Další rok domškoly je tu...
Září je fuč, začíná nám říjen a školní rok je v plném proudu... Již jsme se oklepali z těch krásných, bezstarostných, ale i náročných prázdninových dní, již jsme si připomenuli všechno to, co jsme přes ty prázdniny zapomněli... A znovu se dostali do toho správného pracovního tempa 🙂
Občas od někoho slýchám, nebo čtu, že tu školu moc žeru... Že na ty děti moc tlačím, že to všechno příliš řeším, že to prostě beru až moc vážně... A já, když se nad tím zamyslím, říkám si: "Proč vlastně ne?" Tohle je naše domškola, náš život, náš způsob učení a naše organizace roku... Někomu vyhovuje učit se po celý rok (i v létě), někomu vyhovuje dělat si volno jak a kdy se mu zachce, učit se večer, o víkendech... Naprosto respektuji každého způsob, jakým to dělá... My se učíme dopoledne, protože odpoledne míváme kroužky. A také proto, že nám to po ránu lépe myslí 🙂 Samozřejmě ne příliš brzy po ránu. Až tak kolem té deváté, poté, co se v klidu nasnídáme, převlečeme, děti si chvíli pohrají a já si venku provětrám hlavu při ranním poklízení zvířat 🙂 Učíme se v sychravé podzimní a mrazivé zimní dny, kdy je člověk nejraději zalezlý doma, abychom si potom, s příchodem teplých dní, mohli užívat sluníčka, být venku, jezdit na výlety, pracovat na zahrádce... A nemuset i v tyto dny sedět nad učebnicemi 🙂 To neznamená zahálku. I během výletů či práce na zahradě se přece učíme 😉 Pouze už ne v tom klasickém "školním" režimu, ale spíš tak nějak přirozeně, samovolně, tak jak je všem normálním zvídavým dětem vlastní. Učebnice již máme tou dobou dokončené, takže zbývá jen občasné procvičování již probraného učiva, které zabere třeba hodinku obden... A zbývající čas jsme nejraději někde venku 😉
Momentálně jsme tedy v režimu "vysedávání nad učebnicemi". Nejhůře to snáší náš prvňáček, pro kterého je tohle všechno nové, a navíc ani nezažil klasickou školu, takže si toho luxusu v podobě domácího vzdělávání evidetně příliš neváží. Odbíhá, protestuje, mrčí, bručí, nadává, kroutí se jak žížala a vymýšlí blbosti 🙂 Každý den se vyloženě zapotím, ve snaze nějakým způsobem ho zaujmout, přemluvit ke spolupráci, a pokud možno se vyhnout vyhrožování, že když nebude spolupracovat, půjde do školy 😀 To starší děti - třeťák a čtvrťák - jsou úplně někde jinde. Učí se rádi, dobrovolně, zodpovědně... A pomalu se dostáváme k té mnou vysněné samostatnosti, kdy si každý dokáže sám přečíst zadání a sám si s úkolem poradit, i když nejsem zrovna po ruce, protože právě skáču kolem jiného dítěte...
Rozvrh hodin nám zůstal téměř stejný z loňska, neboť takhle nám vyhovuje nejlépe. Střídáme týden češtiny a týden matematiky, od pondělí do čtvrtka máme vždy "dvouhodinovku" češtiny nebo matiky (kromě prvňáčka, ten má "čtení", "psaní" i "počítání" každý den - pochopitelně, musí častěji opakovat a procvičovat 🙂 Ale ten to má celkově trošku jinak, nepracuje celé ty dvě hodiny v kuse, pouze po troškách, tak jak je schopen vydržet se soustředit, ale také podle toho, kdy si já na něho udělám chvíli), pondělí až středa po hlavním předmětu následuje půl až třičtvrtě hodiny angličtiny, a ve čtvrtek místo angličtiny něco jako domácí tělocvik a hudebka. Jelikož kluci ale chodí do kroužků, které tělocvik i hudebku pokrývají (fotbal, klavír, plavání...), je to spíš jen taková sranda, odlehčení... Společně si zahrajeme a zazpíváme písničku, ukážeme nějaké noty, no a pak si třeba zatancujeme na hudbu - to už je zase "domácí tělocvik" 😀 Občas si kluci dají pár přeskoků přes švihadlo, udělají pár dřepů, kotrmelců... a máme "splněno"...
