Vím, že můj článek nikdy neskončí ve "vybrali jsme", ale stejně ho napíšu. Třeba to někdo cítí jako já...

Zvlášť teď před Vánoci jsou všichni nabádáni k toleranci a k všeobjímající lásce, nic proti tomu. Ale co vlastně znamená být tolerantní? Je to "jen" Žij a nech žít? Nebo něco víc? A co mi tolerance přináší, co mi bere?

Začnu tím, co mi tolerance dává - pocit, že jsem ten "slušný a dobrý člověk". Nebo dostatečně flegmatický člověk. A někdy si připadám i jako blbec - znáte to - pro dobrotu na žebrotu.

A co mi tolerance bere? Přiznávám, že často je pro mne tolerance stresující záležitost, bere mi klid a pohodu, necítím se dobře. A někdy si připadám spíš využitáa společensky zmanipulovaná, než jako "dobrý člověk".

Jestli maminky látkujou, používají jednorázovky (dokonce i Pampersky, které mi nevoní i čisté), kojí nebo nekojí, krmí děti tím a nebo oním, jestli dávají dudlík nebo ne, jestli šátkují nebo ne, píšou s chybami nebo ne... to je mi jedno a nemám problém tolerovat jakoukoliv kombinaci výše popsaného, pokud svůj postoj ty mamky nevnucují mně.

Na druhou stranu s obtížemi toleruju hlučné děti v MHD (a to včetně mého, takže se snažím uklidňovat a tišit), maminky, které mají ve všem pravdu a které se povyšují (protože mají starší, mladší nebo více dětí než já, více peněz a tak). Dále těžce toleruju (někdy jdu i do konfliktu), když se snaží maminky vydobýt pro své děti větší práva, než přenechají mému dítěti, vydobýt si přednost třeba v nástupu do MHD a pak zaberou celou plošinu pro kočárky. 

Další pro mne obtížnou záležitostí je kojení batolat na dětském hřišti. Teď nepíšu o miminkách, tam je to něco jiného - pro miminka je MM hlavní strava i nápoj k uhašení žízně. Myslím děti, které tam chodí, běhají a potom se sápou mamince do výstřihu a ta vyvalí na celé hřiště prso... dítě v tom věku už je jistě schopné jíst a pít i něco jiného než MM a i když to ostatní třeba vidí jinak, tak pro mne kojení je intimní záležitost souznění dítěte s matkou a ne veřejná záležitost celého sídliště. Mně nevadí to, že je dítě v tom věku kojené, ale že se na to musíme všichni koukat...

Ještě přidám jednu epizodu z dneška - byly jsme s dcerkou na kontrole po nemoci u dětské doktorky. V čekárně nikdo nebyl, po  nás přijela maminka s asi půlročním chlapečkem. Když vyšla sestra vzít si průkazky pojištěnce, tak se ptala, proč jdeme - my nahlásily kontrolu, maminka s chlapečkem očkování a že jsou zdraví. Když pozvali dovnitř dalšího, tak jsem se zvedla s dcerkou (vyzutou a vysvlečenou z pár vrstev) a vstala i maminka půlročního chlapce, že je přece automatické, že miminka chodí první, že snad můžeme počkat.  Podotýkám, že tón zrovna vlídný nebyl.

A přesně to byla ta situace, kdy mi tolerance byla opravdu nepříjemná a obtěžovala mě. A kdy jsem si připadala jako blbec. Proč máme s dcerkou v prázdné čekárně (tedy bez nemocných, což by situaci měnilo) čekat my, když chlapeček nebyl nemocný (tedy nevyžadoval rychlé ošetření), přišli později a neměl od koho něco chytnout? Nebylo to přece malinké mimi... 

Takže upřesňuji tady to nabádání k toleranci - buďme tolerantní, ale nenechme ze sebe dělat blbce a něco si pod rouškou slušného chování vnucovat!!! Toleranci jen nedávejme, ale i chtějme nazpět. A nebojme se se ozvat,  když je nám něco nepříjemné - holt v té situaci budeme "ti zlí", ale nebudeme se potom vztekat, jak jsme se nechali zmanipulovat... Stačí přece dodržovat morální kodex a nenutit TOLERANCI ZA KAŽDOU CENU!!!