Mé třetí těhotenství a porod. Aneb, když se boří plány.

Od mého druhého porodu, mě manžel přemlouval do 3. miminka. Nevadila by mu třetí holčička, ale chtěl zkusit ještě aspoň jeden pokus, jestli se nám přecijen nepovede chlapeček. A toužil po velké rodině, což mi sdělil až po tom druhém porodu. Já už nechtěla. Nechtěla jsem být znovu těhotná, znovu rodit, strávit další měsíce na mateřské. Vždy jsem chtěla jen 2 děti. Už jsem se těšila do práce a dávala si dohromady svou postavu. Ale měla jsem v hlavě pořád červíka. Tolik po něm toužil, že i když jsem ho prosila, ať na mě netlačí, nedokázal si pomoct a pořád o něm mluvil. Že klidně stačí, za 5 let, že nemusíme hned. Pro mě ale představa, že bych šla na 2-3 roky do práce a pak zase na mateřskou byla nemyslitelná. Říkala jsem si, že je to ale něco, co mě třeba zabere o 2 roky víc, ale jemu se tím splní velký sen, Sen, který mu ale nemůže splnit nikdo jiný, jen já. A tak jsem v slabé chvilce svolila k jednomu pokusu. Vycházelo to akorát, že budou děti 2 roky od sebe, což mi připadá jako ideální rozestup a pokud to vyjde, tak to tak prostě má být a pokud ne, tak už mi s tím dá navždy pokoj. 

Vyšlo. Miminko si tolik přálo být u nás, že využilo té jedné jediné příležitosti. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, akorát se do naší země dostával Covid. Krátce na to nastal nouzový stav, karanténa. Když jsme byli zavření všichni doma, rozhodla jsem se odplenkovat Kristýnku, představa, že to dělám v létě s břichem mě děsila. A ta kočička to zvládla velmi rychle. Neříkám, nehody se stávaly ještě pár měsíců, ale během 3 dnů pochopila a chodila krásně na nočník. Idylka. Pak manželovi sáhli na peníze a to významně. Všude se nosily roušky a vlastně se nevědělo, co bude dál. Vzpomínám, jak jsem sledovala situaci a strašně litovala holek, co měly termín porodu a nesměly mít u porodu tatínky. Vůbec jsem si nedovedla představit, že by se mě to mělo týkat a upřímně a zcela sobecky jsem byla ráda, že netýká.

 Do 14tt jsem vůbec nešla k lékaři, protože mi to přijde jednak jako zbytečný stres a druhak bych to v roušce prostě nedala. Bylo mi klasicky zle a sotva jsem lezla. Bylo to psychicky hodně náročné a začaly se mi v hlavě objevovat myšlenky, že se to nemělo stát, že by bylo možná jednodušší, kdybych potratila. Tyhle myšlenky mě strašně trápily. Cítila jsem se nevděčná vůči všem, co miminko chtějí a nemůžou ho mít. Cítila jsem, že tím trápím i miminko, které si může připadat nechtěné. V 16tt jsem začala krvácet a došlo mi, že sice mám takové myšlenky, ale že nechci, aby to tak bylo. Měla jsem o miminko obrovský strach a začala se šetřit a připravovat na jeho příchod. Cvičila jsem těhotenskou jógu a uvolňování pánevního dna. A vlastně to byl velmi hezký trimestr. Venku nebylo ani takové horko, takže jsem do půlky léta fungovala a hrála si se svými dcerami. Byla jsem domluvená se svou PA, co mi pomáhala už při porodu Kristýnky a všechno bylo fajn. Měla jsem být poslední trimestr v péči velmi zkušené a šikovné asistentky, která je jako moje maminka a kamarádka. Měla být u mého porodu spolu s mým manželem a pak se o nás s miminkem postarat až porodím a půjdeme domů. Miminko ukázkově rostlo, já přibírala přesně podle tabulek a cítila jsem se dobře a šťastně. Do září...

