Nicolka

Termín porodu byl původně 3.3.2011, jenže naše kočka Nicolka se nechtěla otočit, tak se pomalu ale jistě začlo diskutovat o plánovaném císařském řezu.
15.2.2011 jsem jako každé úterý přijela na kontrolu, paní dr. mě vyšetřila a řekla, že další týden na kontrole se domluvínme na termínu císaře. Položila mě na lehátko s tím, že ještě vyšetří pupečník, jenže v tom zkonstatovala, že mám málo plodové vody a že opravdu není na co čekat, že zítra nastoupím na porodní a ve čtvrtek uděláme císařský řez. Byl to šok, ale nemohla jsem jinak.
Ve středu 16.2.2011 jsem nastoupila na 8:00 k hospitalizaci, o noci, kterou jsem prožila předtím ani nemusím psát. Byla jsem smutná, unavená a plná nedočkavosti. Po vstupním vyšetření mě poslali na URL - měla jsem těhotenskou rýmu, ale prý to radši vyšetří. Pani doktorka mi chtěla napsat nějaký sprej, jenže nevěděla, jestli jej můžou těhule, tak jsem ve finále nedostala vůbec nic 🙂 Na tomhle vyšetření byl se mnou ještě manža (byl zákaz návštěv - chřipka, ale setřičky byly naštěstí v pohodě), ale potom už musel jet domů, vzali mi krev, poslali na pokoj a každé tři hodiny točili monitor. Po konzultaci s anesteziologem mi bylo řečeno, že skrz mou rýmu mě nemůžou uspat celkově, tak přišel v úvahu pouze spinál - spinální anestezie, zavedení kanily do páteře a znecitlivění jen od pasu dolů.
Termín plánovaného porodu byl v 7:30 ráno.
Celou noc jsem nespala a přemýšlela už ani nevím o čem, ale bylo mi smutno a úzko - mimochodem byla jsem úplně sama na celém porodním oddělení - všude bylo až nesnesitelné ticho.
17.2.2011 - v pět ráno mi vzali krev a udělali nálev, do šesti hodin jsem pochodovala po chodbě, abych se pořádně vyprázdnila. V šest hodin mě vzala PA na normální porodní pokoj, moje věci odvezla na JIP na oddělení šestinedělí.
Obvázaly mi nohy, zavedli cévku a kanylu pro kapačky - necítila jsem se dostatečně vyprázdněná - pochodovala jsem tudíž ještě na záchod, s ovázanýma nohama, přes sebe jen prostěradlo a se zavedenou cévkou 🙂
Na operační sál jsem taky přišla po svých, sestřičky hleděly, jaktože mě nepřivezli na posteli. V tuto chvíli se mě ujal anesteziolog - mimochodem super pán, sbalil mě do klubíčka, napřed napíchl epidural, potom zavedl spinal - vše bez relativní bolesti, Položili mě na záda, přikurtovali ruce a nohy, neustále mi měřili tlak a přišla i moje paní dr., která mě i operovala.
Anesteziolog se mě ptal, jestli chci vědět, až mě žačnou řezat, tak jsem říkala, že ani není potřeba a on mi na to odpověděl, že jsem už dávno rozřezaná - měla jsem radost, že opravdu nic necítím... 🙂
Najednou slyším od mojí dr., že to zadeček není - malá se během rána otočila 🙂, ale stejně bych šla na císaře pro nedostatek plodové vody....
Slyšela jsem ji plakat a ukázali mi neuvěřitelně krásné miminko - jen byla absolutně fialová, odnesly ji do inkubátoru - ošetřili, umyli a dali mi ji zpět, jenže v tu chvilku se mi udělalo strašně špatně, rychle mi připíchávali něco do žíly, chtělo se mi zvracet, nemohla jsem dýchat a tak moc jsem ji chtěla mít u sebe...
Zašili mne - nejhorší bylo slyšet odsávačku a cítit, jak hýbou s celým lehátkem - jakou silou tam něco dělají.
Zřízenec mě vezl po chodbě, já jsem pořád brečela a čekala, že tam bude manža - nebyl...
Na pokoji jsem hned vzala telefon a psala mu, jestli ji viděl, že je krásná a v ten moment byl ve dvěřích, brečeli jsme oba dva, malou hned dovezli, tak jsme s ní byli aspoň půl hodiny na pokoji. Kvůli zákazu návštěv ale manža musel odjet a já jsem byla vyčerpaná - strašně jsem se třepala, necítila jsem nohy a přemýšlela o tom, že už mám vše za sebou.
V noci přišla setřička, že musím vstát - po 12ti hodinách aboslutní nehybnosti. Ta nesnesitelná bolest se nedá zapomenout, ale za malou to stojí. Osprchovala jsem se a asi na dvě hodiny usnula. Ráno mi ještě dávaly kapačky, brali krev a dávali Heparin (po celou dobu hospitalizace).
Převezli mě na normální pokoj, ale malou mi pořád vozili jen na kojení. Vytáhly mi katetr ( to byla pro mě největší bolest) a cévku a já byla schopná se celkem obstojně pohybovat po pokoji.
Malá byla úžasná, vůbec neplakala, ani v noci, budila se mi po třech hodinách na krmení, krásně přibírala, pupík, očička a kyčle v pořádku, tak nás v úterý 22.2.2011 pustili domů.
Nicolka je úžasná spinká pořád krásně, papá tak jak má, uvidíme v poradně jak přibírá.
Byl to můj první porod, i když jej nemůžu srovnávat s normálním porodem, tak podle mě za to malé štěstí, co máte v náručí opravdu stojí každá bolest a kdybych nenapsala dnes tenhle článek, tak určitě za chvilku zapomenu, jak vše bolelo a jak jsem byla bezmocná...