Příchod třetího prince

Jak se z autorky článku „můj porod, aneb proč rodit v porodnici“ stala domarodka?

Můj první porod byl horor. Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že se prostě u něj vyskytla závažná porodní komplikace (patologicky krátký pupečník), kterou lékaři naštěstí dokázali zvládnout a díky tomu jsme oba se synem přežili. Byl to jeden z těch porodů, po kterém aktérka všem říká „kdybych rodila doma, mé dítě by určitě zemřelo“. Jenže po nějaké době jsem se o porod jako takový začala více zajímat a zjistila jsem, že nic není černobílé. Masakru, kterým končil můj první porod, předcházelo několik zbytečných zásahů, nedovolili mi rodit vertikálně, jak jsem v tu chvíli nutně potřebovala (později jsem se dověděla, že děti s krátkým pupečníkem se rodí zásadně vertikálně! – takže mé tělo vědělo jak na to, ale lékaři měli jiný názor) a nenechali mě ani jednou samotnou tlačit na kontrakci, ale od první tlačící kontrakce mi byla prováděna Kristellerova exprese, díky které jsem se nemohla pořádně ani nadechnout, natož tlačit. Porod končil kleštěmi, poprvé jsem se postavila 26h po porodu po dvou krevních transfuzích a následky si nesu částečně dodnes. Můj původní pohled na první porod zde: https://www.modrykonik.cz/blog/anetadr/article/muj-porod-aneb-proc-rodit-v-porodnici/

Ke druhému porodu jsem šla už více informovaná, přesto byl opět vyvolávaný a já možná i díky tomu opět podlehla nabízenému epidurálu, děsně „potřebné“ dirupci vaku blan a dalšímu. Přesto už jsem si nenechala líbit vše, tlačila jsem si, jak jsem potřebovala a druhý porod pro mě končil výrazně líp – odcházela jsem jen s drobným nástřihem a do týdne jsem byla relativně v pořádku. Poporodní popis: https://www.modrykonik.cz/blog/anetadr/article/jak-se-rodi-pet-kilo-stesti-ulqxtk/

V průběhu dalších let jsem opět sem tam něco nového o porodech přečetla a strašně moc jsem toužila, zažít to potřetí prostě jinak. Má první a největší meta byla, aby porod nebyl vyvolávaný. Poprvé byl vyvolávaný kvůli tlaku (s tím moc nenadělám:(), podruhé kvůli velikosti miminka (chápu, že 5020g porodníky může vyděsit – zvláště tři týdny před TP, ale u nás se velká miminka rodí a nikdo na císaři nebyl). Rozhodla jsem se najít si zkušenou PA a s ní se radit ohledně závěru těhotenství, co je a není nutnost a pokusit se vyhnout tlaku na vyvolání.

PA jsem si našla úžasnou, klidu měla na rozdávání a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Po rozhovorech s ní jsem nakonec začala přemýšlet nad možností domácího porodu. Vyhnout se celé té porodnické mašinérii je prostě strašně lákavé. Aby bylo jasno – já rozhodně nejsem proti lékařské péči!! Ba naopak – všech lékařů si nesmírně vážím a je jasné, že je jich v případě komplikací opravdu třeba. Nicméně u fyziologického těhotenství je bezpečnější nechat rodičku úplně v klidu rodit tak, jak to má v sobě od přírody zakódované a to málo který lékař dokáže. Koukat se se založenýma rukama je prostě něco, co se zdá být spíš špatně, než dobře, ale v tomto případě je opak pravdou.

Další věc, která domácímu porodu výrazně nahrávala je, že rodím vcelku rychle. Ano, první dva porody byly vyvolávané, takže těžko soudit, přesto ale první trval 2,5h a druhý 2h. Nakonec jsme se s manželem i PA dohodli, že tomu necháme volný průběh – pokud nestoupne tlak, nebo se neobjeví jiná komplikace, já se sama rozrodím (což se mi před porodem zdálo skoro jako sen!) a porod bude probíhat rychle a hladce, zůstaneme doma. Když se komukoli z nás nebude cokoli zdát, pofrčíme do porodnice.