Pátek je projektový den. Probíráme učivo vlastivědy a přírodovědy formou projektů. Aktuálně pracujeme na několikatýdenním projektu, v rámci kterého si tvoříme vlastní velikou mapu České republiky, kam zakreslujeme města, pohoří, řeky... Další projekty jsou již naplánovány, vše jsem si připravovala již o prázdninách, takže už v průběhu roku nemusím nic vymýšlet. Vlastivědu/přírodovědu máme vlastně spojenou s výtvarnou výchovou, protože na dané téma vždycky něco tvoříme (a tím se to vlastně také učíme). Jedeme učivo nejstaršího syna, mladší školáci si odnesou jen tolik, co jsou schopní pobrat... Prvňáček momentálně spíš jen občas proběhne okolo, něco málo pochytí, sám od sebe se rozhodne na námi probírané téma něco namalovat nebo vytvořit... ale úplně všechno s námi v tomto věku zatím není schopen ani ochoten dělat, ovšem evidentně mu to tak stačí a úplně "bez vzdělání" i této oblasti rozhodně také není - pochytí víc, než kolikrát čekám...
Angličtinu děláme také společně. Každý je, i přes stejný přístup a postup, trošku jinde, protože, jak můžu sama pozorovat, nezáleží až tak úplně na mně, jakým super způsobem jsem schopná jim to "tlouct do hlavy" (neberte mě doslovně, nikomu samozřejmě nic netluču, angličtinu se učíme zábavným způsobem a děti si ani nevšimnou, že je jim něco vtoukáno do hlaviček), ale na tom, kdy je dítě k pochopení učiva zralé. Neustálé opakování (samozřejmě s postupným prohlubováním) již probraného je tedy pro nejstaršího syna způsob, jak si své znalosti upevnit, a pro mladšího je to vždy nová a nová příležitost, aby se dostavil ten očekávaný "aha efekt" - když ne dnes, tak třeba zítra... Prvňáček se anglicky učí zatím spíš v režimu unschoolingu - tak jako u vlastivědy/přírodovědy - občas proběhne okolo, občas se přidá (když děláme něco dostatečně atraktivního - např. koukáme nějaké video, hrajeme hru, učíme se říkanku...), občas něco pochytí. Již dnes ale, když se ho zeptám: "Do you like chocolate?" odpoví: "Yes, I do!" 😀 Odpoví jak se jmenuje, napočítá anglicky do deseti, zná anglicky barvy a pár zvířátek... Na začátek první třídy myslím že super 🙂
Po "hlavním vyučování" kluci každý den dělají nějakou menší samostatnou práci - čtení, zápis do naší kroniky, procvičování češtiny/matiky, písanka, čtenářský deník - když mají zrovna dočtenou nějakou knížku... To už dělají opravdu sami, já už pouze kontroluji hotové výstupy.
