Uvědomuji si, že mám dítě, ale ...

Asi skoro jako každá holka jsem si hrála s panenkou, že to je mé miminko. Chovala jsem ho, převlékala a mazlila. 

Když mi bylo 22 let, zjistila jsem, že jsem těhotná. S (ex)přítelem jsme v té době byli spolu 4 měsíce. Narodil se nám krásný zdravý syn Sašík. Starala jsem se o něj, jak jsem nejlépe uměla a dělám to dodnes. Jenže ... 

Asi mám trochu pomalejší myšlení, ale vdžycky jsem si říkala, že JÁ budu mít dítě. Ale nikdy jsem si neříkala, že dítě bude mít MĚ. Že to jsem já, kdo ho povede celý život. Jsem to já za kým přijde, když se něco stane. Jsem to já, kdo tu pro něj vždy bude s otevřenou náručí. A to samé pro mého druhého miminkovského syna. 

Uvědomí si tohle každá máma, když toho malého cvrčka nosí pod srdíčkem? Musí tu pro své dítě být v dobrém i ve zlém. Je to nádherný pocit, který mě zároveň svírá dech. Ráda bych ze svých dětí vychovala slušné lidi. Nechci jim ublížit. 

Někdy mám pocit, že tátové takové pochybnosti nemají. Někdy si ani neuvědomí, že i oni tu jsou pro své dítě. Znám takové pány, které jen dali semeno a své děti si berou, kdy se jim ho zrovna hodí. A myslím si, že to není dobře. Táta by tu měl být pro své dítě úplně stejně jako máma. Bohužel si to asi neuvědomují. Často rodinu opustí a jdou si dál svou cestou. A některé maminy bohužel své děti proti tátovi očkují. Nedivím se pak, že z dětí rostou takoví parchanti co bohužel někdy vídám. Vždyť to rodinné zázemí chybí. Ta jistota. Bezpečí. Otevřená náruč. 

Je dobré se na sebe podívat očima svého dítetě. Představit si jaká jsem máma pro své dítě, jak to cítí. 

Sama jsem měla jako dítě nádherné rodinné zázemí, pevnou rodinu a dodnes to tak je a jsem za to nesmírně vděčná. Ačkoli byli rodiče někdy přísnější, vždycky jsem věděla, že tu jsou pro mě. A vždycky budou. A takové zázemí bych ráda poskytla i svým dětem.

Protože jsou mým největším štěstím. Ano JSOU 🙂