Pocit vlastní hodnoty

Ahoj ženy, holky, maminky, popřípadě tatínkové, 

už delší dobu se v sobě nějak nimrám. Mám dvě krásné děti, manžela, který mě miluje, krásný dům a po dvou dětech opravdu slušnou postavu. Tak proč sakra nejsem šťastná? Co ještě chci? Proč mi něco tak úžasného a nadstandardního nestačí? 

Nedávno jsem narazila na knížku s názvem "Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní programy a jejich překonávání", musím přiznat, že jsem ještě nedočetla. Dost špatně si na to hledám čas. Přes den mám potřebu se plně věnovat dětem a domácnosti, večer manželovi. Ale zatím ve zkratce, kniha je v podstatě o mě. Což mě patřičně vyděsilo. Podle autora v sobě všichni máme nějaký "program" podle kterého jednáme. Můžou být negativní, ale i pozitivní. Přicházíme k nim jak už to bývá v dětství. Nemá smysl někoho obviňovat, protože všichni jednají s nejlepšími úmysly. Jsem si jistá, že ani Hitler si o sobě nemyslel, že je zlý člověk. Ba naopak, že koná jakési vyšší dobro. Hlavně obvinění nikomu nepomůže a nic nevyřeší.

Abych vám dala příklad. Řekněme třeba, že paní Jana je neuvěřitelně vystresovaná v práci, hrozně moc se snaží být nejlepší pracovnicí. Přeje si, aby si jí šéf vážil, chválil ji a okolí ji vnímalo jako pilnou a úspěšnou. A tak v práci dře. Bere si na starost věci, které nikdo nechce. Dělá přesčasy. Když ji někdo požádá o pomoc, tak neumí odmítnout. Celé to vede nejen k tomu, že si jí okolí nijak zvlášť nepovažuje, ale ještě ji využívá. Tak dělá ještě více. Čím víc dře, tím víc je ve stresu, že to je pořád málo a dělá kvůli tomu chyby. Je unavená a nesoustředěná. Takže nejlepší pracovnice z ní asi taky nebude. 

Každý z nás se potřebuje cítit do jisté míry přijatý společností.  Člověk žije ve společenství a vždy byl nějakým způsobem závislý na ostatních členech "tlupy". To je v pořádku. Ovšem paní Jana se tak nebude cítit, i kdyby se rozkrájela. Její "program" o kterém pravděpodobně ani neví, se jmenuje "jsem nedostatečná ". Ať bude dělat cokoliv, pořád to bude v jejích očích málo. 

Třeba doma upřednostňovali rodiče jiné sourozence, nebo si přáli chlapečka, nebo byli všichni vyděšení, že na dítě nemají prostředky, zázemí, nebo třeba taky schopnosti. Zkrátka paní Jana si z dětství odnesla podprahově to, že tak jak je, jaksi nevyhovuje, nestačí, nebo dokonce překáží. A proto chce být tolik uznána a přijatá. 

No a ono to nějak nefunguje. Protože jediné co pomůže je, aby si uvědomila, že tak jak je stačí. Že už takhle je v pořádku. 

Člověk s tímto programem má hlavní problém v tom, že si všechno dokáže převrátit jako negativní a vším se potrestat. Za všechno si vynadat. Je to závislost, jako jakákoliv jiná. Je to závislost na linčování sebe sama. A tak s tím chci něco dělat. Ne kvůli sobě. Na mě mi přece nezáleží, ani nesmí, to je podle mého programu špatně. To bych přece byla sobecká. Ale už kvůli těm dětem. Aby měli šťastnou mámu a nedej bože si o sobě nemysleli to, co si o sobě myslím já. 

Je moc důležité se v tomto stavu cítit někým akceptovaná. Rozhodla jsem se, že sem budu psát, jak se můj přerod vyvíjí. Jak klesám a pak zase vstávám. Třeba někoho inspiruju. Třeba mě někdo podpoří. 

Tedy, ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Vítejte na sezení