Matoušek Papoušek!!!

Matoušek Papoušek se narodil 14. 5. 2009 v 6:50 h. Bude to pro nás rodiče ten nejkrásnější den na světě, na který budeme s láskou vzpomínat.

TĚHOTENSTVÍ:
Naše maličké štěstí se nám začíná pomaloučku od září zvětšovat a v červnu se nám konečně ukáže. Naše těhotenství bylo od začátku velmi pečlivě plánované, protože já jsem od 13 let diabetička I. typu. O miminko jsme se začali snažit v květnu 2008 a o 5 měsíců později se nám to konečně podařilo. Poslední menstruace nás navštívila 3. 9. 2008. Celé těhotenství jsme si až do 20 týdne naprosto bezstarostně užívali, všechny testy byly v pořádku, nic neukazovalo na nějaký problém. Proto stále věříme, že bude všechno dobré! - 20. 1. - Na ultrazvuku doktoři objevili dilataci mozkových komor do šíře 10 mm oboustranně a doporučili další vyšetření. - 23. 1. - Na genetické konzultaci nám sdělili, že je to zhruba 50:50. Podstoupili jsme amniocentézu, při ultrazvukovém vyšetření u odběru naměřili mozkové komory 12 mm. - 29. 1. - Kardio ultrazvuk ukázal, že srdíčko miminka je v pořádku. Konečně dobré zprávy. - 3. 2. - Podstoupili jsme vyšetření magnetickou rezonancí, jehož účelem bylo prozkoumat mozek plodu. Lékař potvrdil nález: "izolovaná ventrikulomegalie 12,5 mm", vše ostatní v pořádku. Řekl, že prognóza je nejistá, ale že je obecně trochu lepší u chlapečků. - 4. 2. - Z centra prenatální diagnostiky volali, že v mojí krvi našli infekci, která by mohla způsobit zvětšení mozkových komor u plodu. Zároveň jsme zjistili výsledky amniocentézy: normální mužský karyotyp, běžnými cytogenetickými metodami neprokazujeme chromozomální chybu. Špatná a dobrá zpráva zároveň. - 9. 2. - Na kontrolním ultrazvuku nám znovu kontrolovali mozkové komory, jsou 12 mm. Z důvodu infekce u matky nám byla doporučena cordocentéza, tj. odběr pupečníkové krve k vyloučení infekce u miminka. Tak jsme ji hned podstoupili. Čekáme na výsledky, zda je infekce v plodové vodě a krvi miminka. - 17. 2. - Šli jsme si pro výsledky: byly negativní, u prcka se infekce neprokázala. Teď už musíme jen chodit na kontrolní ultrazvuky. Paní doktorka v těhotenské poradně také kontrolovala mozkové komory (jedna byla 12 mm a druhá 9 mm). Jinak všechno v pořádku, jen prcek trochu stávkoval a nechtěl nám všechno ukázat, tak se s ním paní doktorka trochu natrápila. Váha přibližně 690 g. Další kontrolu máme až za víc než tři týdny. - 11. 3. - Podařilo se mi nešťastně upadnout na schodech, tak jsme jeli na pohotovost zkontrolovat, zda pád neublížil Matouškovi. Naštěstí se mu nic nestalo. Dopadlo to dobře, jen jsem si asi narazila ruku. Rentgen ale kvůli těhotenství nebyl proveden. - 13. 3. - Na kontrole v gynekologické poradně bylo všechno v pořádku. Paní doktorka říkala, že nález se od minule nezměnil, což je pozitivní. Matoušek už váží přibližně 1250 g. Doporučila nám ale podstoupit rentgenové vyšetření lokte kvůli pádu v případě, že bude ruka ještě bolet. Mimiskovi to prý při zastínění neublíží. V CPD pan doktor také přeměřil komory a napsal nám do zprávy, že levá komora je 12,5 mm. Ale jinak vše ostatní v normě. Další kontrola opět za čtyři týdny. - 23. 3. - Byla jsem na chirurgii, ruku mám zlomenou v loketním kloubu. Fakt paráda! Vyfasovala jsem sádru na celou ruku. Prý mám štěstí, že se to nemusí operovat. - 25. 3. - Ruka začala bolet pod sádrou v zápěstí (které nebylo zraněno). Sádra byla vyměněna za sádrovou dlahu. - 27. 3. - Bolest trvala, takže nakonec mám na ruce jen ortézu, ale musím být opatrná, aby se zlomenina dobře zahojila. Jestli bude ruka i dál bolet, čeká nás konzultace na ortopedii. - 9. 