Název zní málem poeticky, ale pravda je, že můj první trimestr vůbec poetický nebyl. A pokud jsem použila výraz "zamlžený", neznamená to, že bych jej prožila na snovém obláčku. Byla jsem tak mimo, že si ho sotva vybavuju 🙂. 

Když jsem se na dovolené dozvěděla, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. I když mi těhotenství potvrdil krevní odběr, pořád jsem byla na vážkách. Až když jsem to malé zrníčko viděla na ultrazvuku a v 7. tt slyšela bít srdíčko, došlo mi: Tak holka, budeš máma. 

Od té doby se mnohé změnilo. V první řadě mé myšlenky, které směřovaly výhradně k mému břichu. Přestože bylo ještě relativně placaté, já už se nosila, jako bych byla nejméjě v 7. měsíci. Sebevědomí rostlo, cítila jsem se krásná a neodolatelná. A pak přišel pád. 

Na konci 7 týdne mi začalo být ukrutně špatně. Úderem 16:00 se dostavil tlak na žaludku, slabost, nechutenství a nestkutečná touha jít se vyzvracet: což se mi ale nikdy nepodařilo. A tak jsem s sebou den co den táhla ten šutr, pomaličku hubla, sem tam o něco zakopla, jak se mi zamotala hlava,... 

Do toho se přidaly škaredé a silné křeče a toaletní papír občas ukázal, co neměl... Nakonec jsem skončila s magnéziem, Urogestanem, celaskonem a klidovým režimem v posteli, a to na dlouhých 5 týdnů. A přestože má práce mi umožňuje alespoň částečně pracovat z domu, i přes velkou snahu jsem se příliš profesně nevyznamenala. Měla jsem totiž plnou hlavu strachu: Co když se malé neudrží? Co když se mu něco stane? Co je a co není normální? Proč musím mít zase něco extra? 

Pocity euforie vystřídaly pocity selhání a extrémní únava tomu nepřidávala: vážně jsem dokázala pospávat i ve frontě u pokladny! O chutích nemůže být řeč, tedy pokud pominu ty kilogramy pomerančů, jalbek a rajčat, co jsem během prvního trimestru sešrotovala 🙂. 

Postupem času jsem si na své nevolnosti zvykla, přišla jsem na to, že pomáhá jíst po malých porích, ale častěji, že nikdy nesmím jít spát hladová a že mám dát tělu, co si přeje. Křeče postupně polevovaly, až nakonec úplně zmizely, hematom, který mi při jedné z kontrol našly, se krásně vstřebal, a já vratkou, leč odhodlanou chůzí pomalu vkročila do II. trimestru... 

A ten už je, řeknu vám, docela jiný kafíčko! 🙂) 

Tenhle termín mi byl proti srsti. Vymodlenec. Vymodleneček. Připadalo mi to jako další infantilní pojem ze slovníku nadšených matek. To bylo před deseti lety... Tehdy jsem ještě netušila, že já sama se jednou za příchod miminka budu večer co večer modlit. 

Letos v létě mi paní doktorka řekla: "Tak, zkusíme inseminaci a uvidíme." OK, proč ne. Šla jsem na zákrok docela klidná, protože manželovy výsledky byly všechny nadprůměrně dobré. O to větší pro mě bylo překvapení, když mi paní doktorka hned za dveřmi řekla: "No, nepotěším vás. Výsledky manžela byly katastrofa. Vůbec si nejsem jistá, jestli se s tímhle dá pracovat, ale zkusíme to, když už jste tu." 

Člověk míní, život mění 

Málem mi spadla čelist. On, který byl vždy v naprostém pořádku, dokonce nadstandard, jak jsem ho z legrace někdy nazývala. "Poslední spermiogram byl přece skvělý," hlesla jsem. Doktorka se usmála: "Ale to už jsou dva měsíce, víte, co se za tu dobu všechno může stát?" Když viděla můj beznadějný výraz (v němž se zrcadlila vidina dalších vyšetření, spermiogramů, léků,...), dodala: "A nebyl ve stresu? To dokáže strašně moc!" 