Všechno to zní už jako rutina, zajetý systém... Ale není tomu tak. Každý den je něčím dobrodružný, každý den mě něčím překvapí. Pořád se učíme - nejen děti, ale i já. Učím se, jak je učit. Jak to dělat lépe. To, co pro mě bylo dříve nomožné, dnes dokážu zvládat tak v pohodě, až jsem sama překvapená (např. ono samotné učení tří školáků, kdy každý dělá něco jiného 😀 Už nepanikařím, už dokážu dělat 3 věci naráz aniž bych měla "výpadek mozkových funkcí" ... 😀 atd.). A to, co jsem se na nejstarším teprve učila a zkoušela, dělám dnes s mladším jinak a lépe, už nelpím na blbostech, jsem praktičtější, vím jak na to, aby nás to všechny bavilo 🙂 A děti mě překvapují úplně nejvíce. To, čeho jsem se tolik bála, zvládají levou zadní. Děláme matematiku podle prof. Hejného, a už teď musím říct, že jsou mé děti chytřejší než já... Úlohu, nad kterou přemýšlím půl dne a uzavřu to s tím, že je to holt neřešitelné a že se syn holt bude zase rozčilovat.... on vyřeší během chviličky a ještě mi vysvětluje, jak to počítal 😀 Opravdu netřeba se bát přibývajícího učiva a rostoucí náročnosti v každém dalším ročníku. Ty děti jsou každým rokem opravdu úplně někde jinde, než kde byly loni. I prvňáček je (když zrovna spolupracuje 🙂 ) šikovnější a samostatnější, než jak jsem si představovala. Už krásně, téměř plynule, čte, matematika mu jde hezky, psaní zatím také bez problému... A abych nezapomněla - tak náš nejmladší, tříletý syn, už si také zvykl, že se dopoledne věnuji starším dětem, a dokáže se zabavit hezky sám, nebo se přidat s nějakou knížečkou, skládačkou či malováním... Občas to obnáší nepořádek, dnes např. plastelína rozpatlaná úplně všude 😀 Ale jsou přece důležitější věci, než dokonale uklizený dům 🙂
Letos jedeme v každém případě mnohem uvolněnějším tempem, než loni. Jsem klidnější, a hlavně asi zkušenější - tím to bude 🙂 Začátek školního roku byl sice trošku náročnější, než jsme se do toho zase dostali... Upřímně jsem byla chvílemi i bezradná a zoufalá, protože to prostě nefungovalo hned tak, jak jsem si přála... Ale už jsme zase zpátky a už zase vím, že jsem udělala dobře, když jsem se rozhodla učit své děti doma.
Takže tolik aktuálně od nás 🙂
Doufám, že alespoň někoho jsem svými řádky potěšila, povzbudila a pomohla, např. v rozhodování se, zda do toho domácího vzdělávání jít, nebo radši ne 😀
Doporučujeme
člověk by jim skoro až záviděl 🙂)
Jen si říkám, jestli je dobře nebo naopak špatně to, že neznají být součástí stáda, kolektivu, spolupracovat s lidmi, se kterými vychází/nevychází, vydržet x hodin pozornosti, dělat i věci, které nejsou podané superzábavnou formou a přizpůsobené jejich potřebám, respektovat cizí autority...a prostě veškerý systém, se kterým se potkají na střední škole.
Díky za článek🙂
Ja pred Vami smekam! 4deti a 3z toho učit doma...to jste fakt dobra.
Bože, to je skvělý! Nepořádáš k vám exkurze?
@zlorenka To si musí odpovědět každý sám při rozhodování se, jakým způsobem bude (nebo nechá) své děti vzdělávat... Zda je všechno to, co jsi vyjmenovala, skutečně potřeba, a k čemu je to vlastně užitečné 😉 P.S. Podřídit se "kolektivu" (pravda, jen maličkému kolektivu, ale ve vesnické malotřídce by stejně nebyl větší) se musí i doma, a superzábavné to doma rozhodně také vždycky není... 😉
@aos aby to nevyznelo spatne, hrozne vam fandim a obdivuju vsechny, kdo do toho jdou, ja to myslim ryze objektivne, ze by me zajimalo jak si deti z domskol vedou v porovnani s vrstevnikama pak na ss vs a v dospelem zivote 🙂 ono v idealnim svete ny si tenhle pristup zaslouzily vsechny deti, jen ja osobne mam trochu obavu z pripadneho stretu s realitou... 🙂
@zlorenka Podle informací, které jsem si zjišťovala, si děti z domškoly vedou na SŠ (i v dospělém životě) skvěle a přechod do školních lavic zvládají v pohodě. Hodně z nich jde z prvního stupně rovnou na nižší gympl (tam my se nechystáme - i když, samozřejmě bych v tom své děti podporovala, když by chtěly). Nechci tvrdit, že je to vždycky až úplně takhle ideální, ale já sama se u svých dětí nebojím, že by jim ta škola nějak chyběla. Kdyžtak doporučuji tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=yB6935eEmh4&t=2... Domácí vzdělávání očima (již dospělých) dětí - bývalých domškoláků 😉
Moc jsi mě neuklidnila, nám to září uteklo moc rychle a mám pocit, že do tempa jsme se ještě vůbec nedostali :D. Ale dnes syn přečetl celou jednu "okýnkovou" knížku a 2 stránky z normální knížky, tak jsem ráda, že si to pořešil sám. To dítě vlastně stíhá víc než já :D...
