Už je to skoro tři roky a ještě jsem se neodvážila článek napsat. Ne že bych neměla čas ale spíše na to pořád nemám. Ale přišel ten správný čas.

Některé z Vás si mě možná pamatuji z různých skupinek snažilek. Víc než 3,5 roku jsme čekali na náš zázrak. Když bříško rostlo a blížil se termín porodu tak jsem si začala představovat porod. Od mamky která to zažila 4krat jsem slyšela spoustu rad spoustu zážitků. 

Nebyla jsem ta která si svůj porod nějak plánovala nebo se připravovala nějakými kurzy. Proste jsme si řekla, že to nechám na svém těle na miminku a na personálu porodnice. Rodila jsem v Krnovské porodnici, která je vyhlášena přístupem k rodičkám a k novorozencům. 

V den termínu porodu jsem jela na kontrolu kde měl službu na ambulanci pan primář. Jeho přístup byl v pořádku. Vše zkontroloval a nic se nedělo. Bylo mi tedy doporučeno že pokud do týdne sama neporadím nastoupim k vyvolání. 

Za týden jsem se tedy hlásila v porodnici na příjem. Dostala jsem tabletku na vyvolání (bylo cca 6:30) a s instrukcí vybavit věci a ležet jsem se dostavila na pokoj. V té době ještě přítel teď už manžel zůstal semnou ale asi hodku až hodinku a půl se nic nedělo tak jel do práce s tím ze kdyby cokoliv budu volat ať dojede.

Co dvě hodinky jsem chodila na poslech malého a kontrolu co se děje dole. Zhruba kolem 9 se začaly rozjíždět slabší bolesti ale spíše menstruační bolesti. Bolesti jsem si intuitivně prodýchavala a po pokoji jsem se procházela. Kolem 12 jsem šla na ozvy a byla jsem otevřená na 5-6 prstů, což mi dodalo energii a hlavně jsem si říkala ze snad do večeře budu mít miminko u sebe v náruči. 

Zpětně nechápu proč ale stále jsem nevolala manželovi ať jede. Nejspíše mi bylo tak nějak dobře samotné a necítila jsem potřebu tam vůbec někoho mít. Porodní asistentka mi vždy pomohla na pokoj a přišla se co půl hodinky kouknout co a jak. Bylo cca 13-13:30 a já napsala muži jen Sms : Dojeď !. Kolem 14:00 volala asistentka přes telefon ať dojdu na poslechnuti. Bolesti byly už dost časté a dost silné ze jsem se v kontrakcich premlouvala ať už vstanu a jdu. Než jsem se odhodlala přišla asistentka a pomohla mi. Už jsem teda žádala něco na bolest. Dosly jsme na vyšetřovnu a ejhle už jsem byla na 7-8 prstů.

Porodní asistentka mě pochvalila že si vědu dobře a že si mám sednout do křesla na ozvy a zajde mi vedle pro něco na bolest. 

Uvelebila jsem se na křesle, asistentka šla vedle a do toho začal ten přístroj na ozvy šileným způsobem houkst pískat no hrůza. Rozrazili se dveře a porodní asistentka začala rvat na ostatní ať odnesou kyslík. Mě okamžitě hodila na vyšetřovací lůžko a už si pamatuju jen šílený řev. Volejte primáře! Kolabuje dítě! Maminko dychejte z hluboká! Donest kyslík! 

Můžu vám říct že si upřímně myslím že nikdo nevěděl co má dělat. Nemohli sehnat žádného doktora. Kolem mě asi 4 asistentky nebo snad i uklízečka. 

Měla jsem kyslikovou masku do toho poslouchali ty ozvy a doletěl primář. Matně si vzpomínám že mě chtěl nechat tlačit a porodní asistentka ho přesvědčovala že ne že jsem prvorodička a že nejsem pořádně otevřená. 

V té chvíli jsem se ptala jen co miminko ať pomůžou jemu. V hloučku všech těch lidí jsem zahlédla muže. Zaměřila jsem se jen na něj. Viděla jsem ten strach co má v očích když videl ty lidi tu kyslikovou masku a sám mi pak potvrdil že nikdo nevěděl co má dělat.

Primář se mě zeptal zda souhlasím s akutním císařským řezem. Jen jsem kývla a už se jelo. Kontrakce stále snad už každou minutu. Na sále jsem brečela že už to nezvládnu že nemám sílu. Pamatuju si jen obličej vrchní sestry jak mě hladila že všechno bude dobré. 

15:01 byl náš syn na světě! Jelikož to byl akutní císař byla jsem v celkove narkoze ale muž byl u malého hned jak jej vytáhli. 

Dalo by se říct že vše dobře dopadlo a já i malý jsme to přežili a jsme v pořádku. Ale nebyl to úplně konec. 

Asi za hodinku až hodinku a půl kdy jsme se částečně probrala mi donesli malého a já si mohla užit aspoň na chvíli své vytouzene a vymodlene dítě.

Po chvíli dorazil primář. Jeho výraz byl jak to říct zvláštní. Byl jako malý kluk který něco provedl a zároveň působil suveréně. 

Váš císařský řez nebyl úplně standardní. Museli jsme provést rozsáhlejší řez aby jsme vašeho syna mohli vytáhnout. 

Vyděsila jsem se ale po narkoze jsem byla pořád oblbnutá a nějak mi to nedocházelo. Rekl ze se staví později ať si odpocinu. Asi na dvě tři hodinky jsem usnula ale pak jsme se probudila s energii že chci malého a nejlépe co nejdříve domu. 

V tu chvíli jsem si říkala jaký ten řez mi tedy provedli. Rukou jsem se snažila nahmatat si jizvu ale byla samozřejmě přelepena. 

Na druhy den mi na vizitě jizvu odlepili. Muzu vám říct že jsem se před všemi těmi doktory tak rozbrečela a nevěřila tomu co vidím. Ač jsem byla šťastná ze mám zdravého nádherného syna tak jsem si ve 24 letech nechtěla připustit že budu sešitá jak pytel. 

kdyz vizita skončila zůstala tam semnou sestricka aby mi pomohla vstát a dojít si do sprchy. Muzu vám říct, že to jsem nečekala. Byla to nejhorší věc co jsem v životě dělala. Brecela jsem jak želva ale věděla jsem že se chci starat o malého a musím tu bolest vydržet. A hlavně nevím jak vy které jste byly na císař, ale aby mi někdo měnil vložky 🙄 to fakt ne. Za ten druhy den jsem se tak rozhybala že mi dali malého na pokoj i na noc. Druhý den po porodu ale přišla druhá rána. Po odběru krve a zjistenem crp s hodnotou přes 500 jsem měla zákaz kojení a nasazené dvoje antibiotika protože nevěděli původ zánětu. To jsem obulela a musela jsem odstrikavat a mléko vylévat a malý dostával mateřské mléko jiných maminek a ldyz došlo tak dostal nutrilon. 

Po týdnu jsme konečně opustili porodnici všichni tři. Malý byl zlaté miminko a tak jsem měla prostor k zotavení se.

Nemám až tak hezkou zkušenost s porodem a proto se trochu bojím druhého ale rozhodli jsme se s manželem ze je čas pořídit malému sourozence tak uvidíme co si pro nás život připraví.