Už jsem na ten malý incident z minulého týden zapomněla, ale dnes se mi stalo něco podobného. Jsou to maličkosti, málem mi to vehnalo slzy do očí. Někdy se toho prostě sejde více najednou.

Mám druhé dítko, ale už u prvního jsem si, stejně jako většina maminek, všimla, že přítomnost kočárku v obchodě či v MHD, je pro některé lidi vítanou příležitostí, jak si zchladit na někom žáhu.

Minulý týden jsem nakupovala v drogerii, kde by se vešly dva košíky v uličce vedle sebe. Potřebovala jsem se ohnout pro prášek na konci slepé uličky a tak jsem dala kočárek trochu stranou. Vzala jsem prášek, otočím se koukám, že před uličkou stojí paní dobře přes 60 let. Čekala jsem, jestli vjede, že bych se jí uhnula. Ona jen tak stála, tak jsem to pochopila tak, že čeká, až vyjedu. Po výjezdu z uličky jsem řekla: „Děkuju.“ Jako, že děkuji, že se tam nehrnula a počkala, až vyjedu. Odjíždím a slyším, jak si polohlasně, tak abych to slyšela, říká: „Ani neumí říct s dovolením.“ Tak nevím, no. Prostě jsem situaci pochopila tak, že čeká až vyjedu. Kdyby tam ihned potřebovala jet a nechtěla čekat, ta bych očekávala, že naopak ona řekne s dovolením a já bych si stoupla na stranu a necouvala z uličky ven. Proč mi to tedy neřekne a pak je ještě jízlivá?

Druhý den jsem si na to už ani nevzpomněla. Ale dnes jedu s kočárkem od lékařky , nastoupím na místo určené kočárkům a paní se uhne jen o kousek. Nic jsem krom slova děkuji neřekla, protože jsem věděla, že brzy vystoupím tak jsem ji nechtěla zbytečně prudit, aby uhnula, a řekla jsem si, že sice překážím do prostoru, ale že těch pár zastávek prostě uhnu ostatním cestujícím já. Uhýbám tedy hned na další zastávce, aby mohli všichni projít a stoupnu si před onu madam, když nebylo jinde místo. Tam mě sjede ostrým tónem, že by taky ráda vystoupila, jestli bych byla tak laskava. Opět nechápu. Sama stojí na místě určeném kočárkům, já ji neřeknu ani slovo a pak mě sjede, i přestože vidí, že uhýbám ostatním. To nemohla říct předem, že bude hned vystupovat nebo slušně říct s dovolením.

Nevím, jsem asi hodně přecitlivělá, ale prostě mě tohle vždy zamrzí. U mužů se mi takovéhle chování nikdy nestalo a u mladších žen také nikdy. Čím to asi bude, že se pravidelně s takovýto chováním setkávám jen u žen starších přes 60 let?

Přijde mi, že jim vadí už jen to, že někdo s tím kočárkem jede, jakoby zapomněly, že samy taky někdy kočárek vozily. Maminky s kočárky jsou snadný terč, jak jim dát najevo, že ony, respektive jejich děti překážejí. Vlastně se nic hrozného nestalo, ale i tak je mi z toho tak nějak smutno a potřebovala jsem se z toho vypsat.