Naše cesta začala v lednu 2013,kdy jsme se rozhodli,že obohatíme náš život o další přírůstek... K našemu údivu se zadařilo hned a já seděla v březnu s pozitivním těhotenským testem u dr. Jenže jak naše štěstí rychle začalo,tak i rychle skončilo a po verdiktu,že se těhotenství nevyvijí a následnému krvácení,jsem skončila 30.3. na revizi Najednou tu byl konec roku a naše přání bylo jediné...aby jsme příští Vánoce slavili už ve třech. Každý říkal,nemysli na to,no jo,ale jak..? To se lehce řekne,ale hůř dělá... Když si člověk něco vroucně přeje,tak to nejde najednou vytěsnit... Rozhodla jsem se pro pravý opak a žila s tím,že miminko určitě ještě letos bude,začali jsme bourat pokojíček a pomalu předělávat. Přišel únor a další vynechání MS,testy negativní,u dr.na UZ zvýšená sliznice,bylo mi řečeno,že je to buďto počínající menstruace a nebo těhotenství,odebrali mi krev a že si mám zavolat na výsledky. Druhý den mi bylo oznámeno,že krev je negativní a těhotenství to není. Jenže já to nevzdávala a věděla jsem,že se něco děje... Za 5 dní (14dnů od vynechání) jsem objevila slabého ducha na testu. Přítelovi jsem nic neřekla,dokud malinko test nezesílí. Zesílil a Valentýnský dárek byl na světě 🙂 Jenže jsem přecházela k nové doktorce,takže jsem šla na kontrolu dřív,věděla jsem,že na UZ nebude nic vidět,když byla ovulace dle všeho později,ale dr.si to nenechala vymluvit,samozdřejmě na UZ vidět nic nebylo (dle MS jsem měla být v 8tt). Dr.hned začala šílet,že je to těhotenství mimoděložní a že musím okamžitě do nemocnice,jinak by mi mohl prasknout vejcovod a že to je životu nebezpečné,že mi možná jeden vaječník budou muset odebrat a pokus o další otěhotnění bude možný až za 3 měsíce. V tu chvíli jsem se začala hroutit.... Zavolala mi sanitku a já jela do nemocnice s tím,že zase začne celý kolotoč nanovo. Na ambulanci mě začal dr. uklidňovat,že ještě není nic ztraceno,že se na mě podívá a uvidíme. Nakonec po delším zkoumání,se opravdu na UZ objevil gestační váček,který odpovídal 5+4tt,ale že si mě radši v nemocnici nechají,aby měli jistotu,zda se těhotenství dobře vyvíjí,za 2 dny jsme šli domů s potvrzeným těhotenstvím a ze slibem,že v nemocnici se ukážu až u porodu. Haha,já bláhová najivka...  Za 2 týdny jsem začala krvácet,nakázán klid,max.si dojít na záchod,bohužel to neustalo a já si balila tašku do nemocnice,plod v pořádku,nalezen hematom,po 5 dnech hurá domů a stále těhotná. Měsíc se s měsícem sešel a já se silným krvácením 13+1tt opět navštívila nemocnici,další hematom a po 6 dnech pozorování propuštěna domu a domluvena s novou doktorkou,že si mě převezme do své péče. Bříško rostlo a my se těšili zkaždého dne,z každého pohybu. Ve 29tt jsem znovu odjížděla do nemocnice,tentokrát s častým tvrdnutím břicha,které nakonec způsobovala podrážděná děloha a horečka. V den odchodu jsem slibovala,že se opravdu vrátíme až k porodu a jak jsem slíbila,tak se stalo. 🙂 Ve 33tt jsem našla na kalhotkách krev,po dlouhém rozmýšlení jsem si nakonec zabalila a vyrazila do mého druhédo domova MěN Litoměřice. Ten večer se dostavili moje první kontrakce,nasadili mi gynipral na rozehnání a koňskou dávku magnesia v kapačce,pro každý případ mi píchali kortikoidy,aby malému stihli dozrát plíce. Vše zabralo a já měla na pár dní klid. Jenže moje tělo začalo protestovat a mě zasáhla hrozná zimnice a horečka,něco tak příšernýho jsem v životě nezažila,přez hodinu trvalo,než zabral prášek na sražení a kapačky. Večer se opět dostavili kontrakce a hrozba,že pokud se porod rozjede,budeme převezeni,protože tady můžeme rodit až 35+0tt,to bylo AŽ za 9 dní. Od té doby se kontrakce dostavovali obden,vždy se podařilo je rozehnat,bohužel se přesně po týdnu dostavila horečka znovu a zimnice v ještě větší síle...V tu chvíli jsem se začala modlit,ať už to všechno radši skončí a malý je u mě v náručí,vše už mi bylo jedno,jen ať tohle všechno nemusí ten malý tvoreček semnou