Poslední dobou stále přemýšlím nad tím, jak to mají tatínkové z rozvedených rodin. Tedy především přemýšlím jak je to u nás.

I já mám syna, kterého mám v péči a jednou za 14 dní si ho otec bere na víkend. Jsem ráda když si ho bere. Stráví spolu nějaký čas a věřím, že je to pro něj důležité do života. Nebo alespoň to tak 4 roky fungovalo. 

Poslední dobou (táta si našel novou paní) ty návštěvy syna nějak habrují. Pořád výmluvy, že nemůže. Začíná mi to docela vadit. A tak si říkám - co dělá ty dva týdny takový "víkendový táta"? 

Věnuje se koníčkům, když není v práci? Odpočívá? Vaří? Pere? Žehlí? To asi ne, to obstará většinou paní. Vzpomene si vůbec na svého klučíka, když ho nevidí a pak ani o víkendu nijak nejeví velký zájem s ním trávit čas? 

Ačkoli jsem žádala dítě do své péče a jsem ráda, že ho mám, přijde mi to trochu nespravedlivé. Není tu rovnováha těch rodičů. Otec ví, že může kdykoli zavolat a vyzvednout si malého ze školky. Já bych si doma třeba poklidila zatím. Ale to ne :( to on nedělá a moc me to vůči prckovi mrzí. 

Navíc se mi dostala zpráva od jeho bývalé manželky (aniž bych se po něčem pídila), že když synka má, tak se mu nevěnuje a kouká do telefonu nebo někam odjede. 

Je mi to hrozně líto, že to tak je. Já jsem z úplné rodiny a vím jaké to je mít maminku i tatínka u sebe a nedokážu si představit, co ten prcek prožívá. A jakou to může mít újmu na jeho budoucí psychiku. A já i kdybych se přetrhla, NEMŮŽU BÝT MÁMOU I TÁTOU ZÁROVEŇ. Od toho jsou přece dva. 

Kam se vytratila rodičovská povinnost postarat se o své dítě. Pro rozvoj osobnosti je tohle dětství tak strašně důležité. Vidím to i u své sestry. Také rozvedená a otec si malého bere jen když se mu to hodí. To mi nepřijde moc zodpovědné.

Naše společnost lidí spěje někam, kam nikdo nechce. A může to začít právě tady v dětství, kdy si upevňujeme osobnost. Co pak z těch dětí roste? Radši nevědět. 

To je všechno, co jsem měla na srdci 🙂 

Před pár dny jsem listovala FB a narazila jsem na fotku kamarádky, která se fotila vypravená, že jde na párty. Jo dobrý, slušelo jí to. Ale bylo to už asi čtvrtý týden za sebou, že se v pátek takto fotí, že jde pařit. Mimo jiné, má asi ročního chlapečka. 

Nedalo mi to a napsala jsem ji pod fotku, kdo hlídá malého. Pouze z lidské zvědavosti, jestli hlídá tatínek nebo babička. Na to mi odpověděla, že je asi malej doma sám ne?

Trochu mě to od ní mrzelo, byla jsem vážně zvědavá, jak to chodí i jinde. 

Já sama mám dvě děti. Kluky 4 roky a 9 měsíců. Od té doby se mi stále hlavou honí otázka, jestli nejsem divná, když od té doby co mám děti, nemám touhu ani potřebu vysedávat po hospodách nebo vymetat párty. Jistě neříkám, že to jednou za čas není příjemné si vyrazit bez dětí. Ale proč každý týden? Já jsem si děti pořídila, abych byla s nimi a ne lítat po světě a pak ještě na FB mít fotky, jak mě přítel drží, abych ožralá neupadla. 

Pravdou je, že v tuhle chvíli kojím a nemůžu si ani dovolit nikam jít. Malý je na mě hodně závislý. A já si to docela užívám. Prvorozený syn chodí jednou za 14 dní na víkend ke svému tátovi. A já si sedím s malým doma a jsem ráda, že druhý den se nebudu muset prát s kocovinou. Až dokojím, raději si dám doma skleničku. 

Jsem asi staromódní, ale udivuje mě přístup některých maminek, které mají neustálou potřebu chodit chlastat. Ukamenujte mě, ale já si myslím, že máma by nemusela být pařmenka. Hospody si můžu užít a až kluci trochu odrostou. Teď tu chci být pro ně. Ráda bych byla jako moje maminka, která s námi byla velice často doma a s taťkou si zašli na večeři až když jsme byly se ségrou o něco starší. A za to jsem ji dodnes vděčná, že tu pro nás byla a stále je 🙂 

Pokud si článěk přečtete, očekávám reakce typu "musím se nějak odreagovat" apod. 🙂 Ano, každý se potřebuje nějak odregovat. Asi každý máme na to jiný způsob 🙂 

Já chci být hlavně maminka 🙂

Asi před dvěma dny jsem narazila na docela zajímavý článek, ve kterém se jakýsi psycholog zabýval, proč ženy, i když jsou zamilované, odchází od svých parterů. Přestože mají děti, byt, život ...

Přinutilo mě to přemýšlet. Což se mi často nestává 🙂

Ženy odcházejí, protože mají pocit, že pro ně jejich muž jaksi ... neexistuje.

