Sám sobě terapeutem

Ahoj všichni, 

Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jakým způsobem měním svůj život. V prvé řadě jsem potřebovala doslova nakopnutí zvenčí. Dneska mi to už přijde nesmyslné, ale dříve jsem si myslela, že to že se nemám ráda, nelíbím se sobě a nevěřím si považovala za normální a dokonce správné. Na počátku bylo třeba přiznání sama sobě, že takhle to v pořádku není. A za tím stál především můj manžel, který doopravdy vytrvale bojuje s tím, že ten koho miluje neumí být šťastný. A už spoustu let se mě snaží vysvětlit, nebo nějak dokázat, že jsem fajn, hezká a že si ten pěkný život prostě zasloužím. Mimochodem stejně jako každý jiný. Všichni jsme lidi, všichni máme stejnou hodnotu, všichni si zasloužíme být šťastní. Podpora zvnějšku to nastartovala. 

Pak přišlo na řadu zjištění, že já, protože chci, si vždycky najdu nějakou výmluvu, proč věci kolem vlastně nejsou v můj prospěch. Například jsem si dlouho myslela, že můj manžel se mnou je, protože si ještě neuvědomil jak špatná jsem. A hned jak mu to dojde, tak mě opustí. Že si ho musím pořád nějak zasluhovat. Že to že se mu líbím je buď lež, nebo důkaz jeho absolutního nevkusu. A doteď tyhle myšlenky občas mám. 

Tak jsem zkusila jít k psycholožce a čekala, že mě spasí. Že mi dá návod. Že bude stejně jako ostatní říkat: "vy jste tak hezká, chytrá, šikovná". Prostě jsem potřebovala a stále potřebuji, aby mě někdo uznávál. A proč? Protože ten jediný člověk, který mě doopravdy musí uznávat,si mě neváží. A jsem to já. No, tak psycholožka mě zklamala a návod mi nedala. 

Následovalo další těhotenství, ještě prohloubenější pocit vlastní nedostatečnosti. A právě děti mě donutily jít dál. Právě teď se chystám potřetí na sezení k pánovi, který dělá rodinné konstelace. Díky němu jsem si uvědomila, kde tento stav vznikl a že to nikdo nezpůsobil naschvál. A že moji rodiče měli svoje problémy, se kterými se třeba ještě ani nevyrovnali. Neustále potkávám lidi, které mám. Buď jsou na tom podobně jako já. A já se pak můžu podívat na část sebe zvenčí. A nebo to setkání s nimi mě nutí překonávat sama sebe. Hrozně moc se mi líbí takové to toltécké: "Ty mé druhé já". Nejčastěji u lidí, kteří mě doopravdy rozčilují, vidím po odkrytí té masky pro veřejnost stejné zranění, jako mám já. Jsou stejně méněcenní, stejně maličcí. Je to super zjištění. Protože člověk, kterého jsem se dříve bála, se nejen nebojím, ale často se cítím i silnější. Já narozdíl od něj mám tu odvahu si přiznat, že nejsem v pořádku. Já mám tu odvahu to zkoušet měnit. 

Nazvala jsem tenhle článek Sám sobě terapeutem. V tom je klíč. O to jde. Uvědomit si , že všechno mám ve svých rukou. Že nikdo mi neřekne, jak to mám udělat. Je hlavní a nezbytné si přiznat, že jsem natolik důležitá, že řídím svůj život. Já. Já sama jsem zodpovědná za to co se mi děje. Automaticky to vede k sebeobraně ve stylu: "Já za to přece nemůžu, že nemám peníze, nebo talent, nebo jsem ze špatné rodiny, mám dluhy, nešlo to jinak, mám špatnou práci" no, to není jednoduchá fáze. Ale opravdu jsem si to způsobila vždycky já.  Vždycky jsem tomu alespoň dala svolení, nebo se nechala ovládat, přemluvit. Nezasáhla jsem.

Možná si teď říkáte: "No jo, a co třeba přírodní katastrofy a nebo nehody.".To je dost otázka víry. Já třeba věřím tomu, že negativní člověk na sebe takové věci přivolává. Ale to rozhodně nechci nikomu cpát a jestli chcete věřit v krále bramborových lidí, tak klidně, je to jen vaše věc. Věřte čemu potřebujete. Zvláštní ovšem je, že nejpokojenější jsou lidé, kteří třeba přišli o nohy, nebo překonali těžkou chorobu, nebo o všechno přišli. Najednou si váží maličkostí, váží si sebe, váží si života. Vědí, že vydržíme všechno, leda bychom na to zemřeli. Je to dost nepříjemné, ale nejsme obětí okolností. Možná tím dost z vás naštvu. Ani já z toho zjištění nebyla spokojená. 

A teď je potřeba si to odpustit a poučit se. Budu dělat chyby. Ale je to v pořádku. Tak to má být. Ale postavím se svým strachům a křivdám čelem a budu o nich rozhodovat a budu se rozhodovat i špatně. Hlavně co se stalo, se už stalo. Všimněte si kolik času trávíme pitváním minulosti a diktovaním si budoucnosti. Jak těžké je žít přítomností. 

Nejvíce mě pomohli děti. Najednou se v mém životě objevil někdo, za koho před zákonem mám odpovědnost. Komu dost zásadně ovlivním život. Komu jsem příkladem. Kdo mi bezmezně důvěřuje. A není pochyb o tom, že mě miluje. Se vším všudy. Já jsem dospělá, moje slovo má váhu. Spousta lidí mě bude zkoušet směřovat a manipulovat, ale rozhoduju já. Jasně, ještě rozhoduje můj muž, ale pokud s ním nesouhlasím, tak neuděláme co chtěl. Musíme se vždy shodnout protože naše slovo má stejnou váhu. 

A teď k tomu, co používám já. Co je můj návod na mě.

Kdykoliv si v duchu řeknu, že něco musím, tak se zarazím a zkusím se zamyslet, jestli to vážně potřebuju udělat, jestli chci, protože rozhodně nemusím.

Dále v momentě co se mi v hlavě rozjede vlak výčitek a nadávek sama na sebe, tak si řeknu Dost! Klidně i nahlas.

Usmívám se na sebe do zrcadla.

Mám na zrcadle takové ty věty typu: "Mám se ráda, jsem dostatečná, můžu dělat chyby, můžu si nechat pomoci, můžu být šťastná, jsem dobrá máma" zatím mi připadají spíš trapné, ale uvidíme.

Zkouším se nezlobit se, když se mi něco nepovede.

Chodím k terapeutovi.

Píšu tenhle blog.

Dívám se na videa blogerky Lu a pořady Jaroslava Duška a snažím se nestydět se za to.

Když používám slova jako strašně a hrozně a příšerně, tak se zkusím zastavit a nedramatizovat. Ono totiž často o nic tak příšerně strašně hrozného nejde. Snažím se být přítomná. Tady a teď. 

Čtu knížky, které mi pomáhají. Třeba už několikrát zmiňovaná Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, nebo třeba Čtyři dohody. 

Zkouším věci, u kterých mám strach, že mi nepůjdou nebo selžu.

Máme to v sobě, všichni, ve svých rukách. Nikdo nás za nás nezmění. Můžou nám pomoci, můžou nás podpořit. Dokud bude někdo jednat za nás, tak nám nepomáhá, ale bere nám naše kompetence. Přeji Vám všem odvahu na to mít se rádi a mějte hezký den.