den obohatit něčím, co mě skutečně potěší. Bývá to povzbuzující příběh, často o naplněné naději, když se povedlo něco báječného, a nemuselo jít ani o děti. I prima beletrie mě dokáže strhnout a potěšit.

Snažím se o zlepšení našeho manželství, užívat si intimního života bez ohledu na úsilí otěhotnět.

Ze zdravotního hlediska využívám tento čas také k možnosti zlepšení své tělesné schránky, doplnění vitamínů apod. Koupila jsem si chlorellu, zelený ječmen a bylinné kapky Gynex. Ty mají kromě srovnání cyklu vliv i na vyrovnanou náladu, což u mě opravdu báječně funguje. Na miminko teď sice myslím, ale už se tím čekáním na otěhotnění NETRÁPÍM.

Přestala jsem sledovat svůj menstruační cyklus. Manželovi jsem svěřila menstruační kalendář a poprosila jej, ať mi tam vždy jen zapíše začátek cyklu, když mu řeknu. Ale ať ten papír hlavně někam schová a neříká kam! Cítím se tak mnohem svobodněji.

Navíc na tento čas nahlížím i jako na možnost duchovního růstu. Z Boží perspektivy – z perspektivy věčnosti přece není moc velký rozdíl, jestli otěhotním za měsíc, za rok nebo za 5 let. I když je to čekání nepříjemné. Rozhodla jsem se VĚŘIT tomu, že určitě otěhotním, jen je potřeba vydržet. Věřím Bohu, že mi rád splní všechno, co je pro mě přínosem. Pokud by přesto mimi nepřišlo, jistě má pro mě Bůh připravený jiný skvělý životní plán. A já vím, že všechny naplněné cíle chtějí úsilí, což někdy i bolí. V děťátko věřím, ale už jsem schopna připustit i jiný vývoj svého života.

Opustila jsem už myšlenku, že přece nastoupím automaticky z jedné mateřské na druhou. Hledám si tedy i zaměstnání (i když to ustavičné odmítání také není psychicky jednoduché). Dcerka zatím není moc připravená na školku, tak uvidím, jak to dopadne.  Uvědomila jsem si, že to už nemusí trvat dlouho a bude mně vzácné užívat si jí každý den, proto si společné chvíle více vychutnávám. Teď ještě skoro nic nemusíme, jsme tu hodně pro sebe, což už třeba dlouho trvat nebude.

Dělám revizi svých nepotřebných věcí a snažím se poslat do světa všechno, co už doma nepotřebuju.

Pokud zrovna nemarodíme, setkávám se také s přáteli, pomáhám svými zkušenostmi a radou v tom, co umím. Sdílím, co mohu.

Tohle všechno vnímám jako velmi obohacující. Takže i tento čas, čas nekonečného čekání, je pro mě velkým přínosem. Jen je důležité být k sobě laskavá, aktivně si plnit život opravdovými zážitky a skutky do té míry, až bude plodný svým obsahem. Tehdy obavy a strach nade mnou ztrácejí svou moc.