Jak se Tobiášek narodil - aneb naprosto přirozený porod za odměnu

30. dubna 2017

5:50

Spím, najednou mě ze sna probouzí pocit, že ze mě něco vyteklo. Strašně se mi nechce vstávat, tak raději dumám nad tím, zda to mohlo být trochu plodovky nebo jen součást snu. Po chvíli mi to nakonec nedá a dospívám k rozhodnutí, že teda vstanu, dojdu si na záchod a uvidíme. Přitom strašně doufám, že se ještě budu moct vrátit do vyhřátého pelíšku a pokračovat ve spánku. Zvedám se a vím, že o tom si můžu nechat už jen zdát. Opět ze mě totiž vyteče slabý čůrek, takže se rychle přesunuju do kuchyně, kde praskne voda se vší parádou. Vzbudí to naší fenku, která dostane hysterák. Kvílí a řve, jak kdybych měla do 2 minut umřít. Pokračuju v cestě na záchod, kde se tělo ihned začne čistit a teď už tak nějak tuším, že z našeho plánovaného květňátka bude dubnové miminko. A taky v to zároveň už doufám.

Doploužím se zpátky do kuchyně, kde mě přepadne neskutečný svalový třes - celé tělo se mi nekontrolovatelně klepe, nicméně to po malé chvíli přestává. Naštěstí. Jdu vzbudit manžela, kterému se taky strašně nechce z postele. A chudák je ještě nervóznější než já a pes dohromady🙂 Já dobaluji tradičně tašku do porodnice, manžel balí věci Eliáškovi a psovi - a vyrážíme na cestu. Naše 2 pasažéry naštěstí vysazujeme u babičky (pes ještě stále nepřestal kvílet) a vyrážíme na cestu. Přece jen nás čeká cesta do porodnice vzdálené přes 100 km, takže není čas ztrácet čas🙂 Na to, že jsem ještě večer netušila, kam se pojede, mi konečné rozhodnutí netrvalo dlouho...

Směr Ústí nad Orlicí

Vyrážíme na cestu, pouštím na plné pecky písničky, zpíváme si a já si do toho připravuju homeopatika ve sklenici od okurek (ano, jsem neschopná nachystat se dopředu a nic jiného použitelného jsem doma v té rychlosti prostě nenašla). Cestou je popíjím (mimochodem se z té sklenice pije pěkně blbě) a taky se do sebe snažím nacpat sušenku s čokoládou, protože vím, že budu potřebovat spoustu energie na porod. Kontrakce jsou naprosto pravidelné po 4 - 5 minutách, a čím více se blížíme k cíli, tím jsou silnější. Musím už dost prodýchávat a aplikace v mobilu pořád vyděšeně signalizuje, že se mám urychleně přesunout do porodnice.

V rekordním čase (neděle brzy ráno, skvělá dopravní situace) zastavujeme před porodnicí a jelikož se mi ještě nechce jít dovnitř, sedíme v autě a čekáme. Kontrakce chodí jak podle švýcarských hodinek a začínají být hodně zajímavé. Raději se tedy rozhodnu přesunout do porodnice - v autě ještě s manželem vtipkujeme na téma, za jak dlouho porodím. Naše tipy jsou velice přívětivé a rozhodně nepočítají s dlouhým trváním.

V porodnici (cca 8:30 hodin)

Od té doby, co jsem vystoupila z auta jsem přestala být v klidu a pohodě a nepřišla ani jedna jediná kontrakce. Sakra. Na sesterně mě převzaly ne zrovna přívětivé porodní asistentky a po 20 minutovém monitoru bez jediné kontrakce se tváří, jako když mi absolutně nevěří, že mám za sebou 2 hodinky pořádných a pravidelných kontrakcí. Po nějaké době dorazí paní doktorka, která konstatuje, že je vše krásně připraveno a jsem otevřená na 2 prsty. Koukne na porodní plán, který se jí zdá naprosto v pořádku, a rozhoduje o tom, že na sál bez kontrakcí nepůjdu a mám se zatím ubytovat na šestinedělí, samozřejmě bez muže. Pokud chci být s ním, máme se přesunout do návštěvní místnosti a v 11:30 mám přijít na další vyšetření. Střih - tady trošku přeskočím, protože se nedělo vůbec nic, takže jsme s mužem spolu hráli hru na mobilu - jak puberťáci. Jsem přesvědčená, že kdybych zůstala doma, mám už miminko u sebe. Ano, přesně takto na mě působí porodnice a stresové situace. Intuitivně si porod zastavím do doby, kdy se zase začnu cítit v bezpečí a v pohodě.

