Září je fuč, začíná nám říjen a školní rok je v plném proudu... Již jsme se oklepali z těch krásných, bezstarostných, ale i náročných prázdninových dní, již jsme si připomenuli všechno to, co jsme přes ty prázdniny zapomněli... A znovu se dostali do toho správného pracovního tempa 🙂

Občas od někoho slýchám, nebo čtu, že tu školu moc žeru... Že na ty děti moc tlačím, že to všechno příliš řeším, že to prostě beru až moc vážně... A já, když se nad tím zamyslím, říkám si: "Proč vlastně ne?" Tohle je naše domškola, náš život, náš způsob učení a naše organizace roku... Někomu vyhovuje učit se po celý rok (i v létě), někomu vyhovuje dělat si volno jak a kdy se mu zachce, učit se večer, o víkendech... Naprosto respektuji každého způsob, jakým to dělá... My se učíme dopoledne, protože odpoledne míváme kroužky. A také proto, že nám to po ránu lépe myslí 🙂 Samozřejmě ne příliš brzy po ránu. Až tak kolem té deváté, poté, co se v klidu nasnídáme, převlečeme, děti si chvíli pohrají a já si venku provětrám hlavu při ranním poklízení zvířat 🙂 Učíme se v sychravé podzimní a mrazivé zimní dny, kdy je člověk nejraději zalezlý doma, abychom si potom, s příchodem teplých dní, mohli užívat sluníčka, být venku, jezdit na výlety, pracovat na zahrádce... A nemuset i v tyto dny sedět nad učebnicemi 🙂 To neznamená zahálku. I během výletů či práce na zahradě se přece učíme 😉 Pouze už ne v tom klasickém "školním" režimu, ale spíš tak nějak přirozeně, samovolně, tak jak je všem normálním zvídavým dětem vlastní. Učebnice již máme tou dobou dokončené, takže zbývá jen občasné procvičování již probraného učiva, které zabere třeba hodinku obden... A zbývající čas jsme nejraději někde venku 😉

Momentálně jsme tedy v režimu "vysedávání nad učebnicemi". Nejhůře to snáší náš prvňáček, pro kterého je tohle všechno nové, a navíc ani nezažil klasickou školu, takže si toho luxusu v podobě domácího vzdělávání evidetně příliš neváží. Odbíhá, protestuje, mrčí, bručí, nadává, kroutí se jak žížala a vymýšlí blbosti 🙂 Každý den se vyloženě zapotím, ve snaze nějakým způsobem ho zaujmout, přemluvit ke spolupráci, a pokud možno se vyhnout vyhrožování, že když nebude spolupracovat, půjde do školy 😀 To starší děti - třeťák a čtvrťák - jsou úplně někde jinde. Učí se rádi, dobrovolně, zodpovědně... A pomalu se dostáváme k té mnou vysněné samostatnosti, kdy si každý dokáže sám přečíst zadání a sám si s úkolem poradit, i když nejsem zrovna po ruce, protože právě skáču kolem jiného dítěte...

Rozvrh hodin nám zůstal téměř stejný z loňska, neboť takhle nám vyhovuje nejlépe. Střídáme týden češtiny a týden matematiky, od pondělí do čtvrtka máme vždy "dvouhodinovku" češtiny nebo matiky (kromě prvňáčka, ten má "čtení", "psaní" i "počítání" každý den - pochopitelně, musí častěji opakovat a procvičovat 🙂 Ale ten to má celkově trošku jinak, nepracuje celé ty dvě hodiny v kuse, pouze po troškách, tak jak je schopen vydržet se soustředit, ale také podle toho, kdy si já na něho udělám chvíli), pondělí až středa po hlavním předmětu následuje půl až třičtvrtě hodiny angličtiny, a ve čtvrtek místo angličtiny něco jako domácí tělocvik a hudebka. Jelikož kluci ale chodí do kroužků, které tělocvik i hudebku pokrývají (fotbal, klavír, plavání...), je to spíš jen taková sranda, odlehčení... Společně si zahrajeme a zazpíváme písničku, ukážeme nějaké noty, no a pak si třeba zatancujeme na hudbu - to už je zase "domácí tělocvik" 😀 Občas si kluci dají pár přeskoků přes švihadlo, udělají pár dřepů, kotrmelců... a máme "splněno"...

