Sice píšu legrace, ale opravdu jen v uvozovkách. Lidé jsou vážně občas, spíš tedy často, neuvěřitelní. Cestujeme s malou pravidelně, skoro každý den a opravdu skoro pokaždé mám nějaký zážitek. Zezačátku jsem byla pravidelně rozčilená, vzteklá, ani tak ne vzniklou situací, ale spíš lidskou bezohledností a neohleduplností. Teď už se jen usmívám. Prý se tak dostanou nějaké nesmysly do mozku a člověk si tím "vnutí" dobrou náladu. Docela to zabírá, nebudu se přece pořád rozčilovat. Ještě mi prdne cévka a budu tahat nohu. Ale tak aspoň tři z těch fakt povedených si zapsat musím, abych náhodou nezapomněla 🙂

1. Nastupujeme do autobusu, v prázdném autobuse 🙂 v prostoru pro kočárky dvě babči s RVHP vozíky sedí po boku, uprostřed paní středního věku a v pravo spořádaně stojí jiná mamika s kočárkem. Paní středního věku se ihned zvedá a s úsměvem uvolňuje místo. Taky se usměju, poděkuju a zajíždím. A v tom druhými dveřmi nastupuje jiná paní a jak uvidí volné místo, rozeběhne se, sedne si na uvolněné místo a řekne že se přece vejdeme. A pak se celou cestu rozčiluje, že do ní naráží kočárek 😀

2. Jedu si takhle přeplněnou tramvají, sedím vedle zaparkovaného kočárku, který je rukojetí do uličky a nastupuje nějaká cizinka, telefonuje, postaví se před kočárek a rukou se chytí rukojeti aby neupadla a telefonuje dál.

3. Přijíždíme k zastávce, mačkám tlačíko že budu vystupovat s kočárkem a přesto řidič zastavuje jako prase předními dveřmi k chodníku, zadními do silnice. Prostor mezi autobusem a chodníkem je velký na to, abych mohla bezpečně vystoupit, ale zároveň malý na to, abych udělala mezikrok na silnici. Plná zastávka lidí, tak prosím, jestli by mi mohl někdo pomoct. Všichni odejdou k jiným dveřím kromě jedné paní, která okem odborníka zhodnotí situaci a řekne že neví, jak by mi mohla pomoci 😀

A je fakt zajímavý, že jsem se teď u toho psaní smála, tak to asi funguje 😀