snášet... tolik přášků a kapaček co mi bylo prolito tělem,už jsem to nechtěla absolvovat dál... Tam uvnitř jsem věděla,že to prostě přijde a to už brzy... večer jsem si umyla hlavu (co když si ji teď pár dnů nebudu moct umýt),namazala olejíčkem břicho (třeba už je to naposledy) pořádně jsem si ho v zrcadle prohlédla,vzala si vložku (prostě 6tý smysl) a za boha nemohla usnout. Žáha mě pálila jako nikdy a já se do půlnoci převalovala. Usnula jsem ani nevím jak,zdálo se mi o tom,že si s kamarádkou povídám o tom,jak poznám,že mi praskla voda,přetočím se na bok a šup...najednou cítím mokro,říkám si,že bych neudržela moč... přetočím se na druhý bok a znovu,tak tedy vstávám,najednou hrozná úleva a vložka úplně turch a cítím jak mi něco teče po noze. Došla jsem na záchod a začala zkoumat,co to je... žlutý to neni,že by to byla moč,nezapáchá,ale za sestrou jít nemůžu,co když jsem se fakt počůrala,tak budu vypadat jako blbec. Tak se převleču,lehnu do postele a na internetu zkoumám jak poznám,že mi odtéká voda... Dle rad ležím 10 minut a pak zkouším vstát a zase to teče... tentokrát je to narůžovělé a já přestávám pochybovat a jdu za sestrou,ta vložku čímsi přelije a ta zmodrá (já vzdělaná z internetu vím,že se tím pádem opravdu jedná o plodovou vodu). Sestra mě pošle na pokoj,že uděláme monitor a pak se odklidím dolů na porodní sál... Najednou mi to začne docházet,kontrakce rozehnali,ale plodovou vodu už do mě nikdo zpátky nenapustí,už je to tady a já.... BUDU MÁMA. jsou 4hodiny ráno a já píšu příteli :,, Dobal mi věci,začala mi odtékat plodová voda,hlavně nevyšiluj a počkej až zavolám. Ale už je to opravdu tady. Miluju tě´´ Monitor je v pořádku a tak nasedám na křeslo a sanitářka mě odváží na porodní sál,kde na mě čeká moje doktorka,která měla ten den službu. Hned mě vítá s úsměvem ,,teda paní Syrová,to vaše píďátko si to umí vybrat,on opravdu počkal do dne,který jsme mu povolili jako první´´ 🙂 Nález otevřená na jeden prst,ale bohužel přirozený porod to nebude,jak jsem věděla už delší dobu,prcek je na příč,takže císař. Je 4:50 a mě je oznámeno,že sál se chystá a v 5 jdeme na to,rychle volám tatínkovi,že může přijet. Sestra mi napichuje kanylu,moje ruce jsou rozpíchané po těch 14ti dnech,že se ji hledá dobrá žíla horkotěžko,povede se ji to až na třetí pokus,chudák z toho byla nervozní,jak kdyby měla jít na sál ona. 🙂 Při každém přesunu ze mě teče tolik vody,že se pokaždé omlouvám a mám tendence to utírat. Na sále už je všechno přichystané,všichni mě s úsměvem vítají. Anesteziologa ujišťuji v tom,že chci lokální anestezii,on mi na oplátku řekne,co mě v příštích minutách čeká... Opichuje záda a já si po chvíli lehám. O všem co se děje mě informují,pak mě anesteziolog připravuje na to,že se mi může hůř dýchat,jak se do mě ponoří víc rukou a má pravdu,na chvíli mi musejí dávat kyslík,po chvilce se mi udělá špatně znovu,tentokrát mám spíš hořkost v puse a je mi na zvracení. Ta představa,že na zádech,připoutaná,rozřezaná, tam zvracím,byla tak příšerná,že jsem v tu chvíli začala litovat,že jsem se nenechala uspat celá,ještě v odrazu jeho brýlí vidím plno krve a jak mi dr.mačká břicho a strašně u toho funí. Najednou mě všechny výčitky přejdou,když slyším,jak říká moje dr.,,nožička,bříško...tady je hlavička... máte krásnýho chlapa!´´ Slzy se mi spouští z té hromady štěstí... Paní za hlavou mě ujišťuje,že mi malého přinesou ukázat hned,co zkontrolují zda je v pořádku. Za pár minut se mi opravdu objeví sestra za hlavou se slovy,že tatínek vše stihl,natočil a že mi nechává privilegium,ať si na něj šáhnu jako první. Přez slzy na něj skoro nevydím,uvolní mi jednu ruku,abych si ho mohla pohladit... tohle je můj syn a je tak krásnej....

Dneka je to 19 dní,leží tady vedle mě v postýlce a já tomu nemůžu pořád uvěřit,že je ten andílek náš. Je to náš bojovník a tak moc ho milujeme! Kdo zažil ví a ti co na to čekají,nevzdávejte naději... Je to nádhera!