@verdos Prvňáček? To bych byla úplně klidná, já jsem se do tempa dostala spíš s těmi staršími, prvňáček mi na to taky stále ještě háže bobek, a je to každodenní boj a ukecávání, že už jen tohle a může jít 😀 A za tolik přečteného za jeden den bych byla na to dítě spíš hrdá, protože ten můj prvňáček čte pouze "na povel", samotného ho napadne přečíst si možná tak nadpis, nějaký krátký nápis atp., prostě jedno - dvě slova a tím to hasne, jakýkoliv delší text ho děsí a odrazuje... a přitom čte už tak hezky, a když už musí, přečte stránku v knížce jak nic, na začátek prvního ročníku fakt hezky a plynule... Ale musím ho k tomu ukecat, jinak ani náhodou... Každý den v rámci dopoledního učení věnujeme tak 15 min. tomu čtení, 20 min. psaní a půl hodinku matematice. Všechno po předchozí pětiminutové diskuzi, proč se to vážně musí 😀 Pak si čte ještě před spaním, to už s tatínkem. Ale já myslím, že v první třídě to takhle stačí 🙂
@aos No, jenže to co ty píšeš, že zvládnete za dopolední učení, tak my (objemově) zvládneme tak za 3 dny :D :D :D. Jinak jo, prvňáček :D. Jedeme teda jiný systém, každý den si vybere, co bude dělat a to dělá. Není to úplně volný výběr, děláme spolu měsíční plány, takže si pak vybírá z toho. V matice je dost popředu, takže tu jsme zatím dělali tak 2 dny (?), a protože taky už pěkně čte, tak právě chci, aby i četl nějakou knihu. Psaní se zatím konalo jen v podobě grafomotoriky, taky tak v průběhu 2 či 3 dnů... Takže tak u nás no :D.
@verdos Jo, ale teda, abych to úplně neshodila - začal se k mému údivu učit hrát na piano, učí se anglicky (ani jedno samozřejmě ne do školy), programoval (to taky do školy nepotřebuje :D)... no a teda i výtvarně tvořil, lepil papírové modely a tak. Takže to není, že by nic nedělal, ale plán na září jsme tak úplně nesplnili :D...
@verdos No, tak u nás si syn akorát vybral písanku a s ní písmo, kterým chce psát (vyhrálo vázané písmo), ale měsíční plány v těchto předmětech nevedeme, protože máme prostě písanku, učebnici matematiky atd., a tam nějak není co řešit, musí se jet postupně, nemůžeme nic přeskakovat a vybírat si... A mám to rozpočítané na stránky, kolik čeho musíme denně udělat, abychom to stihli a mohli si udělat prázdniny podle plánu... To je zase náš systém... O tom domškola je, že nemusíme být svázaní tím, jak "by to bylo" ve škole, ale můžeme si to dělat podle svého, jak to vyhovuje dítěti, mně, ale i celkově rodině... Takže mějte svůj systém a když vidíš sama, že je dítě v něčem dopředu, není důvod to nějak hrotit a snažit se jít s tempem školy nebo kohokoliv jiného. Důležitý je ten cíl 🙂 A hraní na piano, angličtina nebo programování myslím rozhodně není mimo školu, angličtina a informatika se sice často začíná vyučovat až ve vyšších ročnících, ale pokud máte vstřícnou školu, dostanete i za tohle u přezkoušení pochvalu a určitě bych si to nenechávala pro sebe 🙂 Je to vzdělávání jako každé jiné 😀 bez ohledu na to, zda to škola vyžaduje, zda je to v švp nebo není, zda to máte nebo nemáte zahrnuto v měsíčním plánu 😉
@verdos Můj nejstarší syn třeba u přezkoušení ukazoval svoje webové stránky, a jakou dostal pochvalu! A svoje knížky, které psal (chce být spisovatelem). A mladší zase donesl stavebnici voltíka a lego, a paní učitelka byla nadšená, co všechno dělá 🙂 Voltík je vlastně fyzika, lego je výtvarka...? Nevím, ale všechno se počítá 😀 A je jedno, že to do tohoto ročníku ještě nepatří 🙂 (Ale jak už jsem psala, záleží pod jakou jste školou... My jsme přezkušování portfoliově, takže vždycky dovezeme krabici úplně všeho co jsme dělali, kluci tam hážou ledacos... A všechno přezkušující zajímá a ještě nám na nic neřekli: "Tohle není do školy." 😉
@aos My budeme taky zkoušení portfoliově, ale snažím se hlavně fotit, plnou krabici věcí rozhodně tahat nebudu :D... A my teda máme Boffin, ale o ten se teď začal pro změnu zajímat prostřední, nejstaršího to teď už tolik nebere, asi budeme muset upgradovat :D. Lego mě teda ani nenapadlo zahrnout :D.