Pátek je projektový den. Probíráme učivo vlastivědy a přírodovědy formou projektů. Aktuálně pracujeme na několikatýdenním projektu, v rámci kterého si tvoříme vlastní velikou mapu České republiky, kam zakreslujeme města, pohoří, řeky... Další projekty jsou již naplánovány, vše jsem si připravovala již o prázdninách, takže už v průběhu roku nemusím nic vymýšlet. Vlastivědu/přírodovědu máme vlastně spojenou s výtvarnou výchovou, protože na dané téma vždycky něco tvoříme (a tím se to vlastně také učíme). Jedeme učivo nejstaršího syna, mladší školáci si odnesou jen tolik, co jsou schopní pobrat... Prvňáček momentálně spíš jen občas proběhne okolo, něco málo pochytí, sám od sebe se rozhodne na námi probírané téma něco namalovat nebo vytvořit... ale úplně všechno s námi v tomto věku zatím není schopen ani ochoten dělat, ovšem evidentně mu to tak stačí a úplně "bez vzdělání" i této oblasti rozhodně také není - pochytí víc, než kolikrát čekám...

Angličtinu děláme také společně. Každý je, i přes stejný přístup a postup, trošku jinde, protože, jak můžu sama pozorovat, nezáleží až tak úplně na mně, jakým super způsobem jsem schopná jim to "tlouct do hlavy" (neberte mě doslovně, nikomu samozřejmě nic netluču, angličtinu se učíme zábavným způsobem a děti si ani nevšimnou, že je jim něco vtoukáno do hlaviček), ale na tom, kdy je dítě k pochopení učiva zralé. Neustálé opakování (samozřejmě s postupným prohlubováním) již probraného je tedy pro nejstaršího syna způsob, jak si své znalosti upevnit, a pro mladšího je to vždy nová a nová příležitost, aby se dostavil ten očekávaný "aha efekt" - když ne dnes, tak třeba zítra... Prvňáček se anglicky učí zatím spíš v režimu unschoolingu - tak jako u vlastivědy/přírodovědy - občas proběhne okolo, občas se přidá (když děláme něco dostatečně atraktivního - např. koukáme nějaké video, hrajeme hru, učíme se říkanku...), občas něco pochytí. Již dnes ale, když se ho zeptám: "Do you like chocolate?" odpoví: "Yes, I do!" 😀 Odpoví jak se jmenuje, napočítá anglicky do deseti, zná anglicky barvy a pár zvířátek... Na začátek první třídy myslím že super 🙂

Po "hlavním vyučování" kluci každý den dělají nějakou menší samostatnou práci - čtení, zápis do naší kroniky, procvičování češtiny/matiky, písanka, čtenářský deník - když mají zrovna dočtenou nějakou knížku... To už dělají opravdu sami, já už pouze kontroluji hotové výstupy.

Všechno to zní už jako rutina, zajetý systém... Ale není tomu tak. Každý den je něčím dobrodružný, každý den mě něčím překvapí. Pořád se učíme - nejen děti, ale i já. Učím se, jak je učit. Jak to dělat lépe. To, co pro mě bylo dříve nomožné, dnes dokážu zvládat tak v pohodě, až jsem sama překvapená (např. ono samotné učení tří školáků, kdy každý dělá něco jiného 😀 Už nepanikařím, už dokážu dělat 3 věci naráz aniž bych měla "výpadek mozkových funkcí" ... 😀 atd.). A to, co jsem se na nejstarším teprve učila a zkoušela, dělám dnes s mladším jinak a lépe, už nelpím na blbostech, jsem praktičtější, vím jak na to, aby nás to všechny bavilo 🙂 A děti mě překvapují úplně nejvíce. To, čeho jsem se tolik bála, zvládají levou zadní. Děláme matematiku podle prof. Hejného, a už teď musím říct, že jsou mé děti chytřejší než já... Úlohu, nad kterou přemýšlím půl dne a uzavřu to s tím, že je to holt neřešitelné a že se syn holt bude zase rozčilovat.... on vyřeší během chviličky a ještě mi vysvětluje, jak to počítal 😀 Opravdu netřeba se bát přibývajícího učiva a rostoucí náročnosti v každém dalším ročníku. Ty děti jsou každým rokem opravdu úplně někde jinde, než kde byly loni. I prvňáček je (když zrovna spolupracuje 🙂 ) šikovnější a samostatnější, než jak jsem si představovala. Už krásně, téměř plynule, čte, matematika mu jde hezky, psaní zatím také bez problému... A abych nezapomněla - tak náš nejmladší, tříletý syn, už si také zvykl, že se dopoledne věnuji starším dětem, a dokáže se zabavit hezky sám, nebo se přidat s nějakou knížečkou, skládačkou či malováním... Občas to obnáší nepořádek, dnes např. plastelína rozpatlaná úplně všude 😀 Ale jsou přece důležitější věci, než dokonale uklizený dům 🙂