4. - Kontrola lokte na chirurgii. Ortézu mám ještě na 14 dní, ale můžu ji sundávat a ruku pomalu rozcvičovat. - 10. 4. - Šli jsme do poradny, po gynekologické stránce je všechno v naprostém pořádku. Matoušek se zatím na svět nechystá. Podle ultrazvuku je hlavičkou dolů a váží 2 150 g. Mozkové komory jsou podle paní doktorky stejné jako minule. Potom jsme měli ještě poslední kontrolu v CPD, pan doktor nám napsal do zprávy, že dochází k normálnímu vývoji a vyzrávání centrálního nervového systému a dodal, že tím pádem můžeme doufat, že nález dilatace mozkových komor bude nevýznamný. Tak snad nám a našemu miláčkovi bude štěstí přát! - 23. 4. - Po kontrole na chirurgii jsem byla s rukou poslána na rehabilitace. Doufejme, že se ruku podaří do porodu pořádně rozcvičit. - 7. 5. - Kontrola na gynekologii, CS 4, Matoušek váží asi 2 900 g. Poprvé nám byl natočen monitor. Všechno v pořádku, až na výsledky krevních testů, které naznačují, že by mohlo jít o preeklapsii. Znovu odebrána krev a v případě zhoršených výsledků nás čeká hospitalizace. Máme si zavolat odpoledne. - 11. 5. - Nástup do porodnice na oddělení rizikového těhotenství.

POROD:
Do nemocnice jsem nastoupila 11. 5. kvůli podezření na preeklapsii. První dva dny se nic moc nedělo, akorát se mi v nemocnici velmi špatně spalo. 13. 5. mi lékaři oznámili, že se mi zhoršují výsledky krevních testů a že tedy přistoupíme k vyvolání porodu. Dopoledne mi udělali oxytocinový zátěžový test (ten dopadl dobře), potom jsem šla na prohlídku, kde mi lékařka udělala Hamiltonův hmat (ten teda docela bolel). V zápětí mě poslali ještě na poslední ultrazvuk před porodem. V té době přišel manžel na návštěvu, tak jsme jen absolvovali společně. Prcek měl váhový odhad 3 kg (plus mínus půl kila). Domluvili se s námi, že zítra ráno v sedm se přesuneme na porodní sál, tak až manžel přijede v osm. Potom jsem šla na pokoj a i s manželem jsme si krásně povídali a byli jsme oba natěšení na zítřek, až uvidíme našeho malého čumáčka. Manžel odjel domů a já přemýšlela, jestli si mám sbalit věci nebo jestli to nechám na ráno. Nakonec jsem odpočívala a povídala jsem si s holkama na pokoji. Večer už jsem měla pocit, že se asi něco začalo dít, tak jsem se šla zeptat sestřiček. Ty mě po vyšetření poslali zpátky na pokoj s tím, že jsou to pravděpodobně jen poslíčci a že mám jít do sprchy. Dala jsem si tedy dlouhou sprchu, ale nijak moc to nepomáhalo, bylo mi špatně. Nakonec jsem se dobelhala do postele a snažila jsem se usnout. Ty bolesti ale nešlo zaspat, tak jsem je začala stopovat na mobilu, byli vždycky 5 minut. Vydržela jsem to asi hodinu a pak jsem zase šla otravovat sestřičky (asi kolem jedenácté večer). Znovu mi odpověděli, že to nic nebude, ale raději mě vyšetřili. Chtěli mě poslat zpět na pokoj, ale já jsem se bránila, že jestli tohle není ono, tak už fakt nevím, co mám jako čekat. Bolesti byly čím dál tím horší. Udělali mi tedy monitor a na něm se kontrakce naštěstí potvrdily. Musela jsem počkat na lékařku a na vyšetřovně jsem tedy hledala nějakou polohu, jak si ulevit. Nakonec jsem skončila opřená o opěry nohou na vyšetřovně. Musel na mě být fakt dobrej pohled. Když přišla doktorka, vyšetřila mě a řekla, že budeme rodit, ale že jsme na samém začátku. Měla jsem se tedy sbalit a i se všemi věcmi přesunout na porodní sál. Volala jsem manželovi aby přijel. Za to, že jsem si balení nechala na nejméně vhodnou chvíli jsem se proklínala, protože balit