Můj porod - Rozpačité pocity z Motola

Rodila jsem v Motole v říjnu 2017.

Původně jsem na tuto porodnici vůbec nepomyslela, můj porod měl být veden v Plzni. V původní porodnici jsme si sestavili s mým porodníkem porodní plán, porod byl plánovaný, vyvolávaný s tím, že se použije vax vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Císařský řez jsme dělat nechtěli, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. S tím jsem tedy přijela ráno do "své" původní porodnice. Jenže lékařské konzilium se po zavedení vyvolávací tablety rozhodlo, že vzhledem k mé srdeční vadě budu převezena do Motola. Kdyby došlo na CS, jsou tam lépe připravení anesteziologové atd. Moc se mi nechtělo, ale co se dalo dělat. Alespoň jsem se svezla houkačkou 🙂

Do Motola jsem dorazila kolem 16 hodiny, začalo mě lehce pobolívat břicho. Při příjmu do porodnice začal můj šok. Byla po mě hozena erární noční košile, s tím ať se převléknu a jdu na ozvy. Mně mezitím zpovídala porodní asistentka, překřikovala se s tou doktorkou, která zase zpovídala tu druhou paní. Kolikrát jsem ani neslyšela otázku, protože PA seděla u počítače na druhé straně místnosti. Doktorka na tu druhou paní byla silně nepříjemná a jen tiše doufala, že tuhle u porodu mít nebudu a ani mě nebude vyšetřovat. S lítostí jsem vzpomínala na příjemné doktory z Plzně. Takže první dojem hrozný. Soukromí žádné, citlivé údaje jsem diktovala před spoustou dalších cizích lidí... No ale co. Každopádně PA se podívala na ozvy a prohlásila, že se nic neděje, že hned tak neporodím. A že se poradí s lékařkou, ale ta je teď u císařského řezu, tak až potom přijde. Ok. První, co mě napadlo, jestli je v Motole jen jeden lékař. Ale nic jsem zatím ještě neřekla, neboť mě bylo naznačováno, že můžu být ráda, že mě vůbec přijali, a mám držet pusu a krok. A to jsem ještě netušila, co mě čeká.

Vrcholem všeho pro mě byl čekací pokoj nebo jak tomu říkají, kde "hekaly" tři další ženské, tudíž mi bylo řečeno, že manžel tam se mnou nesmí. A ať si dělá, co chce. Ale že jsem prvorodička, a že stejně hned tak neporodím, nejdřív druhý den kolem oběda, tak ať mně jen přiveze věci a jede domů. Mezitím dorazil můj manžel s kufrem. Než abych byla na tom pokoji, seděla jsem s ním na chodbě v takové malé čekárničce. A i když nejsem rozhodně měkkýš, a rozhodně si nic nenechám líbit, cítila jsem se v tu chvíli naprosto zlomená a brečela jsem manželovi na rameni, že tady v té hrůze rodit nebudu, že podepíšu revers a jedeme do Plzně, ať mě odrodí tam, že jim podepíšu zodpovědnost. Že je všechno lepší než tohle. Uklidňoval mě. Asi bych to bývala byla opravdu udělala, kdybych nezačínala mít docela silné bolesti. To bylo kolem šesté hodiny večer. Poté přišla lékařka. Já už nemohla ani sedět, pochodovala jsem v čekárně u manžela. Odmítala jsem jít do toho společného pokoje, který mě úplně drásal a přišel jako naprostá odpornost. Lékařka se mě ptala na stejné otázky jako před tím ve čtyři hodiny porodní asistentka. Jen přidala pár detailů. Asi si potřebovala zamachrovat, protože používala plno latinských výrazů. To už jsem odmítala snášet a řekla jí, že jí prostě nerozumím, že bohužel nejsem lékařka a ať se mnou mluví normálně. Lehce se urazila. Opět jsem s lítostí vzpomněla na svého milého porodníka z Plzně. No nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se vzchopit. Doktorka mě vyšetřila a opět jsem slyšela, že ten den rozhodně neporodím. Přesto že jsem jí říkala, že začínám mít bolesti pořád častěji a jsou silnější. Blížila se pomalu sedmá hodina. Vrátila jsem se tedy k manželovi do čekárny. Ale dlouho už jsem tam s ním nevydržela, už jsem nebyla schopná. Chtě nechtě jsem tedy musela na ten čekací pokoj. Pořád jsem sledovala čas. Bylo půl osmé.