11:30 

Občas se objevuje něco, co by se dalo s trochou představivosti nazvat kontrakcí, ale rozhodně to nedosahuje původní intenzity. Jsem rozladěná a naštvaná. Nicméně vyšetření ukazuje, že i když to nebylo znát, tělo maká. Naštěstí. Nález se posunul o další 2 čísla a je rozhodnuto, že se přesouvám na sál. Hurá. Je to ten stejný, kde se narodil Eliášek, takže mám ohromnou radost.Ani ne tak z nostalgie, jako spíš z toho důvodu, že je tam velká vana s vířívkou. Jsem vodní tvor, který vodu naprosto miluje a vím, že mi tam bude nejlépe. 

Přistupuje se ke klystýru (fuj, už nikdy více) a konečně je ke mně na sál vpuštěn manžel. Jsme ponecháni o samotě a klidu. Kontrakce se konečně zase začínají objevovat (ale pravidelnost a síla jsou pořád dost bídné). O půl druhé se na mě opět přichází podívat paní doktorka - nález se tentokrát bohužel vůbec neposunul. Hovoříme spolu o prvním porodu a vysvětluju jí, že potřebuju do vody a uvidí tu změnu. Souhlasí a ještě mě upozorňuje, ať si napustím pořádně teplou vodu. Dává také pokyn PA, ať mi připraví nějakou aromaterapii - jak do lampy, tak do vody. Odchází. Já radostně skáču do vany a lákám k sobě muže. Nechce, hrdina🙂 

14:00

Ve vodě je mi super a všude kolem voní moje milovaná vůně mandarinky (mimochodem velmi dobrá volba, paní porodní asistentko). Pro podporu pořádných kontrakcí začínám ještě masírovat bradavky (slouží k vyplavování přírodního oxytocinu) a konečně jsou tady - pořádné a pravidelné kontrakce. Rovnou hodně silné a po 3, 4 minutách od sebe. Když přijde kontrakce, začnu ve vodě kroužit boky a vlnit se jak na tanečním parketu a světe div se, strašně to pomáhá. Do toho si představuju, jak se rozvíjí květ růže a když hraje hezká písnička, zpívám s ní.

Začínám cítit pořádný tlak na konečník, ale přesvědčuju se, že je to asi blbost, aby to přišlo takhle rychle. Občas se objeví PA, aby si poslechla, jak se daří miminku. Ptá se, jak se daří mně, tak se raději svěřuji se svým pocitem tlaku - dohodneme se, že v 15:45 přijde paní doktorka a koukne se na nález. Vylézám z vany, osušuji se a po kontrole nestačíme všichni valit oči. Jsem otevřená a zbývá  už jen lem. Začíná se mi chtít strašně tlačit. Upřímně, tělo už si vlastně tlačí samo a vůbec ho nezajímá, že mi PA tvrdí, že ještě nemůžu.

Začíná být nepříjemná a já jí vysvětluju, že bych ji sice ráda poslechla, ale fakt to nejde. Sáhne pro jistotu tedy ještě dovnitř a konstatuje, že lem je pryč a jdeme na to. A prý mám počkat na paní doktorku. Haha. Během následující kontrakce pochopí, že paní doktorka to už asi nestihne. Sedím na posteli, opírám se o nohy, zařvu a tlačím (tělo spíš asi samo), na to PA pronese, že tedy budeme rodit jen spolu. Než to dořekne, je venku hlavička. Někdy v tu chvíli vbíhá dovnitř paní doktorka, ale je pozdě, miminko už je venku. Někdo mi podává dítě na hruď, s pupečníkem, který je ponechán k úplnému dotepání. Směju se a cítím ohromnou úlevu a miminku povídám: "Ahoj, tys mi dal".

