Trápení matek-čekatelek aneb Neštěstí s testy

Znáte ten pocit, kdy se ve vás probudí to „něco“, co vás přiměje k tomu chtít děti? Chtít je co nejdřív, mačkat je v náručí, hrát si s nimi, zodpovědně je vychovávat – zkrátka být máma? Já ho znám moc dobře... a poslední dobou kvůli němu můj život čím dál víc připomíná očistec...

„Přijďte, až budete těhotná,“ řekl mi nedávno gynekolog a do ruky mi vrazil žádanku o převzetí do péče, adresovanou centru reprodukční medicíny. Ten ušmudlaný kus papíru mě vyděsil, vzápětí namotivoval, aby mě nakonec uvrhl do středně těžké deprese. Ženský zmetek. Cvok. Hysterka. Tak nějak se cítí žena, která chce mít dítě, ale nedaří se jí to.

A záměrně píšu „jí“, jelikož z dalšího ušmudlaného papíru od lékařů ví, že v protějšku problém není... A mohou ji blízcí tisíckrát uklidňovat, tisíckrát radit, tisíckrát opakovat: Nemysli na to. Ona na to bude myslet. A bude se dál trápit. A bude se ptát: Proč já?

Největší chybou, kterou mohou lidé před takovou ženou udělat, je:

Říkat jí, že „to určitě vyjde, protože oni to tak nějak cítí“,
říkat jí, že „její známá to taky tak měla“,
říkat jí, že „problém bude určitě v hlavě“,
říkat jí, že „nejlepší je vědomě dítě nechtít – potom se zadaří“,
říkat jí, že „nemá bláznit, protože je ještě mladá“,
říkat jí, že „to moc láme přes koleno a má tomu dát volný průběh“,
říkat jí, že „oni by udělali tohle!“,
nedej bože zeptat se se zájmem: „Tak co, pořád nic?“.

A jaké chyby dělají dámy-čekatelky, kterým ten jejich nenaplněný mateřský pud leze na mozek?

Několikrát do měsíce si udělají těhotenský test, přestože logicky, pocitově ani fyzicky těhotenství nic nenasvědčuje.
Několikrát do měsíce sedí na záchodě, kde hypnoticky sledují, jestli se na testu objeví dvě čárky, přestože se už potisící zařekly, že se podívají až po uplynutí 3minutového limitu.
Několikrát do měsíce jsou zklamané, podrážděné a plačtivé z negativního výsledku a slíbí si, že už si další test nekoupí. Většinou jim toto předsevzetí nevydrží déle než pět dnů.
Několikrát do měsíce samy sebe utvrzují v tom, že je jim těhotenství ukradené a budou se soustředit na své zapomenuté a odsunuté zájmy.
Několikrát do měsíce pak nenávidí samy sebe za to, že nedodržely vůbec nic z toho, co si předsevzaly.
Cítí, že selhaly, a tento pocit je provází až do začátku dalšího cyklu, kdy jim opět svitne naděje....

Co říct závěrem? Buďme shovívavější k sebe samým a mějme na paměti slavnou myšlenku: Svět patří těm, co se neposerou!

#otehotneni