Jak Filípek na svět přišel..

Na druhé mimčo jsem se moc těšila. Měla jsem v těhotenství nějaké potíže a na porod jsem čekala jako na smilování. Čas plynul, termín porodu za mnou a nic se nedělo. U lékaře jsem se dozvěděla, že se nic nechystá. Byla jsem týden po termínu, nemohla jsem pomalu ani chodit, jak mě bolel podbříšek. Do toho neustálé poslíčky....

Nakonec po dohodě s lékařem jsem nastoupila na vyvolání. Byla jsem 41+3tt. Na příjmu mi udělala lékařka Hamiltona /celkově asi můj třetí/ a ubytovali mě na pokoji s další maminkou na vyvolání. Ten den nám bylo veselo, povídaly jsme si, koukaly na seriály a jediné, co se ten dělo bylo natáčení monitoru. Ráno v šest jsme se sbalily a přesunuly se na porodní oddělení. Dostala jsem první tabletu Prostinu a šla na čekací pokoj. Bylo osm hodin ráno a já měla plno elánu a radosti, že konečně uvidím svoje miminko.

Za asi 20 min. nastoupily docela razantní bolesti, pomáhalo jen pochodovat po pokoji. V deset mě zavolali na kontrolu. Byl tam mladý lékař a bohužel mi byl velmi nesympatický, po "citlivém" vyšetření mi řekl, že se vůbec nic nepohnulo. Navrhl zavést další tabletu, ale PA mu řekla, ať počkáme ještě hodinu. Tak jo, přesunuji se zpátky na pokoji je veselo, nikdo nerodí. Paráda. Za hodinu mě opět volají na vyšetřovnu. Tentokrát vím, že žádný posun není, úplně mě přešly bolesti. Tentokrát mě vyšetřuje jiná lékařka, je velmi milá a já mám potřebu ji pochválit. No asi jsem to neměla dělat, protože při mé chvále "ztratila" ptostinovou tabletu a není si jistá, jestli je tam, kde má. No nic, já tele mlčím a nechám si dát ještě jednu na správné místo. Je něco málo po dvanácté, oběd nedostanu, můžu jen pít. Začínám být nervózní a mám hlad. Holky ten den s tabletkama končí, prý až zítra, mají dobrou náladu a šveholí u nějakého seriálu. Po půl hodině mi začíná být neskutečně blbě. Bolesti mě donutí pochodovat po pokoji a hekat. Přichází PA natáčet monitor. To se zbláznila? Vydržet cca 20 min. na zádech jsou muka. Prý nerodím a mám jít do sprchy. To bych sice ráda, ale nečekaně silné bolesti mě přikurtovaly k posteli. Nemůžu vstát, nemůžu se otočit..Je půl třetí a k mé spolubojovnici přichází na návštěvu maminka. Je milá a pomůže mi do sprchy a vydolovat z nevybaleného kufru ručník. Ve sprše se mi rozjedou nesnesitelné bolesti jedna za druhou. Nejsem schopná se ani osušit, vylézám a neudržím hekání. Přichází PA a já ji prosím o svůj vlastní pokoj, cítím, že potřebuji být sama.  Podle ní tedy nerodím, ale na pokoj mě dá, prý mám počítat s tím, že se můžu také vrátit, pokud přijede nějaká maminka OPRAVDU rodit. Někdo mi balí věci a já se potácím na vyšetřovnu, je tam zase nějaká jiná lékařka, začíná mi to být fuk. Nejsem schopná se ani vyštrachat na křeslo-jako proč je tak vysoko?-a při kontrole neskutečně trpím. Kontrakce je jedna za druhou a mám pocit, že snad nemám ani oddechový čas.

Jsou tři odpoledne a jsem konečně sama. Vyšetřuje mě ještě PA-jsem na tři prsty, mám jít do sprchy a vydržet. Tak jo, jsem ve sprše, ale ani teplá voda mi nedělá dobře. Nedělá mi dobře nic, mám pocit, že prasknu, bolesti jsou k nevydržení. Volám manžela, ať okamžitě přijede, že už nemůžu🙂. Přichází PA a nabízí masáž zad. S radostí příjmám, olejíček krásně voní, těším se na úlevu, k mému překvapení mi tlačí na nějaký reflexní bod, který mi pomůže s otvíráním. Bolí to, bolí to, bolí to...neudržím výkřik a strašně se stydím. Drtím PA ruku a prosím ji, ať nikam nechodí a je tady se mnou. Takže ležím na zádech, drtím ruku PA a následně jí tvrdím, že asi umřu🙂

Je půl paté a přichází manžel, PA mu s radostí předá moji ruku a dá instrukci, ať jde se mnou do sprchy a masíruje mi kříže. V těch šílených bolestech mě dovleče do sprchy a plní úkol. Je mi neskutečně zle a ječím, že už nemůžu. Kecnu si na wc a dostavuje se krátká úleva. Tak jo, pomáhá při kontrakci sednout na wc a zapřít se o muže. Je mi zle a zároveň trapně, co všechno manžel vidí. Teče ze mě krev, koupelna vypadá za chvíli dost hrůzostrašně. Přichází PA, opět mě s mužem dotáhnou na křeslo a verdikt zní sedm cm. Jsem už mimo, nemám ani radost, cítím jenom neskutečnou bolest. Odcházíme opět směr wc, kde mi při kontrakci prdne voda. Je 17.00 hodin. Jdu do sprchy se trochu umýt, když začínám cítit neskutečný tlak na konečník. Krev ze mě teče proudem a já ječím na muže ať okamžitě někoho přivede. V mezičase, kdy jsem schopná vnímat zvoním na zvonek a doufám, že konečně někdo přijde. Přichází PA, koukne a říká, že jdeme na křeslo, jinak porodím v koupelně.

Najednou je sál plný lidí a já konečně můžu tlačit. Napojí mě na monitor, svíjím se, poloha na zádech mě ničí, dostanu kyslík a jdeme na to. PO třech zatlačeních se narodil Filípek. Je 17.33 hod. Držím ten mokrý uzlíček a jsem tak mimo, že nemám ani žádný pocit štěstí či radosti. Manžel je dojatý, já čekám na placentu a dva kosmetické stehy. Pocit úlevy se nedostavuje, naopak znovu mi příjde jako bych rodila. Je mi řečeno, že některé druhorodičky mají zpětný porod, či jak se to jmenuje a tělo si jej přehrává znovu.

Konečně všichni odchází a zůstáváme jen my tři. Filípek na mě kouká a já cítím neskutečný pocit štěstí. Snažím se užívat každý společný den, protože vím, že další miminko mít určitě nebudu. Zpětně vidím, že jsem porodila docela rychle, ale neskutečně bolestivě. Nevím, jestli mám nízký práh bolesti, či za to mohla ta zatoulaná tabletka, ale v porovnání s prvním samovolným porodem se ten vyvolávaný nedá opravdu srovnat...