Letos jedeme v každém případě mnohem uvolněnějším tempem, než loni. Jsem klidnější, a hlavně asi zkušenější - tím to bude 🙂 Začátek školního roku byl sice trošku náročnější, než jsme se do toho zase dostali... Upřímně jsem byla chvílemi i bezradná a zoufalá, protože to prostě nefungovalo hned tak, jak jsem si přála... Ale už jsme zase zpátky a už zase vím, že jsem udělala dobře, když jsem se rozhodla učit své děti doma.

Takže tolik aktuálně od nás 🙂

Doufám, že alespoň někoho jsem svými řádky potěšila, povzbudila a pomohla, např. v rozhodování se, zda do toho domácího vzdělávání jít, nebo radši ne 😀  

Tentokrát z trošku jiného soudku. Jen tak, pro pobavení.

Blíží se léto, a s ním čas dovolených v zahraničí. My, co máme děti, s tím máme také spoustu zařizování a vyřizování a chystání...

Když chcete s vaším dítětem vyrazit do zahraničí, musíte mu vyřídit nějaký cestovní doklad. Např. občanský průkaz. Když máte děti čtyři, tak čtyři občanky.

První krok je najít rodné listy všech vašich dětí. S chutí do toho! Otevřete skříň se všemi důležitými papíry, a hledáte... Po chvíli zjistíte, že nemáte všechny rodné listy pohromadě, ale každý založený v jiné složce, podle toho, k čemu byl naposledy použit. Máte chuť dát si pár facek. Vysypete celou skříň a zapojujete do pátrání celou rodinu. Probrány všechny papíry, fotky, manželův historický očkovák atd., děti jsou ve svém živlu, tolik pokladů na jednom místě ještě neviděly... Vám však do smíchu moc není. Chvílemi už se smiřujete s tím, že možná budete muset ještě i na matriku, protože jeden r. l. je prostě k nenalezení... Ale nakonec se přecejenom najde. Sláva.

Teď už jen uklidit ten bordel, nachystat a sbalit celou rodinu, přemístit se do auta a jede se do města. Než to všechno uděláte,  zjistíte, že už vyrážíte totálně pozdě...

Je středa, a vy za deset minut pět vcházíte do dveří městského úřadu. Je vám naprosto jasné, že v tento čas už nebudete příliš vítáni, a tak tam vejde nejprve manžel sám. Ptá se, zda bude možné ještě teď vyřídit občanku. Jedna z úřednic, ještě stále s úsměvem, odpovídá, že to nebude vůbec žádný problém. Hurá, vcházíte do místnosti i vy, s celým zbytkem rodiny, a hned ve dveřích upřesňujete, že nepotřebujete jednu občanku, ale čtyři, pro všechny děti. Úřednice jásají radostí.

Naštěstí jsou dvě, takže to ze začátku jde jako po másle. Starší děti jsou již celkem 

rozumné, takže ochotně a rády spolupracují. Pak ovšem dojde na nejmladšího, dvouletého. 

Vlezete s ním do boxu, kde se má vyfotit, a tam už na něj čeká stará plastová dětská jídelní židlička zbavená pultíku, na ní komínek knížek, aby bylo 

sedící dítě "větší", a tedy viditelné ve fotoaparátu... a to vše zakryté bílou látkovou 

plenou - prý kvůli bílému pozadí. Celé to vypadá asi jako operační stůl, nebo jako křeslo u zubaře. Přesně to místo, na kterém chce vaše dítě dobrovolně sedět a usmívat se do 

objektivu.

Reakce se dostavuje ve zlomku sekundy po posazení dítěte na onu židličku. Řev, jak 

kdyby ho na nože brali, a definitivní konec jakékoliv spolupráce. Spouští se akce, 

do které se zapojují všechny úřednice, manžel i vaše starší děti: Přesvědčit šprajcnutého dvouleťáka, že mu opravdu nic trhat nebudou, a aby se alespoň na nepatrnou chviličku podíval směrem na foťák, a pokud možno při tom neřval.