@verdos Já jsem na focení a tvoření nějakého alba výtvorů zaprvé líná, jednodušší je hodit to prostě do krabice, zadruhé nemám ani tak kvalitní foťák (fotím pouze mobilem), aby bylo vůbec poznat co na fotce je 😀 A za třetí, jak už jsem psala, výtvarku máme spojenou s vlastivědou a přírodovědou, takže většina výrobků slouží zároveň jako vzdělávací materiál a také jako vodítko pro kluky u přezkoušení - nemusí lovit v paměti názvy všech pohoří ČR atd., budou mít před sebou vlastnoručně vyrobenou mapu a na té budou paní učitelce všechno ukazovat a popisovat 😉 I tak fotím dost, fotím kluky při různých činnostech, které nejdou předvést, ani doložit žádným výrobkem atd. A krabici se vším tím matrošem naložíme akorát do auta, tam se toho vejde... 😀 A před školou zase vyložíme a silný manžel odnese až do třídy, takže žádný problém 😀
@aos Jo, já si nejsem jistá, že budu mít ten luxus odvozu vozem a kdybych k velké krabici měla táhnout ještě i všechny své děti, tak mě asi švihne :D. Ale dává to smysl, jak to píšeš. Možná až to u nás bude v té fázi, že to bude zároveň vzdělávací materiál, tak o tom taky budu přemýšlet jinak 🙂. Uvidíme.
Klobouk dolů holky před Vámi @verdos @aos. Loni jsem se možností domácího vzdělávání ve své hlavě celkem intenzivně zabývala, protože jsem byla zklamaná z přístupu školy....ovšem neměla jsem na to "koule" to toho jít a raději si to vyříkala ve škole....musím říct, že se situace už zlepšila a věřím, že to dál bude šlapat. Ale domácí vzdělávání mi přijde skvělé...v tom do něj jít mi ale brání pochybnosti o sobě sama, o tom, že by to dokázala. Když vidím, jak parádně to máte vše propracované, hluboce se před Vámi skláním.
@janakar Pomohlo by ti se setkat s ostatními. Já teda moc nemůžu, alespoň ne na ty velké organizované akce (např. poslední domškolácká akce v Brně byla zamýšlená bez dětí a já si nemohla dovolit hlídání, takže smůla :( ), ale vyrozuměla jsem z povídání kamarádek, že mámy domškoláckých dětí jsou na sebe většinou velmi přísné, mají pocit, že to nezvládají, že to nedělají dost dobře (takže bys zapadla :D). A nebo mají zbytečné obavy. A pak když vidí, jak to funguje u jiných, většinou hodně pookřejí, dostanou odvahu, uklidní se, atd. Nás máš za rohem, ale my teprve začínáme, kamarádka je z Bukovinky, to máš taky kousek, ta už má druháčka, vím o další, co má třeťačku a jsou zapsaní u nás, ale zaboha si teď nevybavím, odkud jsou, ale určitě taky ne daleko 🙂. Jinak tady v okolí je rodin vícero a Brno a okolí obecně je hojné na tyto domškolácké rodiny. Výhodou je právě, když máš kontakt na někoho v okolí, kdo ti může pomoct, poradit nebo třeba dát jen tipy... nebo když se můžou podobně staré děti sejít a užít si den společně nebo společně něco kutit a obohacovat se, atd. My s tímhle teprve najíždíme, tak nevím, jestli bychom ti byli úplně dobrou inspirací. Já mám alespoň ty virtuální kontakty, to mi trošku pomáhá (lepší než nic). Měla jsem vést domškolácký lesní klub jednou týdně, ale bohužel to organizátorka zrušila...
