Střídavá péče v praxi

Jen pro začátek, to že střídavá péče nám funguje a vyhovuje nám, neznamená, že je vhodná pro všechny a neznamená to, že bych jí všem doporučovala. Je to strašně o lidech o přístupu, o dětech, o celé široké rodině... Takže předem říkám, tento článek není boj za střídavku, nebo její propagace, jen jeden příběh, takové normální rodinky. 🙂 Píšu článek z pozice macešky 

Střídavou péči mohu doporučit, tam, kde se muž o děti staral i v manželství, vodil je k doktorům, vstával k nim, vařil, uklízel, dělal úkoly, stejně jako matka. Dva lidé, kteří se oba právoplatně o děti starali i v manželství a kteří se kvůli něčemu rozchází (pokud to není týrání, alkoholismus…) a kteří jsou ochotni se poslouchat a přizpůsobit se dětem, mají reálnou šanci toho docílit. Jsem proti tomu, aby střídavku navrhoval soud… aby jí dal třeba pravidla a poradil, ano, ale ne přes sílu. Je to o tom se zamyslet nad tím, proč se toho tak lidé bojí. Jsou to staré postupy myšlení, když mu „dám“ dítě budu vypadat jako špatná matka. Ale nejde o pohled okolí, ale o dítě o nic víc a nic míň a když zkusíte vygumovat třeba nevěru… nemůžeme potrestat to dítě za chybu někoho jiného. Pro něho je to milující táta, máma nechápe proč by o něj mělo přijít, když jemu nikdy neublížil/a, je to strašně těžké, strašně, ale zkuste to. Děláte to pro ty děti, i když to bude stát strašně sil a potoky slziček.

Podle mě by to nemělo vypadat tak, že dítě je od neděle 4 odpoledne u mámy a další neděli ve 4 jde k tátovi. Myslím, že by dítě mělo oběma světy přirozeně proplouvat, ale neexistuje v žádném případě, tady mi zakázali počítač jdu k mámě… NEEXISTUJE!!!!!

Můj/náš příběh začal před 4 lety, dnes už manžel. Pracuje v pojišťovně, protože jsem pojišťovnictví studovala a hledala jsem praxi, našla jsem si ji přes známe u něho. 1. den co jsem nastoupila, mi řekl, ať přijdu za 14 dní v pátek, že mi vše podepíše a kdyby mě někdo sháněl, řekne, že jsem s kolegou na jednání, bože já ho """milovala""" 🙂, přišla jsem v pátek, to jsem už od známých věděla, že se odstěhoval od manželky, co se zamilovala do šéfa, zrovna hráli v rádiu nějakou písničku, jen tak u vyplňování papírů, říkám jí u toho jsem se včera učila... zvednul oči a říká: "Já na škole nic jiného při učení neposlouchal" bum prásk jiskra a bylo. 🙂

Při prvním seznámení s nejstarší Verunkou tehdy 8 let mi pozvracela  v autě ruce (jeli jsem pro ni k tetě, protože jí nebylo dobře). Super. 🙂

Další oťukávání probíhalo u koní, kde se do mě zamilovala prostřední  Tea tehdy 4 roky, a Sašence  tehdy 2 roky, jsem byla volná, hlavně že vidí koně 🙂

Následovala Zoo... 

Když jsem začala holky pacifikovat a něco po nich chtít, přišla věta: „Ale ty nejsi naše maminka, tak tě poslouchat nebudeme“ přišla rychlá odpověď „ A vy nejste moje děti a poslouchat  teda budete!“ Holky pochopily, že tudy cesta nepovede, že teda poslouchat budou, ale že já jim určitě mámu nahrazovat nebudu, vždyť jednu už mají a byl klid. Šlo to díky tomu, že byly malý, tohle říct puberťákovi, tak nevím, nevím… J

Moje maminka, když se dozvěděla, že chodím s o 9 let starších chlapem se třema dětma, šla do kolen, pořád dokola mi opakovala: " Nemysli si, že ty děti někdy překročí práh tohohle domu, nikdy jim nic nekoupím, nikdy sem nepříjdou..." Ok, vždyť si ho neberu 😀