Úkol téměř nadlidský, použity všechny hračky, kokina a další atraktivní předměty, které kdo  v místnosti našel, židlička nakonec úplně odstraněna z dohledu, vy v krkolomné poloze, abyste na fotce 

nebyla vidět, držící dítě ve vzduchu, jedna úřednice u foťáku připravená stisknout spoušť... a ač je to skoro neuvěřitelné, ono se to podaří!

Fotka, na které se vaše dítě tváří, jak kdyby právě požilo vodu ze záchodu, a která se 

podařila jen díky pohotové úřednici, která stiskla spoušť přesně ve chvíli, kdy se na půl 

vteřiny bez řvaní zadívalo zrovna tím správným směrem, bude zdobit jeho první občanský průkaz dalších pár let, a vy se radujete, že vůbec nějakou fotku máte.

Všichni si oddechli. Omlouváte se, a pak raději berete děti a mizíte.

Zbývá ještě nakoupit, pak ještě zmrzlina, která se všem rozteče, a konečně domů.

Hurá, pojedeme k moři! 🙂

Od zahájení letošního školního roku již uběhlo pár měsíců a můj poslední článek je již mírně zastaralý, a tak je na čase sepsat nějaký aktuálnější článeček o tom, kam jsme se posunuli, co se u nás změnilo a jak to celé vnímám teď, když jsem již nabrala nějaké ty zkušenosti...

Mám dva domškoláky - třeťáka a druháka, k tomu předškoláka a dvouleté batole. K domácímu vzdělávání svých dětí jsem se rozhodla poté, co mi jednak došla trpělivost s místní školou, jednak jsem zatoužila po svobodě, kterou oceňuji úplně ve všem ve svém životě, a jednak jsem se prostě nadchla pro ty úžasné věci, které jde díky tomuto způsobu života zažít se svými dětmi, pro tu spoustu možností, které nyní máme... A v neposlední řadě můžu svým dětem poskytnout a dopřát individuální přístup, což přináší velikou spoustu výhod. Nemusíme čekat na pomalejší spolužáky při probírání témat, které nám jdou rychle, a máme dostatek času a prostoru věnovat se tomu, čemu potřebujeme... Máme více času na sebe, na své koníčky, můžeme si dny organizovat po svém...

Ovšem abych nepřeskočila něco důležitého, musím v každém případě zmínit, že začátky byly těžké. Těžké je samo o sobě už jenom to, že jsem nezačala s pouhým jedním domškolákem, abych se v tom vůbec nějak "našla", ale rovnou se dvěma, k tomu se snažím věnovat i předškolákovi a získávat si tak mírný náskok na příští rok, kdy už bude také školákem, no a pak nám tady řádí také naše batole, což byl ze začátku asi největší zádrhel. Chtělo se po něm totiž, aby si zvykl, že holt v určitou denní dobu nebude středem pozornosti, že školní pomůcky, ať vypadají jakkoliv lákavě, nejsou úplně všechny na hraní, nebo že po stole, na kterém se starší sourozenci pokoušejí o nějaký takový, dá-li se to tak nazvat, krasopis, se neleze... a nechodí... a neskáče... 

No, trvalo to, ale naše nejmladší dítě už si evidentně zvyklo. Umí se dokonce zabavit samo, aniž by k tomu nutně potřebovalo "školní" pravítko, nebo kalkulačku, nebo lepidlo či fixu... A já už jsem si také asi zvykla, naučila jsem se spoustu věcí, např. přehlížet nepořádek a jiné nepodstatné detaily 🙂 a dokonce mě to baví stále více. Nacházím další a další možnosti, způsoby, výhody... Občas i nevýhody či nedostatky, ale tak už to bývá asi se vším...