Ve stresu? Těžko říct... asi jako při každém spermiogramu. Asi jako pokaždé, když zaznělo slovo: centrum reprodukční medicíny. Asi jako pokaždé, když ho napadlo: Proč to jiným jde a nám ne? ... 

V tu chvíli se ve mně mísily desítky pocitů - možná i kvůli injekci s hormony, kterou jsem si dva dny předtím píchla (mám nesnášenlivost na hormonální stimulaci). Zvítězilo ale ryzí, surové naštvání, hraničící až se vztekem. Najednou jsem měla všeho pokrk. Všech návštěv, všech vyšetření, vyplňování dotazníků, všech spolykaných vitaminů, léků a hormonů, všech všetečných otázek rodiny a přátel, všech chlácholivých slov doktorů. 

Vyskočila jsem na kozu (zní to hrozně, ale jak jinak danou chvíli vyjádřit 🙂), podívala se na tu pofidérní hadičku, kterou doktorka držela v ruce a na které svítilo příjmení mého muže, zavřela jsem oči a řekla si: Prostě pojď! 

......... 

A světe div se, PŘIŠLO. Přišlo k nám... Nikdo neví, zda to bylo díky inseminaci, anebo se jen miminko rozhodlo, že už je čas (termín početí nejde přesně vypočítat, a pokud si myslíte, že jsme se s láskou omezovali jen na inseminaci, tak vás musím vyvést z omylu 🙂). Ale to není podstatné. Podstatné je, že v to ráno, uprostřed dovolené, chvíli předtím, než jsme se chystali nasednout na skútr a projet si řecký ostrov Kofru, jsem si udělala test. Tak jako každý měsíc. Automaticky jsem položila test na okraj umyvadla a po chvilce na něj mrkla. A zůstala zírat. A postavila jsem se. A zase si sedla. A vzala ho do dlaní a běžela k oknu, na denní světlo... Znova jsem ho odložila. Znovu se podívala. A byly tam. 

Jestli jsem se rozplakala? Ne. Jestli jsem skákala radostí dva metry do vzduchu? Ne. Šla jsem a v tom zmatku strčila test pod polštář, abych za pár minut manželovi docela neromanticky a přesně tak, jak jsem nechtěla, řekla: "Hele, tak asi jo..." A test mu ukázala. 

První dny jsme nevěřili. Báli se uvěřit. Čím víc nám to docházelo, tím víc jsme se báli (totiž - na dovolené zásadně nedodržuju zdravý životní styl, takže jsme malinké nevědomky pokřtili litry piva, a dokonce i bílým rumem). Ten strach nakonec vystřídaly i ty slzy. Dojetí a radosti. To když krev potrvrdila těhotenství a ultrazvuk vyvrátil mimoděložní. Když jsem v 6. týdnu uslyšela srdíčko, vzpomněla jsem si na své: "Prostě pojď", a v duchu sebe i malinké povzbudila znovu. 

Modlit jsem se nepřestala. Modlit za zdraví nás všech a děkovat. Protože jestli něco opravdu intenzivně cítím, pak je to pokora a vděk. 

Hodně štěstí a pevnou víru vám všem! 

Před měsícem a půl jsem podstoupila operaci kostrční píštěle. Kdo se s píštělí někdy v životě potýkal, ví, o čem je řeč. Kdo to nezná, zřejmě to ani nepochopí. Zkrátka: možnost komplikací po operaci píštěle je větší než u jiných operací... Zhruba každému druhému se "něco" stane... A já byla samozřejmě "ta druhá".... 