1. setkání proběhlo náhodou na pouti, dvouletá Sašenka se na mojí mámu podívala a říká jí: “Ty jsi maminka Betty? To budeš asi moje moje babička, co?“ a koukala na ní těma velikýma nevinnýma očima... No babička s nima utratila na pouti půl výplaty, druhý den, kupovala houpačku a objednávala trampolínu 🙂

Holky si více méně sami na úplný začátku  (2, 4 a 8 let) určily sami, že chtějí střídání být jak u mámy tak u táty. První  střídání bylo po cca 2 nocích, ze začátku pořád řvaly, pořád, pořád pořád a všude, když byli u nás, že chtějí k mámě, u mámy, že chtějí k nám. Po zhruba měsíci střídání pochopily, že když jsou u táty, mámu uvidí a že když jsou u mámy tátu taky uvidí... pochopily, že se s námi dá dohodnout a stačí říct a dá se s tím něco dělat, takže jsem měli doma 0-3 děti většinou tak 2 🙂. Začátky byli strašný. jenže nešlo "je nechat" tam nebo tam, prostě tam i tam řvaly... Byl v nich pocit, že teď budou napořád u nás nebo u mámy, že toho druhýho neuvidí a tak řvaly.

Po čase, když pochopili, že je to jako jet od rodičů k babičce, že si to tam můžou užívat, protože vědí, že se zase vrátí, nastal klid a  začaly být v klidu jak u nás tak u mámy. Ale s takovou frekvencí a nerežimem nastal neudržitelný klid, v obou rodinách byl jiný režim dne, maminka byla ještě na mateřské, malé holky si většinou nechávala doma, tak spaly třeba do 9 u nás jsem je budili v 6 a museli do školky. Proto se intervaly začaly prodlužovat, až z toho je týden a týden. 

My máme od soudu napsáno předávání dětí probíhá u rodiče, který děti měl ten týden v neděli ve 4 hodiny, rodič dítěti sbalí… Třeba teď u nás je to tak, že nejstarší 11 let, jde proti malým, malý 6 a 7 let přicházení v pondělí a nejstarší třeba ve středu ve čtvrtek, stejně tak další týden, málý odejdou, velká zůstane do čtvrtka. Chce mít taky svůj klid J. Většinou, když holky příjdou a řeknou, tati, chtěla bych dneska po škole jít k mámě, protože se potřebuju učit, chci si jí užít… není problém, neexistuje, říct tady mám zaracha tak jdu k tátovi, může, ale zaracha má i u nás, když tady nic neprovedla plus zákaz na počítač, protože to zkouší… stejně naopak. Což nám strašně moc ulehčilo práci, je to lákavý se zalíbit dítěti a koupit si ho, ale jdete tím sami proti sobě a děláte to těm dětem jen a jen horší a těžší. Telefonovat si samozřejmě můžou taky kdy chtějí, nejstarší mobil má a mladší si půjčují od rodičů.

Je asi fakt, že (musím se pochválit) spousta práce, jak to funguje je moje zásluha, já byla ta, co je měla ráda, ale nebyla jsem "zaslepená" mateřskou láskou a nenávistí k tomu druhému. A jako dítě z rozvedené rodiny jsem to brala jako pomoc jim, ale hlavně i sobě... Vysvětlovala jsem proč musí být drsný, proč musí poslouchat ty děti, ale nenechat se zmanipulovat, ano není problém jdi k mamince, ale neexistuje utíkat před zákazama... pochopil a pak to přednesl na druhou stranu a druhá strana taky pochopila. 🙂 

Jinak teď je spousta věcí na mě protože jsem doma, ale jinak manžel vše zastane a dělá i sám, škola, úklid, praní (to mi musí být fakt ouvej) balení oblečení (to nezvládá) a příprava oblečení do školy... je taky jen a pouzena mě. 🙂 když mi to všechno přeroste, zalezu do ložnice a starej se. taťko, ale co je super, že vaří a nakuje jídlo, dělá svačiny, snídaně, obědy, večeře... idylku mám

A jak to vypadá v praxi?

