Ležím v nemocnicni posteli a je konec...poklad,ktery jsem si 10 týdnů uzkostlive hyckala,uz neni... veškerá moje odvaha vyprchala ve chvíli,kdy jsem polonaha lezela na koze na ostře nasvicenem sále a kolem mě se anonymně pohybují lidé v rouskach...každodenní rutina je vidět na jistotě jejich kroků. Pro mě se ale v tu chvíli odehrává osobní tragédie,pocit,že mě tělo zradilo...uz zase. Začíná mi téct slza,ale kam dotekla již mám v mlze...po probuzení cítím bolest,fyzickou i duševní a propukam v regulérní pláč,žádné scény,stejně nikoho nezajímají, jen potoky slz,které nejsou zastavit. Když dokape kapacka a mohu se konečně pořádně nadechnout,uklidním se. Bylo tu se mnou,dalo mi na nekolik týdnů pocit štěstí i strachu,protože již od počátku bylo při každé kontrole nějaké ale...holky ve skupince už koukaly po kocarkach a já se bála slovo těhotenství byť jen vyslovit nahlas... vnitřně jsem tusila,že je něco špatně,že si tohle miminko nepochovam. Snažila jsem si každý den s briskem užít a připravit se na možnost špatného konce. Přesto,když jsem uslyšela, že memu miminku přestalo bít srdíčko,bolelo to... Poděkovala jsem mu,že jsem měla tu čest s ním byt a rozhodla jsem se jít co nejdřív na kyretáž(měla jsem pocit,že na čekání na prirozeny odchod miminka nemám silu). Beru ji jako novy začátek.V sestinedeli o sebe budu pečovat, a poté budeme s manzelem doufat,ze k nam prijde brzy dalsi štěstí...a jiz neodejde. ❤