Je dobře, že jste to ve škole alespoň nějak pořešili. Já bych asi zase nezvládla dát syna do školy. Vím, že by mezi námi a školou (a synem) byl velmi problematický konfliktní stav a pro všechny by to znamenalo mnoho zbytečného stresu navíc. Pro nás je to zkrátka nejlepší takto. Bylo to rozhodnutí srdce i rozumu. Já bych naopak mohla smeknout před tebou, že jsi to ustála a postavila se za své dítě/děti "proti" systému, to totiž málokterý rodič udělá. Je to o úhlu pohledu - o tom, co kdo vidí nebo chce vidět. Z mého pohledu jsi neuvěřitelně silná, ale chápu, že teď to má být prostě takhle, přesně tak, jak to je 🙂. Měj se krásně 🙂.
@verdos Mne prave prijde super, ze se sam od sebe rozhodne ucit na klavir, aj, programovani.. 🙂 na to by po dnu prosezenem ve skole nejspis vubec nemel pomysleni.. a ty opravdu "skolni" dovednosti urcite rychle dozene, az ho to zacne zajimat 🙂
Vsem domskolakum preju hodne radosti z uceni a rodicum moc fandim, ze to svym detem umoznili! 🙂
@m_smoula Jo, tak to já se nebojím, číst, psát (až na psací) a počítat více méně už umí. Co neumí, s tím si zatím umí poradit jinak. A jinak získává dovednosti potřebné pro život. My to máme trošku specifické, krom toho všeho máme v plánu třeba i trénink mindfulness, relaxace, učím ho komunikovat s druhými... Nejstarší má aspergerův syndrom kombinovaný s nadáním, takže se snažím, aby se naučil alespoň trošku komunikovat a vycházet s lidmi, protože mezi nimi bude muset žít. Ale aby zůstal svůj a byl spokojený. Na vědomosti kapacitu má, takže to je jen "detail".
Navíc někteří odborníci říkají (a já s tím zcela souhlasím), že je jen iluze, že dítě, které vyjde ze základní školy, má ty vědomosti, co má mít. Takových dětí je velmi málo, většina zapomene minimálně část, někteří toho zapomenou poměrně dost (a to dokonce ještě hned v průběhu vzdělávání). Nehledě na to, kolik toho některé děti vůbec nezvládnou (takže ani nemají co zapomínat) jen díky tomu, že se musí učit tím tempem jako ostatní a nemají dostatečně zažitý základ. Takže v tomto ohledu se o něj opravdu nebojím, hlavu má, když bude jen trošku chtít, tak se naučí.
Jsem ráda, že se učí stanovit si svůj cíl, plánovat, že se nebojí občas zkusit i něco, do čeho nemá úplně chuť, že na sobě maká a posouvá se dál, přestože nic moc nedělá, prostě jen tak žijem a do toho občas něco děláme a máme se fajn.
Díky moc za podporu.
@verdos mam hodne podobny nazor, vcetne toho, ze treba umeni relaxovat a nejak pracovat sam se sebou, povazuju za mnohem dulezitejsi nez spoustu konkretnich vedomosti, ktere clovek stejne zapomene 🙂 jenom ja si jeste moc neumim predstavit, jak to detem predat, mam jeste sama dost velke rezervy.. ale tak synovi neni ani rok, tak mam jeste cas 🙂 kazdopadne vas moc rada sleduju a moc vam fandim i v tom unschoolingovejsim pristupu 🙂
@m_smoula Jedna moje dobrá kamarádka mi na tyto obavy říká: "Chceš letět?Leť. A křídla ti narostou." Sice mám zatím pocit, že spíše víc přeskakuju ze stromu na strom, než že bych nějak moc letěla, ale je to pohyb v před a jdu do toho... nebo se alespoň snažím, takže tak 🙂. Výhodou domácího vzdělání a partnerského přístupu je, že mi nikdo nepředhazuje, že jsem v něčem "jen o jednu lekci napřed". Tak se prostě snažíme se meditovat, relaxovat, hledáme inspiraci, zkoušíme, co nám vyhovuje nebo co funguje - a hlavně se učíme spolu a vzájemně, to je na tom naprosto super.
