Tak už?

Druhé miminko jsme měli v ,,plánu" zhruba od listopadu 2016, ale pořád jsme si říkali, že ještě není vhodná doba.

V únoru se podařilo téměř na první pokus. Listopad byl ukrutně daleko.

Jestli jsem v prvním těhotenství prožívala zvracení, tak uplně nevím, jak nazvat tohle.

Zvracela jsem od konce března do června a s delší letní přestávkou zase od konce září až téměř do porodu. Zkrátka- nejúžasnější období ženy.

Asi od konce září začaly nastupovat lehké cvičné bolesti a od října v pravidelných intervalech to už byly bolesti neskutečné.

Od poloviny října mi můj gyndař na každé kontrole říkal, že už to bude brzo. Termín jsem měla 17.11. ( evidentně malá revolucionářka), v naší úžasné skupince si holky myslely že rodím pokaždé, když jsem nebyla aktivní 😀 Nutno podotknout, že právě tyhle boží holky, musely snášet moje téměř každodenní spílání - tohle těhu mi fakt dávalo zabrat.

Listopad už byl ve znamení opravdu pravidelných bolestí, několik hodin denně a zcela pravidelných.

Dvakrát jsem si dala cvičně výjezd do porodnice ( ano, i jako druhorodička jsem opravdu nepoznala kdy šlo jen o poplach), dvakrát mi řekli, že už to bude kažým dnem, poněvadž porodní cesty jsou naprosto nachystaný.

Týden před ,,termínem" se k bolestem přidaly brutální migrény. 

Na kontrole 17.11. mi doktorka řekla, že nemám být hysterka, tohle přece k těhotenství patří.

Další kontrola byla na neděli 19.11., během víkendu přišlo nespočet sms s dotazem : Tak už?

Na kontrolu jsem přijela s brnící a posléze  ochrnutou rukou a neviděla jsem na pravé oko. To už jiná a podstatně milejší doktorka naznala, že to není jen tak a hned mi napsala žádanku naa neurologii.

Doktor se v ordinaci ptal, kdy že mám termín? Po mé odpovědi, že před dvěma dny, se podivil, proč si mě tam už nenechali? Zhodnotil, že muj stav je indikací k vyvolání porodu.

Termín se stanovil na 24.11., tajně jsem doufala, že to zvládnu bez vyvolání a celej týden jsem se snažila Beátě domluvit, že už by mohla, což teda nezabralo.

V pátek 24.11. jsem nastoupila do porodnice, totálně narvaná porodnice a tím pádem jsme zdarma přišli k nastandartu. V 8 přišla PA a doktor. Ptali se na předchozí porod, když jsem jim řekla, že první trval asi hodinu a půl, tak se zasmáli ve smyslu - no jasně 🙂 PA mě vyšetřila - 3cm a klenoucí se vak blan - tento stav byl zhruba od začátku listopadu. Dala mi čtvrt tablety a....

A nestalo se vůbec nic. Po 10 přišel na řadu klystýr. A ani to nic nezměnilo. PA řekla, že pokud se nic do 11 nezmění, tak praskne vodu.

V 11 mě přišla vyšetřit a natočit monitor, už to byly centimetry 4, tedy u druhorodičky možnost prasknout vodu.

Odešla pro nástroje a když přišla zpět, tak mi praskla voda sama. To bylo něco kolem půl 12.

Nastalo peklo, první porod nebyl zdaleka tak bolestivej, v jeden moment jsem si přála skočit z okna, celou dobu jsem si říkala - dýchej, nestahuj se, uvolni čelist. Už to nešlo, kroutily se mi palce na nohách, takže manžel pípl na PA  ať mi přiveze něco na dýchnutí, ta mě vyšetřila a říká že to ještě bude trvat, verdikt byl 6-7cm, ale odešla pro bombu.

V momentě když vešla do dveří a začala rozmotávat masku, tak najednou pocit na tlačení a říkám- to už nerozmotávejte, já už rodím. PA jen nahlídla a říká - vidím hlavičku. Já celou dobu ležela na posteli/ lehátku, takže manžel rychle zvedal opěradlo, PA jen otevřela dveře pokoje a zařvala - rodíme! a přiběhla zpět ke mě a za ní PA která byla u porodu Emičky. Na tři zatlačení ( spíš tělo tlačilo), a ty zatlačení byla sakra velká úleva, jsem měla Beu na sobě. 

Byla to neskutečná rychlost a podle fotky v mobilu jsem měla maličkou na hrudníku už ve 12:06 - tedy půl hodinky od prasknutí vody.

PA neměla nic nachystané - štítek, postýlku apod. , jen kroutila hlavou a říká - no vy jste říkala že to bude rychlý, ale až tak? 

Manžel v té rychlosti nestihl ani vypnout televizi, moje mamka mi asi ve čtvrt na 1 volala, jak jsem na tom a jestli to vypadá na porod ten den. Když jsem jí řekla, že už je po všem , byla velmi překvapená.

Po porodu jsem fakt neměla pocit, že nějakej byl, ačkoliv Beáta měla téměř o kilo víc než Emička. Plodová voda byla hodně špatná, ale Bea byla v pořádku a hned po porodu se projevila jako pravej savec 😀

Je to miloučký a usměvavý miminko a Emička je úžasná sestřička, jen kdyby se nezačala ptát, jestli nebude ještě bratříček. Což o to, rodit budu klidně každej týden, ale ty těhotenství mají zhoršující se tendenci.