Hrozně už jsem chtěla porodit, abych vypadla z toho společného pokoje. Manžela poslali domů, nesměl počkat ani v té čekárně. Vydal se tedy do Plzně. Já už nemohla ani ležet ani sedět, začala mi být hrozná zima. Šla jsem tedy do sprchy, kde mě vůbec nebylo příjemně, protože opět byla společná a já věděla, že stejně se cítí další tři ženy a také do té sprchy chtějí jít. Vzala jsem to tedy rychle, úleva nic moc. Pak jsem začala mít pocit, že musím chodit neustále na toaletu. Když už jsem cítila fakt silné tlaky (20:30), zazvonila jsem na porodní asistentku. Nejdřív mi vynadala, proč zvoním, že snad chodí průběžně na kontroly. Během té hodiny, co jsem na pokoji strávila, nepřišla ani jednou, což mě moc průběžné nepřijde. Každopádně mě tedy vzala na vyšetření a překvapivě oznámila, že budu rodit, že mám zavolat manžela. Tak jsem volala manžela, ten akorát dojel domů do Plzně. Otočil se tedy a jel zpět. Měla jsem v tu chvíli neskutečný svět na doktorku, která sice na mě machrovala latinou, ale tvrdila, že porodím nejdřív druhý den po obědě. První, co mě napadlo, bylo, že nepozná ani kdy porodím. Slušných výrazů jsem jí v duchu také moc nedala. Hodně mě mrzí, že jsem si nezapamatovala jméno, které jsem četla na jmenovce. I skoro 14 dní po porodu mě tahle dáma leží v žaludku.

Mohla jsem se tedy z čekacího pokoje přestěhovat na porodní sál, kde už jsem naštěstí byla sama. Šokům ale nebyl konec. Porodní asistentka mi řekla, ať si jdu zabalit ten kufr, vezmu si věci a jdu za ní. Já už nemohla ani na bobek, ale sbalila jsem si kufr, kabelku a cupitala jsem s tím za asistentkou. Kdybych čekala, že mě vezme alespoň ten kufr, čekala bych tam asi ještě teď 😊 Ještěže jsem si vzala kufr s kolečky a mohla ho za sebou táhnout.

Na porodním sále si mě přebrala jiná porodní asistentka. Bohužel opět nevím, jak se jmenovala, protože měla obrácenou jmenovku a v Motole není zřejmě zvykem se představit. Až později jsem pochopila, že naštěstí ne u všech. Ta mi místo pozdravu řekla, ať si z kufru vyndám ručník a sprchový gel a kufr a kabelkou dám do police do skříně. Kabelku jsem tam samozřejmě dala, kufr jsem bohužel do výšky schopná zvednout nebyla. Dostala jsem vynadáno, že tam kufr bude překážet. To jsem se už vzpamatovala a přestala to snášet. Vyštěkla jsem tedy, že je mi to srdečně jedno a že tam ten teda ten kufr musí zvednout sama, já na to nemám. To jí zarazilo, asi není zvyklá, že by se jí rodičky vzpíraly.  Najednou nepřekážel 😊 Napíchla mně kapačku s antibiotiky (ta jsem měla předepsaná od kardiologa) a šla pryč s tím, že kdyby mě náhodou praskla voda, tak mám zazvonit. Ale že to brzy nebude, že jsem na 4 cm a potřebujeme 10. A že prvorodičky se otevírají 6 cm za hodinu. To bylo devět večer. 21:15 mi praskla voda. Měla jsem hodiny přímo naproti sobě a nepřestala jsem je sledovat. Bála jsem se, že to manžel nestihne. Původně jsem ho sice u porodu nechtěla, ale jak v Motole s tím protivným personálem jsem na to opravdu nechtěla být sama.  Po prasknutí vody jsem dovolila na porodní asistentku. Mezi dveřmi mi řekla, že přece není možné, aby už mi praskla voda. Když se přesvědčila, že opravdu praskla, začala opět prskat na ten kufr. To jsem to opět nevydržela a zeptala jsem se, jestli nemá ještě nějakou jinou kolegyni, která by mohla přijít. Naštěstí měla! 😊