Rezervy máme všichni, neřeš to, když jsi odhodlaná, ono to nějak půjde 🙂. ❤
@janakar I já o sobě občas pochybuji, jak něco nejde, dávám to za vinu sama sobě atd. Ale vždycky si připomínám jednu věc: Jestliže já mám pocit, že se nezvládám dostatečně věnovat 4 dětem, co asi ta učitelka ve škole, která jich má ve třídě třeba 30? Doma máme na učení prakticky celé dny, všechno, co děláme, můžeme propojit s učením, nebo to nazvat učením, propojit praktický život s učením, učit se životem... nazvěme to jakkoliv 😉 Ta učitelka ve škole to má ohraničené těmi 45 minutami vyučování, pak už je to stejně jen na těch dětech, zda se na to doma podívají, zda se budou tématem zabývat dál, zda se o ně budou rodiče dostatečně zajímat a budou se s nimi učit... První stupeň, to jsou takové ty základní znalosti, které každý průměrně intelientní člověk i bez pedagogického vzdělání ovládá, nebo si alespoň mlhavě pamatuje a mezery snadno doplní prostudováním učebnice nebo třeba jen mrknutím na internet, do knihy... Stačí vám ochota vzdělávat i sama sebe a učit se spolu s dětmi, a také hlavně chtít s těmi dětmi být téměř non-stop a věnovat se jim, odpovídat na otázky, být tu pro ně... A v neposlední řadě také hoooodně trpělivosti 🙂 A dokonale to stačí. Co víc dá dětem škola, oproti tomu, co jim můžu dát já doma? Jsou na tom snad děti ve škole tím, že píšou testy a písemky a dostávají známky, lépe? Ono to v té škole, s 30ti žáky ve třídě, ani moc jinak nejde. Jak jinak při takovém počtu žáků zajistit (donutit děti), aby zvládli všichni všechno ve stejnou dobu? A jak jinak si ověřit a ohodnotit, zda a jak v tomhle požadovaném limitu každé dítě danou látku zvládlo? Já doma na to, že dítěti něco nejde, reaguji tím, že prostě pokračujeme v procvičování, zkoušíme to jinak, neopouštíme téma, dokud to alespoň nějak uspokojivě nezvládneme. Netlačí nás (téměř) žádné limity - samozřejmě je k tomu potřeba vstřícná kmenová škola, která nám dává dostatečný prostor na vlastní tempo a nechápe domškolu jako pouhé "dohánění zameškané látky". Když něco nejde, vidím to hned, nepotřebuji si to ověřovat testy a hodnotit výkon nějakým číslem. Za víc než dostatečný úspěch vzdělávání považuji to, že vidím posun, vývoj. Takže ve škole by možná naše děti dostávaly dvojky, trojky... možná proto, že by třeba něco nestihly pochopit v určený čas, nebo třeba i proto, že prostě daný předmět není jejich parketa... Ale co by jim ta špatná známka dala? Získali by akorát nálapku "neumí češtinu" nebo "nejde mu angličtina", a s tou by šli dál... Jaký to má smysl? V mých očích vůbec žádný. Cílem vzdělávání je něco se naučit, získat novou schopnost nebo vědomost, která má nějaký smysl a posouvá člověka k nějakému cíli, má nějaké praktické využití... Jedině když dítě ví proč se něco učí a dává mu to smysl, dokáže mít z učení radost a CHCE se učit. A jedničky v žákovské a na vysvědčení tím cílem nejsou. Ono to funguje, ale jenom chvíli... Však víme všichni. Netvrdím, že je to takhle "špatné" na všech základních školách. Věřím, že to někde funguje i jinak. Ale najít takovou školu v dojezdové vzdálenosti, to už je těžší... Přeji, ať se vám vzdělávání daří podle vašich představ, a pokud stále váháte, zda zkusit tu domškolu nebo ne, ráda bych vám dodala odvahu a uklidnila vás - opravdu to není nic nemožného či nadlidského 🙂
@aos Napsala jste to moc hezky a dává to smysl. Však já také nepochybuju o tom, že domškola je fajn cesta.....Pro mě je to ale samozřejmě hodně velké rozhodnutí....jednak je tu ten strach, pochybnosti o sobě samé (ať už jsou podložené nebo ne) a samozřejmě i velká změna v pracovním životě....pravděpodobně bych jako pracující matka musela přehodnotit pracovní úvazek a s tím by pak souvisela i finační situace rodiny. Prostě je to velká změna pro všechny. Jedno ale vím jistě....je to možnost....možnost, která tu je, ale kterou jsem připravena využít, budu-li mít pocit, že to v běžné škole nefunguje.