Zásadní změna nastala především v našem rozvrhu. Tak např. již nezačínáme před osmou, tak jako na začátku, jelikož před osmou ranní poslední dobou obvykle teprve vstáváme. 😀 Naše vyučování začíná teoreticky o půl deváté, prakticky ale až v devět, protože toho musím po ránu ještě hodně stihnout, mimo jiné poklidit naše zvířata, což někdy zabere celkem hodně času, obzvlášť od té doby, co máme i koně, který není zrovna nenáročným koníčkem... Pokud se nám podaří vstát ráno dříve - a já doufám, že již brzy se do toho zase dostaneme (zpohodlněli jsme přes Vánoce a od té doby se to s námi táhne 😀 ), mohli bychom, konečně podle našeho platného rozvrhu, začínat s učením o půl deváté a nebýt neustále v časovém presu a skluzu 😀

A nyní naše nejdůležitější změna: Inspirovala jsem se alternativním školstvím, a místo několika předmětů denně a skákání od jednoho ke druhému jsem zvolila mnohem poklidnější, a dle mého i efektivnější, způsob výuky, a to, vyučování v epochách. Každý den tedy máme tzv. dvouhodinovku, kdy máme jen jeden hlavní předmět. Jeden týden češtinu, další týden matematiku. Po krátké přestávce následuje cca půlhodinka angličtiny, ve čtvrtek místo angličtiny hudební výchova plus něco jako tělocvik... A nakonec samostatná práce - chvilka čtení, psaní do písanky či zápisek do naší kroniky. To už zvládají kluci sami a já se můžu věnovat vaření. A pátky věnujeme celé pouze prvouce. Pokud tedy začínáme v devět ráno, nejpozději ve dvanáct "už" vařím. 😀 Je to možná pozdě - pro někoho. My jsme zvyklí obědvat třeba ve dvě odpoledne a vůbec nám to nevadí. 🙂 Naše odpoledne bývají z části pracovní, z části odpočívací, z části aktivně prožité, ať už v kroužcích, na zahradě, v lese, v koňském sedle, či u něčeho, co nás baví a zajímá...

Náš nový rozvrh a způsob výuky jsme si oblíbili, a asi už u něho zůstaneme. Děti se naplno věnují jen tomu jednomu předmětu, střídáme různé aktivity, nemusíme se zdržovat chystáním jiného předmětu... Máme dostatek času na dokončení práce, což se např. v matematice podle profesora Hejného perfektně hodí, jelikož tyhle úlohy vyžadují klid a dostatek času na zamyšlení, a pouhá hodinka byla často málo - sotva se do toho kluci "dostali" a začalo je to bavit, už jsme zase chystali jiný předmět, což bylo prostě takové chaotické, a byla to i škoda, v "nejlepším" přestat. 🙂 A když jedeme třeba tu češtinu týden v kuse, jsme do toho natolik zabraní, že i po odpolednech si o probíraném učivu povídáme (děti samy chtějí, zajímá je to), prostě tím žijeme. Je to prostě takové "ponoření se" do předmětu... Od předmětu, který jsme měli minulý týden, zároveň odpočíváme, necháváme to uležet, což má také své výhody, např. neděláme chyby z únavy...

Vidím na svých dětech každý den, jak úžasná je dětská zvídavost, a jaká by byla škoda tohle v nich ubíjet a degradovat tento přirozený proces učení a vzdělávání se na pouhý hon za dobrými známkami...

Nejstarší syn chce být spisovatelem, v mladším se probouzí hudební talent... Minulý týden si můj druhák sám vzal knížku a opsal na papír celý článek o delfínech, protože ho tahle zvířata velmi zajímají. Také se sám naučil hrát na klavír skladbu "Pro Elišku" a spoustu dalších. Hru na klavír miluje a pořád se něco učí... Třeťák už má sepsanou velkou spoustu svých knížek, tvoří si vlastní webové stránky, kde zveřejňuje různé vlastní články či vědomostní soutěže... Dává dohromady encyklopedii zvířat, momentálně se zabývá tím, jak se živočichové maskují... Předškolák už hezky čte a umí i docela slušně anglicky... Tohle jsou naše největší úspěchy - to neutuchající nadšení našich dětí do tohoto všeho, jejich představy a projekty a plány do budoucna, jejich přirozené vzdělávání se, aniž by je k tomu musel kdokoliv nutit, motivovat, přesvědčovat... A hlavně také dostatek času na tohle všechno.