Třeba peníze, jsou až na 1. místě. vezme se plat muž a ženy (jejich partneři se taky zapisují), vypočítají se kolik by platila žena muži alimenty, kolik muž ženě, obě částky se rozpůlí a rozdíl posílá jeden druhému. s tím že všechny další náklady jdou na půl. Oblečení, boty, kola... by si každý rodič měl kupovat svoje. Půlí se náklady na kroužky, obědy, výlety, dojíždění... U nás je to tak, že oblečení, boty, bundy, trika..... platí a nakupuje naše paní a obědy všem platí manžel. Oblečení se každý týden, vyprané a vyžehlené posílá, tomu druhému (většinou jen hezké věci do školy... věci na doma.si necháváme). stejně tak se převážejí kola, koloběžky, brusle (máme velké auto). 🙂

Předávání Holky se střídají každé pondělí přes školu a školku, ráno jí tam dá naše paní a odpoledne si jí vyzvedne my, větší holky ze školy dojdou. Bydlíme v jednou městě kousek od sebe, takže holky mají jednu školu, školku, kamarády, kroužky....  Toto považuji za základ dobře fungující a dlouhodobě udržitelné střídavky. Teď nejstarší chodí a odchází po domluvě ve středu, čtvrtek.

Máme to nastavené tak, že když jsou třeba nějaké akce, chceme jet na výlet omezený datem (výstava, akce, oslava…) není problém si vzít holky i v týdnu kdy jsou tam. Stejně tak naopak, ale není to tak, že bychom si vymýšleli akce jen, aby nešli k mámě… to ne. Většinou je to výjímečně.

Prázdninová střídavka probíhá velmi uvolněně, tam pár dní, pak tábor, pak teta, babička, kamarádka… každá to má jinak.

Vánoce se taky přizpůsobují potřebám dětí a široké rodiny, letos vycházení Vánoce na úterý neznamená to, že v pondělíí 23. 12. odejdou a příjdou 30. 12. Je to domluvě, kdo kam, kdy chce jet… Na dárkách se většinou domluví cca měsíc dopředu, holky potřebují vybavení do školy OK, já koupím tašku a ty penál, desky….. já budu kupovat tablet a my helmu na koně… aby neměli 2 tašky do školy a 4 tablety J jinak hračky… už záleží na nás.

Můj vztah s naší paní, respektuju ji jako matku manželových dětí. Pozdravím, ale tím celý náš vztah hasne. Do dnes si vykáme, komunikujeme jen nejkrajnějších situacích, ale zdvořile a na úrovni. Teď je naprosto v pohodě, ale byli doby, kdy se nás dost natrápila,  ale to je jen a pouze náš úhel pohledu a ona to vidí zase jinak, takže je to úúúplně jedno.

Doktoři, při akutních návštěvách, drobné úrazy, chřipky, zubař, očař, jde ten kdo je po ruce, většinou já, naše paní má malý mimčo, tak to má složitější, manžel lítá po jednáních… já jsem doma jako těhule, tak jsem nejflexibilnější. Na velká vyšetření, jako jsou EKG… jezdí spolu máma s tátou.

Nový partneři. Já to měla jednoduchý, já spoluvytvářela střídavku, režim domácnosti, vybavení domácnosti… v tom jsem to měla 10000x  jednodušší než muži na druhé straně, kteří přišli do zaběhnutých kolejí, kde pro ně bylo připravené přesné prázdné místo, které museli vyplnit.  Holky trochu s partnerem naší paní bojují, ale nic strašného.

Besídky a vystoupení-  to je asi nejnáročnější jak pro nás tak pro děti. Většinou vystupují 2x, tak se snažíme jedno my jednou oni, ale když je jen jedno,  je to „blbý. Navzájem se moc nevyhledáváme. Tak každý sedíme se svými přáteli v jiném rohu místnosti a holky si „musí vybrat“ ke komu půjdou, komu dají 1. Pusu komu dají přáníčko, je to všechno strašně zraňující a citlivé… besídky… bych zrušila.  

Vztah školy, školky k nám – ve škole i ve školce, když je problém (zánět ucha, ne výchovný) volají mě, vědí, že jsem doma s těhotenství a jsem ještě pohyblivá. dojdu k doktorovi a odvedu buď k nám nebo k mamince. Jak chce .

Domácí práce musí pomáhat, vyklízet a nandávat myčku, dávat příbory, utírat prach a dělat co se po nich v danou chvíli chce. Jsem teď doma, tak to zvládám více méně sama, ale to neznamená, že nepomáhají.