Na kontroly jsem jezdila klasicky do porodnice (v Podolí), a dva dny před termínem porodu už mi naměřili tlak 150/90. Po mém ujištění, že doma mám tlak 120/85 (už i na tom tlaku se ukazovalo, jak nervózní z prostředí porodnice jsem) a po řadě testů (vše bylo v naprostém pořádku), jsem byla propuštěna. Jenže pak se začal spodní tlak k 90 přibližovat i doma a já věděla, že buď musí jít miminko ven v řádu jednoho/dvou dnů, nebo se s těžkým srdcem asi budu muset nechat hospitalizovat. Tak jsem se přesně v den termínu porodu dohodla s manželem a PA a v sedm večer vypila slaboučký ricinový koktejl a promluvila k miminku, že pokud se chce narodit doma, má si pospíšit.

V jedenáct večer jsme se s manželem začali chystat do postele. Nic se nedělo. Chvilku jsme si povídali a pak jsme se rozhodli umocnit to ještě tím nejpříjemnějším způsobem. Ač to už pro mě nějakou dobu moc příjemné nebylo, ten večer mi to přišlo úžasné🙂. No, na to asi miminko čekalo, protože přesně ten nejlepší moment byl propojený s mou první kontrakcí🙂. Když přišla po čtyřech minutách další, manžel znervózněl. Myslela jsem si, že až porod začne, budu to mít chvilinku jen pro sebe v tajnosti (slabé kontrakce), jenže tady od první nešlo utajit nic. Za dalších pár minut znovu. Koukala jsem na hodinky a bylo přesně 23.58h. 15. dubna 2015 zemřel můj táta a já si přála nerodit v den druhého výročí (i když to byl TP). Zaradovala jsem se, že je to dobré, do dvou minut neporodím. No, do dvou ne, ale…

0.05 (časy opisuji z výpisu z telefonu🙂)

Psala jsem první SMS PA s tím, že se možná něco rozjíždí, ale že to bylo zatím jen pár nepravidelných kontrakcí. To jsem psala ještě z postele. S manželem jsme tedy vstali, já odbíhala na WC se čistit a manžel začal plnit své velké úkoly od PA:

1) připravit porodní místo (igelit a spoustu dek – měla jsem tam mít i obalenou matraci, ale jak brzy pochopíte, ta se nekonala)

2) dát vařit vývar na dobu po porodu - byl připravený v mrazáku, šlo jen o to ho ohřát (ale pak jsem na něj vůbec neměla chuť)

3) uvařit silné kafe pro chránění hráze (na to taky nedošlo)

0.16

Volala jsem PA, že kontrakce jsou sice nepravidelné, ale jdou nějak rychle po sobě. Intervaly cca 1-3min, což mi přišlo nějak rychlé. Mám dojem, že jsem v telefonu nezněla dost naléhavě, neb PA navrhovala, že mám ještě dát vědět později. Manžel jen vytřeštil oči, že ne, ať dorazí. Dohodly jsme se tedy, že dorazí v jednu hodinu a uvidíme, jak to bude dál pokračovat. Domů to nemá daleko, případně ještě odjede a dojede později. Kontrakce jsem měla i v době telefonu, ale vcelku se dalo v jejich průběhu fungovat. Stále jsem chodila po bytě a dochystávala další věci, co by se mohly hodit – třeba jako nezbytné zrcátko pro mou kontrolu porodního poranění (což se - jak jinak - taky nepoužilo).