Operace, po níž jsem si měla 3 dny poležet v nemocnici se zavedeným drenem a poté si pár týdnů odpočinout doma, se trošku zvrtla. Rány po vyjmutých píštělích bývají hluboké a veliké a samozřejmě: jsou na nejhorším možném místě. Jistě chápete, že mezi půlkami se rána hojí přeci jen o něco hůře než třeba rána na čele 🙂). Zkrátka: pooperační rána se začala rozpadat,  hnisat, tkáň odumírat... V nemocnici jsem si poležela skoro dva týdny, podstupovala každodenní čištění a proplachy a od té doby (a to už bude, přátelé, sedm týdnů) můj život docela solidně změnil. 

Proč to píšu sem? Protože tyhle změny ovlivnily kromě jiného i mou touhu po dítěti. Mou šíelnou touhu, které jsem podřídila celý dosavadní život. Před operací se mé dny omezovaly na měření bazální teploty, zoufalé čekání na plodné dny, dychtivé pozorování možných příznaků raného těhotenství a proudy slz nad negativními testy. Skutečně. Můj život byl takový... Nedokázala jsem vnímat nic jiného, vážit si ničeho jiného, radovat se z ničeho jiného... Poháněla mě jen vidina oblého bříška a varovně vztyčený ukazováček: Vždyť už ti bylo 30!!! 

Po operaci píštěle jsem najednou nemohla NIC. Ani měřit teplotu, ani čekat na plodné dny, vlastně jsem ani nevěděla, která bije, natož který je den. Do mého života se vrátila radost a štěstí, které ale nemělo příčinu v pozitivním těhotenském testu, ale v tak obyčejných, základních věcech, jako jsou možnost dojít si BEZ POMOCI na záchod, překulit se z boku na záda, dát si přesnídávku a čerstvý rohlík... 

Operace mi docela změnila priority. Otěhotnět teď by navíc znamenalo docela velký risk, protože rána kolem kostrče by to nemusela ustát... Přijala jsem to jako fakt a soustředím se na nové radosti: vrátila jsem se k vaření a pečení, čtu jednu knížku za druhou a doslova hltám všechny ty příběhy, začala jsem víc psát, hýčkat si a zvelebovat náš domov, víc chodit a déle spát... 

A kdyby nic jiného, tak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Protože "nic nemusím". Nic mi neuteče. Dítě přijde tehdy, až ono samo bude chtít... A až já budu připravená. A tohle je, myslím, ta nejlepší možná příprava 🙂. 

Téměř na každou ženu to jendou dolehne... Myšlenka na mateřství zraje, dozrává, a jednoho dne si řeknete: Proč ne? Máte-li v té době vztah, je to fajn. Máte-li navíc vedle sebe člověka, který to vidí stejně, je to úžasné. Přicházejí dny plné touhy, která najednou chutná jinak, a očekávání, která sílí s každým dnem... A tahle očekávání jsou příjemná a osvěžující – ale maximálně první čtvrtrok. S každým dalším měsícem se mění v tísnivý pocit marnosti a zoufalství...

A pokud nejste ten typ ženy, který sám sebe dokáže uklidnit, říct si: Až to přijde, tak to přijde... a nechá to plynout, pravděpodobně budete chtít za nějaký ten čas situaci řešit. Řešit s odborníky. Projdete řadou vyšetření, vy i parnter, a dost možná vás to sblíží – ale dost možná taky přijdou dosud nepoznané hádky, napětí a ve chvilkách „povinného sexu“ často i nechuť...

V té době už máte:

• přečtené všechny možné i nemožné články o příznacích raného těhotenství (a měsíc co měsíc je na sobě toužíte pozorovat),
• registraci na všech možných webech pro snažilky a nastávající maminky (protože i když vás od nich ostatní odrazují, jen vy víte, že tady najdete pochopení),
• myšlenky typu: Co když to NIKDY nevyjde? Co když se NIKDY nedočám?,
• naprostý přehled o dostupných těhotenských testech a jejich spolehlivosti a oči bolavé od neustálého hledání „duchů“

a tak dál...