Škola  úkoly apřípravu do školy u nás dělám já, kontrola tašky úkoly, když jsou špatný známky holky jsou naučený ze školy volat nám i mámě, jinak je průšvih, že neinformují, vědí, že když to řeknou nic se neděje, jen jim to vysvětlíme a jede se dál, když neřeknou zákaz na PC, protože pak chytnou další blbý známky a vezou se... 

pokojíček-  mají kompletně zařízený jak u nás tak u maminky, hračky, postele, stoly, dekorace, ... 

Co se bavím s holkama, jestli jim to vyhovuje co by udělaly jinak… říkají, ž jsou rádi, ajk to je, že se máma s táto pořád strašně hádali a byli na sebe zlý (žádný mlácení…) a že mají jak mámu tak tátu, a že jim to děti ve třídě závidí, hlavně ty co mají výhradní péči a tátu nevidí… Holky mají 4 babičky a dědy, 5 prababiček a pradědů, nespočet tet, strejdů, bratranců… a všichni jsou z nich poprděný.

Není to vždycky tak jednoduchý a jasný jak to vypadá, trvalo hodně dlouho než jsem se dostali až sem, co já bych dala, za to kdyby nám někdo poradil, řekl děláte to dobře jen tak dál. Stálo a stojí to potoky slz a trápení, ale stojí to za to. 

 Je spoustu veselých a neuvěřitelných příhod a dostanete do spousty situací, které vás ani ve snu nenapadnou.

Třeba záhada mizejících ponožek, má u nás ještě další rozměr, ve většině, domácností je děti někam zakopou, najdou se pak pod postelí… u nás je to level výš. Pořád jsem řešila absolutní nedostatek ponožek do páru. 2 igelitky toho za dva roky byli a to jsme se stěhovali, takže prostě neměli kdy být… Až jednou,  jsem na záhadu přišla. Holky mají u nás tak u maminky, za povinnost párovat ponožky.  Jenže jim je už jedno, že tahle ponožka má tmavě modrý proužek a druhá světle modry, protože jinak jsou stejný, spárují je takto, vezmou si je v pondělí na sebe, přejdou k tomu druhému večer se svlíknou hodí to do koše… pak se ponožky vyperou a protože holky těm ponožkám moc nedají při dobalování, zbydou mě i na druhé straně 2 plonkové ponožky, když to vezmete krát tři děti, krát každý týden, krát dva roky… J Pak jsem je s vysvětlení poslala naší paní a světe div se vrátila se mi asi třetina plonkových a igelitka a kus spárovaných J

Najedno jsem zjistila, že máme plný šuplík malých lžiček, prostě jich je nějak moc, po cca dvou měsících, my došlo, že holky nosí ho školy u maminky jogurty a já jim vyndávám v pondělí z tašek a dávám je do myčky… J

Tuhle se u mě v posteli objevili krajkové kalhotky, které nebyli moje, no málem rozvod a ještě si jí tam zve, když tam jsou děti, chlívák. Manžel „zapírál“,  pak vyšlo na povrch, že když já byla přes noc ve škole, v naší posteli spal s dětma a nejstarší se převlíkala v ložnici do pyžama a měla na sobě máminy kalhotky, který jí vzala a prostě je nechala u mě v posteli. (Byli u nás a spaly s ním v posteli opravdu děti) 

Babička Hanička (maminka exmanželky) k nám chodí na návštěvy, kupuje nám i mě k narozeninám... dárky... díky ní jsem těhotná, dla mi k narozeninám krááásné kalhotky a já sveda manžela a bylo. 

Ve školce, holky dělaly ke dni matek dvě přáníčko jedno ke dni macešek ( otýden dříve než den matek, mám ráda dárky, no) a jeden pro maminku.

veselé také je, že já i naše paní jinak skládáme prádlo (trička kalhoty...) já ohnu okraje, podéll dám rukávy a přehnu, ona přehne jen rukávy a přehodí spodek trička. takže já mám komínky do čtveerečku, ona do obdélníčku. kahoty já skládám na 3x ona na 2x... 🙂 takže je """problém""" při vybalování oblečení 🙂 ale to není ani moje ani její chyba, jen jsem to musely sladit 🙂