Moc děkuji za Vaše poznatky a zkušenosti.
@aos Děkuji za zajímavé video🙂. Nejlepší je Martínek s Barunkou...😀 Překvapilo mě, kolik mu věnoval času...
Zajímavá byla ta myšlenka, že se nepřetrhají rodinné vazby, že domškoláci mají s rodiči hezčí vztahy. Mohu se zeptat, taky to tak pociťujete? Moje tchyně mi teda říkala, že byla ráda, když si mohla od dětí odpočinout a dát je do školky a třeba vyrazit do města na nákupy. Máte dětí taky někdy "po krk"? Já to teda zatím nějak nepociťuji, i když je pravda, že někdy nestíhám věci, co bych chtěla, ale asi nejsou tak důležitý...
Dobrý večer. Nedokážu asi až tak úplně posoudit, zda by školní docházka nějak poškodila rodinné vazby a vztahy s dětmi, mé děti chodily do školy jen velmi krátce, takže srovnání moc nemám... Ale pozitivní vliv na naši rodinu domškola určitě má, i na každého zúčastněného osobně. Pro mě to třeba znamená osobnostní růst, opravdu jsem se díky těm dětem naučila už tolik věcí, že bych tomu snad ani nevěřila. A jsem k nim díky tomu trpělivější a umíme si tu "školu" společně hezky užít, obohacovat se navzájem... Je to prostě fajn čas strávený s dětmi, o který bych byla, poslat děti do školy, asi značně ochuzená... A také ty děti mnohem lépe znám, vím v čem je povzbudit, v čem být trpělivá, v čem na ně "zatlačit"... To bych asi věděla i kdyby chodily do školy, ale když jsme spolu prakticky pořád a i je přímo osobně vyučuji, je to přecejenom o něčem jiném... Jinak ale samozřejmě po krk jich mívám celkem často, jsem taky jenom člověk a děti jsou prostě děti... Ten čas o samotě mi někdy docela chybí, to přiznávám bez mučení... Je to ale zase jen o tom, umět si to zařídit... Mně se to ještě nepodařilo, resp. byla jsem doposud líná to nějak řešit, ale existuje spousta způsobů, jak si ten odpočinek od dětí dopřát i bez toho, abych je musela poslat do školy. Třeba manžel mi nabízí už delší dobu, ať si klidně třeba 1x týdně někam vyrazím, že se o děti postará. Ještě jsem toho nevyužila, ale cítím, že dřív nebo později s tím budu muset něco udělat, protože nabrat nové síly a učinit určitá opatření proti "ponorkové nemoci" potřebuje asi každý, to je prostě normální. Je to pro dobro všech 🙂 A to jsem s dětmi ráda, ne že ne! 🙂 V každém případě rodič musí myslet i na sebe, "smířit se" s tím, že odteď budu dalších třeba 10 let nonstop s dětmi je samozřejmě hloupost a nemůže to dlouhodobě fungovat. A domškola se ani sama o sobě nerovná být s dětmi 24/7. A školní docházka opravdu není jediný existující způsob, jak si odpočinout od dětí 😉
@m_smoula Ahoj, jak to u vás vypadá, půjde už syn do první třídy, nebo až za rok?🙂
@normalnimatka ahoj, synovi bude sest az v listopadu, takze bude teprve predskolak. IV do skolky uz mame zarizene a zatim to vypada i potom na domskolu, i kdyz bych rada, kdyby chodil treba na dva dny v tydnu do komunitni skoly, nejak uz citim potrebu byt aspon chvili bez nej😅
Vy uz mate domskolaka, ze jo? Tusim, ze jsme na sebe narazily v domskolacke skupine, pokud se nepletu😊
Začni psát komentář...
Fandím vám !👍 Čistě ze zvědavosti, jaké máte vzdělání ?