Později už tedy přišla jiná porodní asistentka. O 100% příjemnější, moc milá. Ta sklidila nešťastný kufr do skříně, připravila všechno k porodu. Klystýr se už nestihl, najednou byla půl desáté a já byla otevřená na 8 cm. Vzhledem k indikaci porodu za pomocí „vaxu“ povolali doktorku. Paní doktorka byla naštěstí také příjemná, začala vysvětlovat, že kousek musím zvládnout vytlačit sama, pak se připojí vax a ten mi pomůže. Po prasknutí vody začal fakt fičák, měla jsem pocit, že musím pořád tlačit. Nejpříjemnější pro mě byla často jinými rodičkami kritizovaná poloha na zádech. Na levém boku jsem myslela, že umřu bolestí 😊 Ve 21:40 dorazil manžel. Ve 21:58 se narodil náš syn. Za necelé čtyři hodiny od první silnější kontrakce po vyvolávací tabletce, která začala působit po 8 hodinách, přesně jak předvídali v Plzni. Jen paní doktorka na příjmu v Motole mi ještě 2 hodiny před porodem tvrdila, že rozhodně ten den neporodím. Ale na tu už jsem nemyslela. Mudr. Sládečková s druhou porodní asistentkou značně začaly vylepšovat můj první strašlivý dojem z porodnice v Motole.

Hodinu po porodu jsme strávili se synem a manželem společně, poté si pro malého přišla dětská sestra. Úžasně příjemná a milá. Pak jsem ještě hodinu byla na porodním pokoji jen s manželem. Poté mě převezli na JIP (opět kvůli mé vrozené srdeční vadě). Nemohla jsem dlouho usnout, pořád jsem myslela na strašný šok z prvního dojmu z porodnice a samozřejmě také na syna. Na JIP jsem strávila 2 dny, péče tam byla úžasná, sestřičky moc milé, nápomocné, udělaly pro mě první poslední. Dětské sestry mi nosily malého dvakrát denně (ráno a odpoledne) na pomazlení. Bylo fajn ho vždy vidět, ale popravdě jsem byla moc ráda, že je o něj postaráno, protože já se jen pomalu fyziky zotavovala.

Po pobytu na JIP jsem se stěhovala na oddělení „Šestinedělí II“. Objednala jsem si hned po porodu nadstandard, měla jsem štěstí, akorát po propuštění z JIP se uvolnil. Pokoj krásný, gynekologické sestry moc příjemné, každá se představila, mohla jsem se na ně kdykoliv obrátit. To samé dětské sestry. Ty mi přišly skoro jako andělé. Tady už jsem se opravdu nesetkala s nikým nepříjemným. Ještě první noc na nadstandardu jsem strávila bez malého, protože jsem si nevěřila, že bych malého zvládla a chtěla jsem se vyspat bez pípání přístrojů a hadiček, na které jsem byla napojená na JIP. Nikdo s tím neměl problém. Druhý den ráno v šest mi malého už přinesly a od té doby jsme byli spolu. V pátek k večeru nás pak propustili domů a tím můj pobyt v Motole skončil.

Svou zkušenost s porodnicí v Motole bych rozdělila na dvě části. První část hodnocení by patřila přímo porodnici, která mě nijak nenadchla a dobrovolně bych si jí rozhodně nevybrala. Chování většiny personálu bylo dost hrozné, odměřené, nikdo nic nevysvětlil (až na MUDr. Sládečkovou). Můj pocit byl, že personál jsou nadlidé a budoucí rodiče podle personálu úplní idioti. Od JIP po oddělení šestinedělí už jsem nenarazila na nic, co by mě osobně vadilo.

Toto je moje osobní zkušenost, můj názor. Třeba má někdo jiné zkušenosti, budu za ně ráda v komentářích.