Od třídní učitelky deváťáků

Menší výlev třídní učitelky devítky, těsně před slavnostním rozloučením zítra ve škole.

Napadl mě nejprve název "Jak znám puberťáky". Ale není možné ho použít - za prvé: neznám je, protože až na zázračná souznění duší podle mě nikdo nikoho nezná. A slovo "puberťák" mi poslední dobou vážně jde proti srsti. Proč? Čím dál častěji si všímám, jak dospělí na dospívající reagují. A není to pěkné.

Úplně od začátku. Mnoho rodičů sdílí fotky a situace týkající se jejich ještě nenarozených, čerstvě narozených, pak malých, roztomilých dětí. A náhle přijde věk zlomový, "dospívání", a ... nic. Raději se o nich snad nemluví. Jako by nebyli, protože najednou jim nerozumíme. Najednou přijde pocit, že se není čím chlubit? Dávají nám až moc silné zrcadlo? Jako by všichni zapomněli, že i oni touto fází prošli. Jako by si dali klapky na oči a zámek na paměť, jako by si v hlavě vypnuli snahu pochopit své dítě, své vnouče...

Co mě v poslední době opravdu zvedlo? Na setkání rodičů, kde jsem byla jako matka, řekla má kolegyně, skvělá učitelka, větu v rámci rozhovoru s ostatními rodiči: "A nebo co myslíš ty, Ivet?" a já: "Zařídím se podle tebe, protože já pracuju se staršími dětmi a ohledně prvního stupně úplně věřím tobě." A jeden tatínek řekl: "Na druhým stupni? To musí být strašný!" Odpověděla jsem tak nějak automaticky, že jeho dítě bude za pár let taky v devítce, tak není proč přemýšlet o tom, že děti na druhém stupni jsou strašný. Ale jako by si mě toto téma celý školní rok hledalo. Mému manželovi v práci se divili, že jeho žena je učitelka a ještě třídní devítky! Hrůza, jak může přežít? A je normální? (Tak to nevím, to si vždycky vzpomenu na větu mé kamarádky, že nikdo není normální - velká pravda). Když jsem někde zmínila, že učím, byly reakce dvou typů: To jsi dobrá, jak to můžeš dělat? / Neumíš nic lepšího? (Častá reakce můžů a žen ve vedoucích pozicích. Jinými slovy, ale v podstatě s tímto významem. - Ne, nic lepšího jsem zatím nenašla. A nechtěl bys jít taky učit? Chlapi ve školství vážně  chybí, ale málokdo na to má. 😀 / A víš, že vlastně manažeruju tým 26 lidí? To je, viď?). 

Další příklad? Vezmete děti na prohlídku na zámek a průvodkyně je vyřízená už předem, protože ví, že povede školu. Odpovědí jí na pár dost záludných otázek (zdalipak víte, kdo jsou Tuaregové - "naše" děcka to vědí a nemyslela tím to auto), pak nevědí jednu věc a ona reaguje slovy: "Tak vidím, že na vás škola moc stop nezanechala. A vy jste tu jako za trest?" - "Ne, paní průvodkyně, oni tu nejsou za trest, ale představte si, že některé z nich historie vážně zajímá, naopak někteří se dostanou na prohlídku zámku jen s námi učiteli. A my jsme rádi, že nám pomáháte vytvořit jim lásku k památkám a rozšířit rozhled a budeme potěšeni, když na nás budete vstřícná. " 

Naopak, při slavnostním výletovém obědě byly naprosto skvělé servírky v restauraci, připravily nám slavnostní tabuli a chovaly se k nim jako k dospělým hostům. A jak to fungovalo a co všechno se skoro dospěláci při tom slavnostním obědě o etiketě a chování díky skvělému personálu naučili!) Paní asi tak sedmdesátiletá, která nás potkala na procházce, nám na ulici řekla, že to je úžasné, jak s nimi chodíme a ukazujeme jim, co je tu hezkého a popovídala si s námi o úžasné zkratce dírou ve zdi mezi ulicemi, kterou po čtyřiceti letech zazdili zrovna, když ji chceme vyzkoušet.

Víte, můžu mluvit jen ze své zkušenosti, ale ta mi říká: přistupujte k "puberťákům" s odporem a oni budou protivní (i my dospělí bychom byli, kdyby k nám někdo přistupoval se zjevným odporem). A nebo si vzpomeňte na své dospívání, na to, co se nám honilo hlavou a na to, co nás trápilo. Na to, co nás bavilo a dovedlo upoutat naši pozornost. Na to, jak nás těšilo, když nám někdo věřil. Je to vlastně hodně podobné, jako to, co prožíváme v dospělosti. Jen jsme už někteří otupělí a máme pocit, že kdo se bouří, je spratek. Pygmalion efekt a Golem efekt jak na dlani. Má starší kolegyně a mentorka říká, že je to složitý věk, protože musíme stanovit správnou míru volnosti a důvěry a na druhé straně oporu hranic. Nejsou ani děti, ani dospělí a plácají se v tom. Ale my se v tom plácat nemůžeme, abychom mohly být jejich pevné body. 

Zítra se budu loučit s devítkou a kdo ví, kam je život zavede. Kdo z nás to věděl před deseti, patnácti, dvaceti či více lety...

Tak jen, že ti dospívající vážně nejsou mimozemšťani, ale i když vám někdy připadají zvláštní, pokud jsou ve vašem bližším okruhu,  dejte si tu práci více je poznat. Obohatí to i vás.  A také vám pomůže vzpomenout si na sebe. Já mít doma sebe v sedmičce a osmičce........... No nic 😀 V nějaké obměně mě to beztak čeká. A bude to nejspíš o dost silnější, než v práci. Nebo spíš kombinované, protože chci, aby moje děti chodily do naší školy. Patrně se mám na co těšit 😀 Protože jak říká kolega, "geny nevyčůráš". 

(Pokud mi někdo najde hrubku, což je ve článcích učitelek oblíbený sport, tak upozorňuji, že učím angličtinu, zeměpis a výtvarku. A navíc se zítra loučím s devítkou a jsem tedy pod vlivem emocí, že ... S češtinou snad splňuji celostátní průměr 😉 A pokud jsem někoho naštvala či pohoršila, tak ať si dá dobrý čaj na uklidnění a v duchu mě pošle k šípku 😉 Ale možná by mi někdo mohl poradit, jak porovnat formát článku, protože zarovnání do bloku mu vážně nesvědčí.)