Nejkrásnější a nejsmutnější dárek k Vánocům....

Ani nevím, proč to sem píšu, možná věřím, že se mi uvelí, možná to někomu pomůže, až bude ve stejné situaci a bude hledat odpovědi, stejně, jako já...

S partnerem jsme si řekli, že by jsme si "pořídily" miminko. Synovi jsou 4 a nám léta také přibývají. Moc jsme si miminko přáli, snažili se, ale nedařilo se. Partner podstoupil různá vyšetření kvůli onemocnění, které prodělal, aby jsme si byli jistí, že je všechno v pořádku. Po necelém roce snažení a obrečení každé menstruace, která se dostavila, jsem partnerovi sdělila, že už nemůžu, že to prostě odložíme. A světe div se, v prosinci se menstruace opozdila. Po 5 dnech jsem si udělala test, ale téměř nic na něm nebylo. Po 7 dnech další, čárka sílila ,ale nebyla stejná, jako ta druhá. Po 10 dnech konečně obě vypadali stejně! byla jsem šťatsná a hned se objednala k doktorce. 

V neděli 9.12. v noci se mi udělalo srašně špatně, měla jsem návaly horka, třes, úzkost. Hned ráno jsem běžela ke své obvodní lékařce, popsala potíže a s radostí dodala, že jsem těhotná a že na vyšetření jdu v pátek. Okamžitě mi vystavila neschopenku a popřála hodně šťestí.

15.12. jsem měla první kontrolu, podle poslední MS bych měla být 7 tt, ale lékařka mi sdělila, že plod je tak o týden menší , ať přijdu 2.1.2018. Počáteční paniku a strach jsem se snažila vytěsnit a uklidňovala se, že je vše v pořádku. Moc jsem se těšila, až dám partnerovi k Vánocům ten nejkrásnější dárek, který on si přeje snad od chvíle, co jsme se poznali...

Vánoce byly krásné a dojemné. Test jsem zabalila partnerovi mezi záruční list ke strojku na vlasy. Brečel. Byli jsme moc šťastní a já se cítila jako královna, neboť mě můj drahý stále obskakoval. Jen večer jsem mu sdělila, že jsem byla na kontrole a miminko je o týden mensí, ale že to nemusí nic znamenat, že to bývá běžné... 

Celé svátky byly v klidu a rodinné pohodě. Cítila jsem se dobře, občas mě pobolívalo v podbřišku, prsa se zvětšovala a večer byla hodně citlivá, já obrečela každou blbost a byla samý pupínek. Moc jsme se těšili.

2.1. jsme byli domluveni, že partner přijede dřív z práce, pohlídá syna a já si zajedu na kontrolu. Jenže odpoledne jsem začala špinit. Opět panika, strach, uklidňovaní, že na začátku je to běžné. Partner rozhodl, že jedou se mnou, kdyby se mi udělalo špatně. Na kozu jsem vyskočila plná očekávání a chtěla si říct o obrázek. jenže lákařka stále mlčela, sledovala ultrazvuk a různě ho ve mě nakláněla. Sdělila mi, že mám zakloněnou dělohu a vše je špatně vidět, ale že nález není dobrý. Jak dobrý, vždyť už by mělo být vidět srdíčko?! Nebylo... Plod se v zhruba v tom 6 tt přestal vyvíjet, ale dál roste plodové vejce. Cože, to přece není možné, vždyť mám příznaky, dokonce mi začalo růst břicho!!! Chtělo se mi brečet a křičet zároveň, ale nezmohla jsem se na nic. Tak strašně jsem se třásla a srdce mi krvácelo... Jediné, na co jsem se zmohla bylo: "A co teď? Já nechci do nemocnice."

Zjistila jsem, že mám báječnou doktorku, která mi dala na výběr 3 věci: Kyretáž, potratovou pilulku, nebo samovolný potrat. Zvolila jsem si cestu přírodní, tu, o které jsem si myslela, že mi nejvíce pomůže se se vším vyrovnat. že miminko odejde samo, tak, jak prišlo. nenásilně a přirozeně....