mezi kontrakcemi bylo hrozně vysilující a obtěžující. Úplně mě to vyděsilo, říkala jsem si, jak to celé přežiju, když tohle je teprve začátek. Sestřička mi pomohla s taškou a výtahem jsme sjeli na patro, kde jsou porodní sály. Šla jsem na nadstandardní pokoj. Byla jedna hodina v noci. Kontrakce byly jedna od druhé horší a horší. Ptala jsem se porodní asistentky, zda bych mohla dostat epidural. Byla starší a měla jsem z ní pocit, že si mě automaticky zařadila mezi sraby, když hned po vstupu na porodní sál chci něco od bolesti. Asi za deset minut přijel manžel. Bylo na něm poznat, jak je rozespalý. Následovalo vyšetření od lékařky, bylo nám sděleno, že je to pořád na začátku, že se moc neotvírám (zatím 2 cm). Znovu jsem požádala o epidurál (tentokrát doktorku, protože porodní asistentka na moji žádost moc nereagovala – a slyšet ji určitě musela). Chvilku na to přišla anestezioložka a epidural mi zavedla. Pak následovaly dvě naprosto klidné hodinky, kdy jsem jen ležela na lůžku a odpočívala. Hrozně mi to pomohlo, byla jsem nevyspaná a unavená a díky tomu jsem nabrala síly. Nemohla jsem si nijak ulevit, protože jsem byla napojená na monitor a musela jsem tedy zůstat na posteli (všechny plány na sprchu a míč byly rázem ty tam). Poslouchali jsme s manželem hudbu, povídali si, každou půl hodinu nás přišla vyšetřit doktorka (vzhledem k tomu, jak jsme byli rizikový, nás pak už sledovala jen lékařka). Po čtvrté hodině nám doktorka řekla, že by chtěla malého sledovat trochu lépe a že mi zavedou sondu na hlavičku miminka a budou jeho tep monitorovat přesněji. Musela tedy přistoupit k protrhnutí plodových obalů a odtoku plodové vody. Poté už byly kontrakce zase silnější a musela jsem je prodýchávat. Při posledním vyšetření kolem páté jsme byli na 4 cm. V půl šesté za námi přišla doktorka, která mě sledovala celé těhotenství, a ta mě vyšetřila a ptala se té druhé lékařky, jak jsme na tom byli před chvílí, že teď už jsme prý na 8 cm. Po dalším vyšetření v 6 hodin nám bylo nakonec řečeno, že už jsem otevřená, ale že malej nezrotoval správně hlavičkou a že by bylo lepší přistoupit k císařskému řezu. No, upřímně – nadšená jsem z toho zrovna nebyla, ale nedalo se nic dělat. Najednou to šlo hrozně rychle: zastavili mi kontrakce, vycévkovali mě, naložili na vozík, převezli na sál, přelezla jsem si na stůl, do kanyly na zádech mi dali další dávku epiduralu a už se jelo. Přivedli tam manžela v tom lékařským mundúru, koukal na mě přes roušku. Přišlo mi to roztomilé, ale do smíchu mi zrovna dvakrát nebylo. Myslela jsem na našeho broučka a že už ho konečně za chvilku uvidím. Přivezli tam inkubátor, to mě trochu vyděsilo (byla jsem 36 + 4 tt), ale snažila jsem se myslet pozitivně. Manžel mě celou dobu držel za ruku a koukal se do operační rány, občas něco prohodil. Sama jsem si vůbec nepřipadala jako že mě zrovna operují, ale cítila jsem co zrovna dělají. Když malého vytáhli, utíkali malého ošetřit, manžel šel hned s nimi. Hned byl slyšet křik – ten nejkrásnější na světě. A já už byla konečně klidná. Manžel se vrátil samozřejmě se slzami v očích. Malého mi přinesli ukázat. Byl nádherný. Odnesli ho na novorozenecké a mě mezitím zašili. Ještě na sále se mi udělalo špatně, měla jsem strašnou zimnici a moc si toho nepamatuju. Převezli mě na JIP, kde jsem byla až do dalšího dne. Matouška mi nosili jen na kojení. Druhý den jsme se přesunuli na pokoj pro rodinu, kde se mnou byl i manžel a konečně jsme byli všichni tři spolu. V nemocnici jsme si to nakonec skvěle užili.