Jak mě změnila operace aneb Dítě počká

Před měsícem a půl jsem podstoupila operaci kostrční píštěle. Kdo se s píštělí někdy v životě potýkal, ví, o čem je řeč. Kdo to nezná, zřejmě to ani nepochopí. Zkrátka: možnost komplikací po operaci píštěle je větší než u jiných operací... Zhruba každému druhému se "něco" stane... A já byla samozřejmě "ta druhá".... 

Operace, po níž jsem si měla 3 dny poležet v nemocnici se zavedeným drenem a poté si pár týdnů odpočinout doma, se trošku zvrtla. Rány po vyjmutých píštělích bývají hluboké a veliké a samozřejmě: jsou na nejhorším možném místě. Jistě chápete, že mezi půlkami se rána hojí přeci jen o něco hůře než třeba rána na čele 🙂). Zkrátka: pooperační rána se začala rozpadat,  hnisat, tkáň odumírat... V nemocnici jsem si poležela skoro dva týdny, podstupovala každodenní čištění a proplachy a od té doby (a to už bude, přátelé, sedm týdnů) můj život docela solidně změnil. 

Proč to píšu sem? Protože tyhle změny ovlivnily kromě jiného i mou touhu po dítěti. Mou šíelnou touhu, které jsem podřídila celý dosavadní život. Před operací se mé dny omezovaly na měření bazální teploty, zoufalé čekání na plodné dny, dychtivé pozorování možných příznaků raného těhotenství a proudy slz nad negativními testy. Skutečně. Můj život byl takový... Nedokázala jsem vnímat nic jiného, vážit si ničeho jiného, radovat se z ničeho jiného... Poháněla mě jen vidina oblého bříška a varovně vztyčený ukazováček: Vždyť už ti bylo 30!!! 

Po operaci píštěle jsem najednou nemohla NIC. Ani měřit teplotu, ani čekat na plodné dny, vlastně jsem ani nevěděla, která bije, natož který je den. Do mého života se vrátila radost a štěstí, které ale nemělo příčinu v pozitivním těhotenském testu, ale v tak obyčejných, základních věcech, jako jsou možnost dojít si BEZ POMOCI na záchod, překulit se z boku na záda, dát si přesnídávku a čerstvý rohlík... 

Operace mi docela změnila priority. Otěhotnět teď by navíc znamenalo docela velký risk, protože rána kolem kostrče by to nemusela ustát... Přijala jsem to jako fakt a soustředím se na nové radosti: vrátila jsem se k vaření a pečení, čtu jednu knížku za druhou a doslova hltám všechny ty příběhy, začala jsem víc psát, hýčkat si a zvelebovat náš domov, víc chodit a déle spát... 

A kdyby nic jiného, tak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Protože "nic nemusím". Nic mi neuteče. Dítě přijde tehdy, až ono samo bude chtít... A až já budu připravená. A tohle je, myslím, ta nejlepší možná příprava 🙂.