Když jsem vyšla z ordinace a parner uviděl mou tvář, zbledl a jen čekal. Zmohla jsem se jen na šepot. Miminko je mrtvé.... Tak strašně to bolelo, strašně jsme to obrečeli, nedokázala jsem se několik hodin uklidnit, stále stejné otázky, proč já, proč my, proč...?!?!

Celý týden se nic nedělo, cítila jsem zvláštní prázdno uvnitř sebe, cítila jsem bolest, vztek, strach, večer jsme pravidelně brečeli a v hlavách nám beželo všechno a vlastně nic.

Měla jsem strach co bude, zda to zvládnu, že nechci do nemocnice, co když vykrvácím, co když omdlím, co když dostanu infekci a umřu?! 

V neděli 7.1. mě začalo pobolívat břicho jako před menstruací. To samé v pondělí, ale stále jse nešpinila, nekrvácela nic. Jenže v pondělí k večeru jsem začala mít kontrakce po 2 miutách, které trvaly pár vteřin a vše se dalo zvládnout. Ve 23.h jsem si dala horkou sprchu a šla spát. V 0:23 mě ale vzbudily bolesti mnohem silnější, které se střídaly po minutě až po dvou. Neustále jsem musela na WC, buď čůrat, nebo na velkou. Kolem půl 2 jsem začala cítit, že je mi na omdlení, vzbudila jsem parnera ať jsem se mnou na toaletu, že je mi hrozně špatně. Několikrát se ptal zda má zavolat sanitku, ale já paličatě vrtěla hlavou a opakovala, že to zvládnu, že porod přeci jednou bude taky bolet... Takhle jsem tlačila do půl 3 , kdy už jsem byla tak vyčerpaná, že mi parner napustil horkou vodu a já si v ní ulevovala. Pak se vzbudil syn a po 3.h jsem se přesunula do postele, kontrakce ustávaly, ale břicho mě stále bolelo. Ráno jsem byla neuvěřitelně vyčerpaná, neměla jsem ani sílu otevřít oči, byla jsem úplně zeslablá. Skoro jsem nekrvácela, ale břicho stále bolelo, proč? Jeli jsme k mé lékařce , okamžitě mě vzala a po ultrazvuku mi sdělila, že děloha je prázdná, ale bohužel se vše zaseklo nad čípkem, ať okamžitě jedu do nemocnice. Nééé, já nechci. Když jsem zvládla tu bolest v noci, už nechci další trápení. Rozhodla se, že mi zkusí pomoci a provedla jakousi diletaci, no, bolelo to, ale nepomohlo... Dala mi zprávu a napsala Ergotamin. Slíbila jsem, že když mi bude hůř, že okamžitě pojedeme. Středu jsem prospala, probrečela a prolila litry čajů z kontryhele, zázvoru, lapacha... V 17.h si napustila horkou vodu a 40 minut v ní různě cvičila a hopsala a v duchu se modlila, aby ten čípek změkl, povolil a uvolnil tu krevní straženinu. A kolem 20.h ze mě vše při čůrání vypadlo! Tak strašná úleva a uvolnění a konečně i slíbené vyplavení hormonů. najednou mi bylo krásně a chtělo se mi smát. Cítila jsem, že je po všem a byla jsem vděčná, že jsem to všechno zvládla, sama, s parnerovou pomocí, ale doma a v klidu... Tímto okamžikem se náš malý poklad vypařil, vrátil se tam, někam nahoru, odešel, ale věděl proč. A já věřím, že časem pochopím, proč se to stalo.

Vím, že nejsem jediná, že nejsem první, ani poslední, vím, že to zažije mnoho žen, i moje sestra, i mé kamarádky, vím, že to tak prostě mělo být. Ale bolí to. A nejvíce mě bolelo, jak těžce to nesl partner. Já už jednoho syna mám. Ale pro něj to bylo vysněné miminko, dárek, štěstí, zázrak, který ale trval jen krátce a přesto nás tolik zasáhl a navždy zůstane v našich srdcích, i díky tomu, že jsme u toho od začátku do konce byli jen my dva...