Deník lehke psychotičky aneb honba za dítětem 🙂

Berte to z nadsazkou 🙂

Jmenuju se Berushe a jsem totalní magor. Dobrá, takhle bych to na skupinové terapii asi neřekla, ale sedí to na mě přesně.
Více jak polovinu života se mnou sdílí moje emočně nestabilní a úzkostná porucha. Člověk by si řekl, že bychom už měly být kámošky na život a na smrt. Ale nejsme. Aspoň já jí teda nenavidím. Otravuje mi život ve všech směrech, jak v praci, tak ve vztahazích a hlavně v manželství. Ano, říkám manželství, i taková psychotičika našla "kupce". Zatím to není dlouhé manželství ale za poslední měsíc, jsem se chtěla šestkrát rozvést (no řekněte jsem normálmí? NE) Nutno dodat, že jsme manželé již pět týdmu. A to vše jen ze strachu ze zklamání a z toho, že bych dostala vale od svého milovaného muže.

Takže ještě něco o mě. Je mi třicet let. Už jednou jsem spáchala sebevraždu na základě napadení bývalým přitelem. Suďte mě, nebo se mě snažte pochopit. To je na Vás. Jsem naprosto normální postavy, a občas, svetě div se, ze sebe umím udělat pěknou kočku. Jen ty emoce nedokážu udržet na uzdě a již nesčetněkrát jsem dostala pomyslně na "prdel".

Touto formou, formou deníku, bych ze sebe chtěla dostat své emoce a možná i pobavit.

Probudím se, a jelikož je šest hodin jsem pěkně vytočená. Je brzy, přesto se snažím zabrat, ale nejde to. Po čtvrt hodině to vzdám a jdu nakrmit králíky a slepice. Já městská holka, co životě neviděla kuřinec. No hold život na vesnici, kde se cítím jako kůl v plotě a ve zlaté kleci, je jiný než ve městě, kde můžu kdykoliv zajít na kafe. Ale hold jsem se zamilovala a přestěhovala jsem se k rodičům mého milovaného do krásné vesnice. Pomalu si zvyklám, ale jde to těžce, jelikož mi tady nepatří ani lžička na kafe. Ne vlastně ,co to kecám. Mám čtyři hrnky, na to nesmím zapomenout přece. Zvěř je nakrmena a já usedám s horkou kávou přímo na zahradě a přemýšlím co dělá manžel v práci. Beztak kolem něj běhá spousta „lehkých“ kolegyň co by ho chtěly uhnat i když ví, že je ženat. Abych pravdu řekla moc to se mnou nevyhrál. Moje chorobná žárlivost ničí život nejen mě, ale i jemu. Nejhorší na tom je, že vím jak moc trapná jsem. Logicky vím, že by mě v životě nepodvedl, protože je líný jak veš lhát, schovávat se a podobně. On je v manželství spokojený i když hádky a scény jsou na denním pořádku. Naštěstí mi psychiatr napsal homeopatika na žárlivost. Tak uvidíme co to je za zázrak.
Bože jak já se kolikrát za sebe stydím. Kolikrát si takhle jdeme v práci na přestávku zakouřit a on pozdraví deset ženkých. Asi si dovedete představit co v hlavě vypotím za kraviny. Sedneme si zapálimé žváro a muž se mě na něco ptá a já jen odseknu.
„ Běž se zeptat těch svých kurev a mě dej pokoj.“ Hlesnu naštvaně.
„ Jakých kurev zase?“ ptá se mě zoufale, ale já zarytě mlčím a rychle kouřím a padám ke stroji bez jediného slova.
Pak mi samozřejmě příjde zpráva, co mi jako je, a jestli se nemůžu chovat jako normální ženská a né jako magor.
Ha nemůžu protože magor jsem. Většinou za mnou přiletí a ztropí menší scénu, kdy si kolegové myslí, že mě týrá. Ale ne týrá. To jen já ho točím do vrtule, protože mě to v podstatě baví.

To by na úvod stačilo, stejně to nikdo číst nebude 