V tu chvíli je mi úplně jedno, že nevím, zda je to holka nebo kluk, není to pro mě ani maličko důležité. Ještě jednou zatlačím a je venku i placenta. Zdá se celá. Prosím paní doktorku, zda se na ní můžu podívat a je mi samozřejmě vyhověno - převapuje mě, jak je velká. Po dotepání je přestřihnut pupečník a paní doktorka nám připomíná, abychom se koukli, zda máme teda holčičku nebo kluka. Manžel mi oznamuje, že je to chlapeček - viděl to prý hned, jak vyšel na svět. Konečně tedy přišel čas vybrat jméno - kouknu se tomu drobečkovi do obličeje a hned mě napadá jméno Tobiášek. Zajímavé, 9 měsíců jsme nebyli schopni rozseknout jméno a najednou to šlo hned. Manžel souhlasí a je rozhodnuto. Bude to Tobiášek.

Paní doktorka mě ještě zkontroluje, prohlásí, že její práce skončila, protože jsem bez jediného poranění, pogratuluje nám, rozloučí se a odchází. A nám začíná nefalšovaný a dokonalý bonding. Manžel se na mě dívá a směje se, říká, že absolutně nevypadám, že jsem před 5 minutami porodila. Já mu na to odpovídám, že tomu snad ani nevěřím, že už je konec. Bylo to pak tak strašně rychlé a v podstatě to skoro nebolelo - bolestivé byly jen asi 3 kontrakce těsně před tlačením (kdy mi PA vnucovala, že ještě nemůžu tlačit) - Tobík byl na 2 zatlačení venku (mohlo to trvat asi 2 minutky) a byl konec. Přiznávám, že jsem v šoku - pořád jsem si myslela, co mě ještě asi čeká a jak dlouhé to ještě bude a ono nic. 

Závěrem chci jen zdůraznit, že celý porod proběhl přesně podle mých představ - bez jediné kapky (či jak se to dávkuje) chemie, bez jediného zásahu, který jsem si nepřála (nicméně pokud bych ještě někdy náhodou rodila, tak už si určitě nenechám dát klystýr). Vše bylo necháno jen na mě a mých přáních. Jediné, s čím byl v porodnici maličko problém, bylo pojmenování dítěte až po porodu - dohodli jsme se tedy, že napíšeme pro každé pohlaví několik jmen, z nichž pak jedno vybereme - nicméně vše nabralo tak rychlý spád, že se to stejně nestihlo.

Defacto po celou dobu jsme byli s mužem ponecháni o samotě, což nám vyhovovalo. Tobiášek od nás nebyl oddělen ani na minutku - prohlédnutí proběhlo na mém těle a když jsem se po více než 2 hodinách odešla osprchovat, manžel ho došel se sestřičkou zvážit a obléknout do našeho oblečení. Nebyl měřen ani koupán (první koupání proběhlo až doma - asi týden po porodu), Káčko dostal ve formě kapiček a hned poté jsme se všichni tři přesunuli na nadstandardní pokoj, kde jsme společně pobyli 3 dny. A pak už hurá domů za bráškou, který Tobíka bezmezně miluje od první chvilky.

Jsem moc vděčná, že jsem mohla zažít takový porod, jaký jsem si vysnila a pokud by někdy ještě bylo nějaké příště (jako že na 99% nebude), proběhne to asi už opravdu doma, protože tento porod mě jen utvrdil v tom, že jsme to s miminkem (a vlastně i mužem) zvládli zcela sami. A snad bude náš příběh uklidněním pro ty maminky, které nevěří, že i v porodnici lze zažít krásný přirozený porod bez zásahů a strašení🙂

Pár čísel na závěr:

30. dubna 2017 - čas 16:18, váha miminka: 3333 gramů, 49 cm (měřeno až v den propuštění z porodnice) a obvod hlavičky 34,5 cm

Gestační věk: 38+3 (dle PM), 38 + 5 (dle UTZ) - naprosto stejně jako starší bráška

#porod