0.31

Psala jsem PA, že kontrakce už jsou rozhodně pravidelné a ustálily se na intervalu dvou minut s tím, že délka je 50s. Odpověděla, že dorazí v dohodnutý čas. Byla jsem přesvědčená, že tu bude s dostatečným předstihem, neb kontrakce byly stále ještě slabé oproti předchozím porodům. Přesto jsem už instinktivně zabrala pozici v mém porodním koutku (což bylo vystlané místo před sedačkou). Bylo mi tam dobře. Ještě jednou jsem pak vstala (někdy kolem 0.45h), objala jsem manžela a poprvé zapochybovala, zda to doma zvládnu. Kontrakce mi přišly nějaké silné na to, že jsem teprve na začátku. Bála jsem se intenzity z předchozích porodů, kdy u obou byla asi hodina a půl, kdy jsem přes bolest nebyla schopna naprosto ničeho. Bolest mě tehdy zcela paralyzovala. Manžel mě objal, podpořil a na závěr dodal, že z toho co o porodu ví, se obává, že teď už stejně nikam nedojedeme. Já o tom, že by se porod blížil ke konci (ač toho vím o porodech podstatě víc), přesvědčená nebyla. Vždyť to stále nebolí tak, jako předtím. Ano, intenzita je velká na to, že to trvá necelou hodinu, ale k porodu to není.

Opět jsem zaujala svou pozici u gauče a od té doby už jsem tam zůstala.

0.57

Zvoní telefon od PA, je před vchodem. Sláva! Dozvím se, jak to vypadá. PA přišla a poslechla miminku ozvy. Říkala jsem, že si přeji vyšetřit, na to PA řekla, že pokud o to stojím, klidně mě vyšetří, ale není to nutné. Zatím vypisovala dokumentaci. Přišla další kontrakce, při které mi přišlo, že mám nutkání trochu přitláčet. Znejistila jsem – to přeci není možné. Nebolí to k porodu. Stále funguji, stále nejsem bolestí paralyzovaná, jako předtím. Zopakovala jsem svou potřebu nechat se vnitřně vyšetřit v naději, že to, co jsem tušila (tedy že potřeba tlačit opravdu signalizuje začátek druhé doby porodní i přes to, že tomu díky snesitelné síle kontrakcí nevěřím), řekne PA. Tolik jsem tomu nevěřila, že jsem to neřekla. Abych umocnila vážnost mé žádosti o vyšetření, stáhla jsem si tepláky ke kotníkům, jenže v tom přišla další kontrakce.

1.05

Zaklekla jsem zpět ke gauči, cítila, jak lupla voda, jediné mé hlasité slovo bylo „voda“, v tom přiskočila PA dát pode mě savou podložku, ale než to stihla, tak cítím, jak s vodou proplouvá i naše miminko. Miminko bylo do poslední chvíle v děloze, a jak praskla voda, prošlo porodními cestami během několika vteřin. Přesně jsem cítila, jak tam vklouzlo, pak se posunulo níž, pak šla ven hlavička a nakonec celé. Takové 4 rychlé pohyby v průběhu snad pěti sekund maximálně. PA místo podložky chytala miminko. Otočila jsem se (kotníky stále svázané nesundanými tepláky) a přebrala jsem si tu maličkou žížalku. Koukala jsem na něj, pak nevěřícně na PA, která se smála a já to umocnila nevěřícnou otázkou „A to je jako vše?“. Tuhle otázku jsem zopakovala ještě několikrát. V 1.05h, přesně hodinu a sedm minut od prvního podezření, že mi břicho tvrdne nějak bolestivěji než jindy, se narodil náš třetí syn.

Všichni jsme tam seděli, koukali na sebe a smáli se. Já to prostě do teď nemůžu vůbec pobrat. Vážně takhle může vypadat porod? Po prvním hororovém porodu jsem myslela, že už nikdy vaginálně (natož přirozeně) rodit nebudu. Myslela jsem si, že to asi neumím – že mé tělo to neumí. No, zjevně umí. Po jednom hororovém porodu, kde mě regulérně rozmasakrovali na sále, po dalším, po kterém jsem odcházela sice po svých, ale s nástřihem a celá od krve, jsem sama doma porodila zdravé miminko bez jediného zranění. Držela jsem v náručí žížalku bez jediné kapičky krve. Já to umím!!! Umím normálně porodit!!! Proč mě dvakrát nenechali? Tomášek (jméno jsme vybrali sotva pár hodin před porodem v naději, že je to ten impulz, na který čeká) měl krásnou růžovou barvu. Žádné z mých dětí nebylo tak krásně růžové. Držela jsem své miminko a poprvé zkoumala pupečník, jak krásně tepe a jak už později netepe. Překvapilo mě, jak rychle vystydl.