Jenže ono se pořád nic neděje. Protože je to podle všeho asi vážně „v hlavě“. Lecjaký zdravotní problém se dá vyřešit – cysta se odstraní, páteř se odblokuje, hormony se srovnají – ale jak vyřešíte cosi, co sídlí někde uvnitř vás, je to nehmatatelné, ale má to obrovskou moc nad lékaři i nad vámi samými?

Budou vám říkat, abyste netlačila na pilu... Jenže jak, když den za dnem cítíte, jak stárnete a jak vám utíká váš sen?

Budou vás nabádat, abyste si našli jiné hobby – ale jak se mu máte plně oddat, když víte, za jakým účelem jste své hobby objevila nebo znovuobjevila?

A tak se vás ptám, maminky... čekatelky... odborníci... laici...

Co má dělat žena, která životně touží po miminku, ale v cestě za ním jí stojí tahle zvláštní, překážka – ona sama?

Znáte ten pocit, kdy se ve vás probudí to „něco“, co vás přiměje k tomu chtít děti? Chtít je co nejdřív, mačkat je v náručí, hrát si s nimi, zodpovědně je vychovávat – zkrátka být máma? Já ho znám moc dobře... a poslední dobou kvůli němu můj život čím dál víc připomíná očistec...

„Přijďte, až budete těhotná,“ řekl mi nedávno gynekolog a do ruky mi vrazil žádanku o převzetí do péče, adresovanou centru reprodukční medicíny. Ten ušmudlaný kus papíru mě vyděsil, vzápětí namotivoval, aby mě nakonec uvrhl do středně těžké deprese. Ženský zmetek. Cvok. Hysterka. Tak nějak se cítí žena, která chce mít dítě, ale nedaří se jí to.

A záměrně píšu „jí“, jelikož z dalšího ušmudlaného papíru od lékařů ví, že v protějšku problém není... A mohou ji blízcí tisíckrát uklidňovat, tisíckrát radit, tisíckrát opakovat: Nemysli na to. Ona na to bude myslet. A bude se dál trápit. A bude se ptát: Proč já?

Největší chybou, kterou mohou lidé před takovou ženou udělat, je:

• Říkat jí, že „to určitě vyjde, protože oni to tak nějak cítí“,
• říkat jí, že „její známá to taky tak měla“,
• říkat jí, že „problém bude určitě v hlavě“,
• říkat jí, že „nejlepší je vědomě dítě nechtít – potom se zadaří“,
• říkat jí, že „nemá bláznit, protože je ještě mladá“,
• říkat jí, že „to moc láme přes koleno a má tomu dát volný průběh“,
• říkat jí, že „oni by udělali tohle!“,
• nedej bože zeptat se se zájmem: „Tak co, pořád nic?“.

A jaké chyby dělají dámy-čekatelky, kterým ten jejich nenaplněný mateřský pud leze na mozek?

• Několikrát do měsíce si udělají těhotenský test, přestože logicky, pocitově ani fyzicky těhotenství nic nenasvědčuje.
• Několikrát do měsíce sedí na záchodě, kde hypnoticky sledují, jestli se na testu objeví dvě čárky, přestože se už potisící zařekly, že se podívají až po uplynutí 3minutového limitu.
• Několikrát do měsíce jsou zklamané, podrážděné a plačtivé z negativního výsledku a slíbí si, že už si další test nekoupí. Většinou jim toto předsevzetí nevydrží déle než pět dnů.
• Několikrát do měsíce samy sebe utvrzují v tom, že je jim těhotenství ukradené a budou se soustředit na své zapomenuté a odsunuté zájmy.
• Několikrát do měsíce pak nenávidí samy sebe za to, že nedodržely vůbec nic z toho, co si předsevzaly.
• Cítí, že selhaly, a tento pocit je provází až do začátku dalšího cyklu, kdy jim opět svitne naděje....

Co říct závěrem? Buďme shovívavější k sebe samým a mějme na paměti slavnou myšlenku: Svět patří těm, co se neposerou!