Jako opravdu velkou výhodu vnímám ale i to, že máme vlastně spojené ročníky, a tudíž se naše děti učí a obohacují vzájemně. Starší si opakuje učivo nižšího ročníku, mladší už umí velkou část učiva vyššího ročníku, takže, ač je to někdy hodně náročné, jelikož musím dělat spoustu věcí naráz, má to smysl. 🙂 

Ale abych zde nebásnila jen o všech těch výhodách, zmíním samozřejmě i naše problémy. Např. to, že dětičky se holt chovají jinak ve škole s "cizí" paní učitelkou, jinak doma se svojí maminkou - aneb, když se mi něco nedaří a jsem líný se nad tím zamyslet, prostě se rozbrečím a maminka se slituje. 🙂 Ve škole bychom si to nedovolili, ale doma na maminku občas ječíme jeden přes druhého, když potřebujeme s něčím poradit... A v neposlední řadě - když nám něco nejde, bere si to maminka osobně a dává to za vinu sobě... No, tak na tomhle ještě zapracujeme. 🙂

Úžasná věc je ovšem přezkoušení. V první řadě jsme samozřejmě museli zvolit školu, která má s domácími školáky zkušenosti, je otevřená alternativě a chová se přátelsky. 🙂 V přesně takové škole jsme byli přezkoušeni v pololetí, a po téhle zkušenosti už máme jasno, na co se v rámci domácího vzdělávání těšíme nejvíce - na ty zkoušky. 😀 Přátelská a pohodová atmosféra, ocenění talentů a jedinečnosti každého dítěte, žádný stres... A jakákoliv pochvala od paní učitelky (a že jich bylo!) je pochvalou také pro mě. A ujištěním, že to stálo za to, a že to dělám dobře. 🙂

Takže tolik aktuálně od nás. Závěrem napíšu, že rozhodně nelituji svého rozhodnutí vzdělávat své děti doma, a že už si to neumím představit jinak. 🙂 Děkuji tedy svému úžasnému manželovi, že nás v tomto podporuje, že nám to trpí 😀 a že mu nevadí, že se celé dny takhle "flákám" doma s dětma, zatímco on na nás těžce vydělává. 😀

Nedávno jsem se trošičku rozepsala o tom, jak vypadá život na malém statku se čtyřmi dětmi, jak máme zorganizovaný den, jak to u nás celé funguje. Možná to bylo někomu inspirací, pro někoho uklidněním, že nic nemusí být tak složité jak to vypadá, pro někoho pobavením... Pro mě osobně je to ohlédnutím a vzpomínkou, protože život se mění, vše se mění, a co je dnes, nemusí být zítra...

Začal nám nový školní rok a my jsme se rozhodli udělat jeden zásadní krok. Rozhodla jsem se učit své děti doma. Důvodů je víc, např. více volného času pro děti, méně stresu pro mě... Více svobody, lepší přehled o tom co je mým dětem vtloukáno do hlaviček a individuální přístup ke každému z nich...

A tak mám doma třeťáka, druháka, předškoláka a dvouleté batole... K tomu stádo ovcí, koně, psa, kočky, drůbež a králíky. Tohle už si přímo žádá dokonalou organizaci. Nepodcenila jsem to a začala si vše organizovat a plánovat již o letních prázdninách. Ovšem člověk míní, život mění, a tak se mé představy v některých bodech mírně míjí s realitou, náš rozvrh vyučovacích "hodin" jsme museli párkrát změnit (teď už je snad dokonalý), některé své plány jsem musela přehodnotit.

Musím říct, že kromě toho, že je to o dost náročnější, než jsem si představovala, je to především pro mě také o dost víc obohacující, než jsem čekala. V životě by mě nenapadlo, že se díky svým dětem naučím tolik věcí. Že mě jejich individuální potřeby svým způsobem donutí přemýšlet nad takovými věcmi, jako je třeba způsob učení čtení, psaní, matematiky a nebo angličtiny... A že těch způsobů existuje! A pokud chce člověk dosáhnout opravdu úspěchu, musí být schopen mnohdy ustoupit od svých požadavků, představ a plánů a pouze a jednoduše naslouchat svému dítěti.

Kromě toho ale také zjišťuji, že učit jedno dítě je zajisté pohoda, ale učit jich více v různých ročnících je opravdu velmi náročné a troufám si říct, že snad ještě nikdy můj mozek nedostával tak moc zabrat. Velký obdiv tedy patří všem učitelkám dvoj- či trojtřídek, jsem ráda že jednu takovou znám osobně, protože některé zkušenosti je přecejenom lepší od někoho převzít, než je získávat trnitou cestou sama. Co se týče batolete a vymýšlení co s ním, aby nás alespoň občas nechalo v klidu pracovat, tam mi asi nikdo moc neporadí, ale zvyk a čas snad udělá svoje 🙂