Po pár dalších kontrakcích jsem se ptala PA, kdy mám zkoušet porodit placentu. Je zvláštní, jak přesné a barvité představy jsem měla o porodu miminka, ale nenapadlo mě, že i placenta je přeci součást porodu a je to taky jen na mě – přesně to mi v ten moment řekla PA a tak jsem si sama porodila placentu s miminkem v náručí. Celou jsme ji všichni prohlédli a hodinu po porodu, půl hodiny po porodu placenty, manžel přestřihl pupeční šňůru.

Asi hodinu po porodu se zeptala PA, zda se někdo vůbec koukal, jestli je to opravdu kluk. V tu chvíli jsme s manželem se smíchem začali hrabat v ručnících, kde že má to miminko svou chloubu a měl ji tam. No, kdyby ne, tak by to byla asi o to vtipnější historka, protože jsme mu celou hodinu říkali Tomášku, aniž by se někdo podíval 😀

Po nějaké době mi PA zkontrolovala porodní cesty. Po klešťovém porodu, kdy jsem byla roztrhaná všude, po dalším porodu, kde jsem byla nastřihnutá, jsem potřetí, i se všemi těmi jizvami, byla zcela bez poranění.

Manžel šel ke starším dětem do pokojíčku pro miminkovské oblečení a přibudil tím prvorozeného šestiletého Jiříka, který se ho zeptal, jestli už jedeme do porodnice (před porodem jsem mu říkala, že se miminko možná narodí doma, ale z předchozího porodu brášky měl stále zafixováno, že miminka se rodí v porodnici). Manžel mu řekl, že miminko už se narodilo a vzal ho do obýváku. Klekl si k nám a se slzami v očích přivítal brášku a šel zase spát. Ráno vylezl už před šestou, jak chudák nemohl dospat🙂.

Předala jsem ten malinký uzlíček manželovi a šla jsem se osprchovat. Mimo zvláštního pocitu při dýchání (kvůli poklesu všech vnitřních orgánů) jsem na sobě nepociťovala nic neobvyklého. Nepřipadala jsem si, jako bych právě porodila. Díky hormonům jsem měla tak blažený pocit, že jsem skoro létala 😀. Sedla jsem si na sedačku, vzala si do rukou ten malý poklad a s úsměvem na rtech na něj zírala až do rána. Spát nešlo. Tomášek první dvě hodiny krásně sál a pak usnul.

Nejbližší rodině jsme volali v noci, ostatním ráno a posílali jsme do světa radostnou novinu o novém životu, který se zrodil sám v den vzkříšení. Ještě ten den jsme přijímali řadu návštěv, stejně jako den následující. Byly to naprosto euforické dva dny, které jsme trávili v obklopení rodiny, přátel i PA, která u nás zpracovávala placentu. Všichni jsme mluvili jen o porodu, neustále dokola rozebírali s údivem celý průběh a neustále se smáli. Nikdy jsem nezažila nic podobně euforického. Po obou předchozích porodech jsem byla vždy v porodnici odříznutá od oslavující rodiny. Tentokrát jsem byla sama ve středu oslav a užívala si každou minutu.

Pokud by se ještě někdy rozhodlo nějaké miminko k nám přijít, doufám, že bude mít opět možnost přijít na svět podobně nenásilně a láskyplně. No, a pokud už žádné nepřijde, budu už nadosmrti vděčná za tu letošní velikonoční neděli, kdy jsem měla možnost zažít něco tak překrásného, jako je úplně normální a ženám přirozený porod.

Změnilo mě to.

Ze srdce děkuji své PA.