Na začátku září mi doktorka sdělila, že má miminko trochu větší bříško. V půlce září, že mám hodně plodové vody, mě už bylo těžko, nízký tlak, bolesti břicha, pnutí kůže, pálení žáhy. Nic extra strašného, ale nezvládala jsem ani vodit dceru do školky. Tady mi hodně pomáhaly kamarádky a hlavně sestřenice s přítelem. K tomu začal opět růst počet nemocných a vláda se  do voleb k ničemu neměla. Nakonec nastal stav ještě horší než na jaře. Nemocných mnohonásobně víc, selhávající zdravotní systém, přepracování a nemocní zdravotníci a nakonec Lock down. Poslední měsíc jsem už jen ležela, měla velmi časté tvrdnutí břicha a bolesti. Počítala jsem dny do okamžiku, kdy bude miminko donošené a přijde porod. Zároveň mi měsíc před porodem volala PA, že si mě z vážných důvodů nemůže vzít do péče. Já ale 2 měsíce před termínem porodu už neměla šanci sehnat náhradní asistentku a vlastně by se jí asi ani žádná nevyrovnala. Snažila jsem se, ale nesehnala jsem nikoho. Chtě nechtě, v nouzovém stavu, musela jsem jezdit do poradny do nemocnice. Místo klidu a pohodlí domova.

2.11 jsem byla v poradně, miminko donošené, už bych klidně rodit mohla. Ale v poradně mi sdělili, že platí nové nařízení a tedy, že tatínek nemůže být u porodu, tedy může být na závěrečnou fázi, pokud chytnu velký sál. Ale na malý tatínkové vůbec nesmí. Zbortilo se mi úplně všechno. Budu rodit sama s cizími lidmi, bez manžela, bez mé asistentky, bez nikoho. Já, která nikdy na nic nejsem sama. Neumím to. S manželem jsme oba takový závisláčci, pořád na všechno spolu. Řekla jsem miminku, že musí vydržet ještě chvíli, ať můžeme mít u porodu tatínka. A věřila, že si tam skutečně ještě pár dní pohoví.

POROD

3.11 v 6:44 jsem se probudila a cítila tolik známý pocit. Praskla mi voda. Smotala jsem pod sebe deku a šla to oznámit manželovi na homeoffice. Pak jsem si vlezla do vany, abych zkontrolovala plodovku a počkala až odteče. Došla jsem si na záchod. Holčičky spinkaly, tak jsem jim pobalila věci, připravila všechno k tetě a zavolala sestřenici o patro výš, že vyhrála sázku a že jím tam přivedeme děti. Zavolala jsem do porodnice, protože šlo přeci jen o 3. porod v průběhu 4 let. V 8:30 jsme vyráželi do porodnice. Manžel musel zůstat před oddělením a já šla na příjem. Odhad byl 3100g, 37+1. Po prohlídce a měření a monitoru se mi byly nabídnuty možnosti, jít odpočívat nebo pomůcky, vana. Já se rozhodla odpočívat, aby mě zbytečně nebolely vazy po odtoku vody. A taky jsem se cítila nějak, ne připravená na porod. Manžel mi strašně chyběl a já, jako bych se ani nechtěla rozrodit. Lehla jsem si do postele a snažila se udržet pozitivní mysl. Dostala jsem oběd, ze kterého jsem snědla jen něco málo, protože se mi zvedal žaludek, to vůbec neznám. Kolem poledne se mi už střídaly kontrakce po 1,5 minutě. Tak jsem poprosila o vanu. Šla jsem do vany odhodlaná, že do hodiny bude miminko venku. Ani nevím, kolik bylo, jen vím, že jsem nevypnula stopky a na pokoj jsem se vrátila po 5 hodinách a 33 minutách.