Ovšem veškeré naše úsilí také není bez výsledku. Nemůžu sice říct, že je to vyloženě pohoda, jak mnozí zkušení rodiče vyučující své děti doma tvrdí, ale můžu se s klidným svědomím a velkou pýchou pochlubit, že jsou naše děti ve všech předmětech celkem dopředu. Druhák nejspíš nebude mít v češtině ve druhém pololetí co dělat, třeťák počítám tak od dubna se začne nudit... Máme začátek školního roku, ve kterém se naše děti poprvé v životě začaly učit anglicky, a už mluvíme ve větách, tvoříme otázky, odpovědi, zápor, známe minimálně 100 anglických slovíček... Prostě nemusíme meškat čas čekáním na pomalejší spolužáky, veškerý čas i úsilí věnujeme tomu, o čem víme, že nám nejde, nemusíme psát žádné testy ani zkoušet u tabule... Děti škola baví, někdy si s pracovním sešitem sednou ještě v pyžamu, tak, jak ráno vstanou... Jindy se učí samy od sebe, mimo vyhrazený čas, protože je to prostě baví a zajímá...

Organizace našeho dne, to je ovšem věda. Začít musíme ráno před osmou, po snídani a nějakých drobnostech, co po ránu stihneme. Začínáme matematikou, potom si dáme buď prvouku, nebo angličtinu + nějaký volnější předmět (výtvarka, hudebka...) a následuje přestávka, kterou děti využívájí ke svačině a příp. dodělávkám, já ji využívám k odchodu ven a základnímu poklizení zvířat (tzn. především krmení drůbeže, králíků, koček a psa, kontrola ovcí a koně...). Po přestávce máme hodinu českého jazyka, která zahrnuje jak mluvnici, tak i čtení. V rámci češtiny si děti vedou také svoji kroniku, kde zaznamenávají vše, co zažily a naučily se, ať už v rámci školy nebo mimo ni. Končíme kolem půl dvanácté, někdy děti ještě samostatně dodělávají co nestihly a já se pouštím do vaření oběda. Když mají děti školní povinnosti hotové, uklízejí a dle vzájemné dohody jeden po druhém berou do ruky vysavač a luxují celý dům.

Na oběd chodí manžel domů, jelikož podniká z domova - má dílnu hned u domu. Popovídáme si, děti se pochlubí co všechno se dnes naučily, odpočíváme... A potom zase manžel odchází do práce a mě čekají domácí práce - vytírání, prádlo... dle plánu na konkrétní den. Kolem čtvrté hodiny dětem 2x týdně začínají kroužky, a pokud nemáme kroužky, trávíme čas buď venku, nebo nějakou činností doma. Některá odpoledne (dle časových možností) využívám také k venkovním pracem kolem zvířat a zahrady (dopolední krmení je jen zlomek toho, co se kolem zvířat musí dělat 🙂 ). Nejvíce práce venku dělám o sobotách. Párkrát do týdne také vyhřebelcujeme a osedláme koně a vyjíždíme s ním po okolních lesích, loukách... Buď celá rodina, nebo jen jeden dospělý a druhý zůstává s dětmi doma, a nezapomínáme dát prostor také dětem, aby se projely 🙂

Takhle nějak to vypadá v ideálním případě, když jde všechno podle plánu. Což úplně vždycky nejde 🙂 A tak nám škola někdy končí třeba až o půl jedné, někdy vůbec nestihneme přestávku, často na poslední chvíli vymýšlím, jakou rychlovku dnes uvařím, abychom neobědvali až ve tři... Prostě ještě mám na čem pracovat, hlavně tedy asi na tom dodržování včasného zahájení vyučování, a tedy i včasného ranního vstávání 🙂 Holt domácí škola není žádný holubník a bez sebekázně to fungovat, jak zjišťujeme, nemůže a nebude.

No, a jelikož už máme podzim a brzy nám začnou dlouhé zimní večery, již nebudeme trávit tolik času venku a také toho přes den ještě méně stihneme... Takže dobré organizaci s nevyhneme.

Všechno jde, když se chce, ale opravdu se musí chtít. A musí se chtít všem. Není to snadné, zkloubit potřeby, požadavky a přání tolika lidí (a zvířat) v jedné chalupě, ale věřím, že časem vše doladíme a sladíme, a co nepůjde, to vypustíme, hlavně, abychom byli všichni spokojení a šťastní a měli se rádi 🙂