Ne doslova. Ale v jejich životě jakoby nebyl přítomen. Pracuje, hraje fotbal, paří hry na počítači ... Seznam by byl dlouhý dost a dost.

Tito parteři, manželé nejsou špatní chlapi. Jsou to dobří lidé, kteří se starají o svou rodinu a snaží se ji uživit. Jsou příjemní a sympatiční. ALE SVÉ ŽENY BEROU JAKO NĚCO SAMOZŘEJMÉHO. Jejich ženy v životě jakoby nejsou, přestože zvenku to vypadá, že to tak je. 

Nehodlám tu nikoho odsuzovat. Nechystám se říkat co je správné a co není. 

V čem to tedy je?

Jejich žena nepatří do jejich majetku. Není povinna ho milovat. Tuhle lásku by si oni měli zasloužit. Odpracovat si ji. Den po dni, chvilku po chvilce. Musí si ji vybojovávat. Ne penězi nebo postavením, ale svou pozorností. Musí cítit, že mu není lhostejná. 

Není dobré jen stále přikyvovat a tvářit se nepřítomně když něco žena říká. Pořád ji uklidňovat jen monotóním "to bude dobrý". Mluvit s ní s velkou pozorností. Chápu, že jsou pánové velmi zaneprázněni. Ale nenajdou si malou chvilku ...  ani pět minut?

Taková bývají fakta. Neříkám, že to je tak všude.

A proč ženy odcházejí i přes to, že jim puká srdce?

Protože jim je už trapné si stále o lásku a pozornost říkat. Je jim trapné se stále připomínat "jsem tady". 

Mužům takové věci nedojdou. Sama jsem si nedávno o pozornost řekla. Partner byl věčně pryč, přišel se domů jen najíst a vyspat. Cítila jsem se hodně osaměle. Bývá doma dost málo, jen jednou za 14 dní. Chtěla jsem s ním trávit čas. On neustále něco opravoval na autě, byl prostě pořád pryč. Jednou večer (když jsem na něj čekala, že si pustíme film apod.) přišel domů s kamarádem, že si otevřou rum a budou si na balkóně povídat. Tady jsem si řekla, že je něco špatně. V klidu jsem mu vysvětlila, že jsem chtěla trávit večer s ním já, že toho času na sebe máme dost málo. Na to mi odpověděl, že mu nic takového nedošlo a že se mi omlouvá. Od té doby si na mě nachází čas a náš vztah se zase posunul o něco výš.

Je škoda, že takové věci mužům někdy nedochází. Ne nadarmo se říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Mámě jiné cítění a potřebujeme blízkost svého partnera cítit. A nejen v ložnici, ale celkově. 
Vím, že pánové chodí do práce, ale to my ženy také, ne? A stejně máme chuť si najít čas na společné chvíle. 

Aby se vztah mezi parnery udržel, je třeba ho pěstovat. Zalévat jako rostlinu, jinak uhyne. 

Asi skoro jako každá holka jsem si hrála s panenkou, že to je mé miminko. Chovala jsem ho, převlékala a mazlila. 

Když mi bylo 22 let, zjistila jsem, že jsem těhotná. S (ex)přítelem jsme v té době byli spolu 4 měsíce. Narodil se nám krásný zdravý syn Sašík. Starala jsem se o něj, jak jsem nejlépe uměla a dělám to dodnes. Jenže ... 

Asi mám trochu pomalejší myšlení, ale vdžycky jsem si říkala, že JÁ budu mít dítě. Ale nikdy jsem si neříkala, že dítě bude mít MĚ. Že to jsem já, kdo ho povede celý život. Jsem to já za kým přijde, když se něco stane. Jsem to já, kdo tu pro něj vždy bude s otevřenou náručí. A to samé pro mého druhého miminkovského syna. 

Uvědomí si tohle každá máma, když toho malého cvrčka nosí pod srdíčkem? Musí tu pro své dítě být v dobrém i ve zlém. Je to nádherný pocit, který mě zároveň svírá dech. Ráda bych ze svých dětí vychovala slušné lidi. Nechci jim ublížit. 

Někdy mám pocit, že tátové takové pochybnosti nemají. Někdy si ani neuvědomí, že i oni tu jsou pro své dítě. Znám takové pány, které jen dali semeno a své děti si berou, kdy se jim ho zrovna hodí. A myslím si, že to není dobře. Táta by tu měl být pro své dítě úplně stejně jako máma. Bohužel si to asi neuvědomují. Často rodinu opustí a jdou si dál svou cestou. A některé maminy bohužel své děti proti tátovi očkují. Nedivím se pak, že z dětí rostou takoví parchanti co bohužel někdy vídám. Vždyť to rodinné zázemí chybí. Ta jistota. Bezpečí. Otevřená náruč. 

Je dobré se na sebe podívat očima svého dítetě. Představit si jaká jsem máma pro své dítě, jak to cítí. 

Sama jsem měla jako dítě nádherné rodinné zázemí, pevnou rodinu a dodnes to tak je a jsem za to nesmírně vděčná. Ačkoli byli rodiče někdy přísnější, vždycky jsem věděla, že tu jsou pro mě. A vždycky budou. A takové zázemí bych ráda poskytla i svým dětem.

Protože jsou mým největším štěstím. Ano JSOU 🙂

Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3