Ve vaně mi bylo velmi příjemně, kontrakce se najednou daly zvládat lépe, míň bolely a bylo mi tam moc fajn, nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale za  chvíli jsem cítila, že kontrakce sílí a miminko sestupuje. Už jsem nezvládala být potichu, když přiběhly 2 porodní asistentky a tahaly mě z vody, že ve vaně rozhodně porodit nesmím. Bylo to fakt strašný. Zabalily mě do prostěradla a vedly chodbou na porodní sál. Zaslechla jsem jen: "No, na velkým ale ještě není volno, tak holt mu to řekneme až bude po všem". V tu chvíli mi bylo opravdu mizerně, měla jsem strach, byla mi zima, všechno mě bolelo a byla jsem tak strašně sama. Na sále jsem se svezla na zem a snažila se uvolnit a prodýchávat kontrakce. Ležela jsem na míči, objímala ho a chtělo se mi brečet. Hlavou mi letělo, že takhle neporodím. Úplně jsem přestala cítit miminko, kontrakce byly, ale ono nesestupovalo. 7, 8 kontrakcí, ale nic, ani ťuk. Když vešla do dveří sestra, že mi manžela přivedou, že to vrchní sestra schválila. Strašně se mi ulevilo, jak vešel a chytil mě za ruku, najednou mi dodal odvahu a sílu. Jenže miminko pořád nelezlo. Bylo jasné, že ho budu muset vytlačit. PA mi doporučila polohu na boku, zapřela mi nohy a na 4 kontrakce jsem vytlačila úplně bíle miminko. Nedýchalo. Najednou tam bylo strašně moc lidí, přestříhli pupečník a pobíhali tam s ním. V tom jsem zahlédla vedle předloktí asistentky pytlík. Takže máme kluka, ale úplně bílý a nedýchá. Měla jsem hrozný strach. Prý si po cestě dotáhl pravý uzel na pupečníku. Trvalo to jen pár vteřin, než jsem konečně uslyšela, jak začíná plakat. Pediatr si ho odnesl na testy kvůli hypoxii. Pak nám ho vrátili, dostala jsem ho na kojení asi na půl hodiny. Jenže se asistence nějak nezdál, tak ho zase odnesli a byl další 2 hodiny v inkubátoru. 

Já jsem při tlačení cítila, jak se trhám, nakonec jen na 2 stehy. Strašně jsem se třásla a šlo ze mě opravdu hodně krve. Zatímco mě doktorka šila se PA pokoušela zavést kanylu. Byla jsem jak jehelníček. Na levé ruce 7 pokusů. Na pravou si to pak vzala jiná a ta se trefila na poprvé. Dostala jsem něco na zastavení krvácení. Pak přišla sestra s kartičkou s údaji o novorozenci. K mému obrovskému překvapení jsem před chvíli vytlačila kluka o váze 3750g. V téhle situaci, šitá, bolavá, bez miminka, jsem 1000x víc oceňovala, že tam mohl být manžel se mnou. Nevím, jak bych to bez něj zvládala. Po 3 hodinách mě převezli na pokoj a přinesli miminko. Měla jsem ho mít v noci ve vozíčku, aby byl na monitoru. Ale já cítila, že si ho musím pořádně umazlit, abych mu ty chvíle v inkubátoru vynahradila. Nespala jsem celou noc, měla jsem ho u sebe v posteli a hlídala, že dýchá a je v pořádku. Je moc šikovný, krásně se přisává, což zase od holek neznám. Těm to trvalo 14 dní, než pochopily k čemu slouží prsa :D. 3. den nás tedy pustili domu a já po 3 dnech viděla svého manžela a dcery. Všechno ze mě spadlo a už si jen užíváme sebe navzájem. 

Po návratu domu jsem zjistila, jak moc důležitý je kontakt s miminkem i pro ostatní členy rodiny. Manžel si ke svému vytouženému synovi několik dní hledal cestu, než zatoužil si ho chovat a mazlit. Holčičky jsou ale skvělé. Nosí mu hračky, hladí ho, sledují, kde je a co dělá. A když pláče, hned mi to běží hlásit. Jsem za něj neskutečně ráda a paradoxně je to miminko, které si zatím nejvíc užívám. Sam byla tak náročná, že mi šlo hlavně o to, to nějak přežit. Kiky byla zlatíčko, které nic nepotřebovalo, takže jsem pořád víc řešila Samantu. Teď si ale holky hrají spolu, zabaví se, jsou samostatné a já mám poprvé čas a klidné miminko k tomu. Takže přes všechny peripetie a mojí psychickou nerovnováhu, jsem moc ráda, že toho jediného pokusu využil a je tu s námi a stojí za všechny útrapy <3. Snad mu to vydrží, přeci jen, dnes je mu teprve 14 dní. Je to Božan.