Celý svůj dosavadní život jsem netoužila po ničem jiném než je veliká  a šťastná rodina..Vždy jsem si vysnívala alespoň 3 děti, hlučnou a veselou rodinu a já měla být tou maminkou na plný úvazek, která se o ni bude starat..Jak se říká, člověk míní, život mění..V 18 letech jsem od kamarádek místo nějakých pubertálních věcí dostala batůžek a v něm byly hračky na písek..I mé okolí zkrátka  již v tu dobu vědělo, že jediné, po čem opravdu toužím je velká kupa dětí….Bohužel nebo možná bohudík, mi tento dar seslán nebyl..Marně roky hledám důvody, proč se mi můj sen nemohl splnit…Nenacházím.. Trápím se a stále se s tím nemohu smířit..S každou další těhotnou kamarádkou, která čeká i 3 děťátko, kdy jsem od ní neslýchávala nic jiného než „další už nikdy, mateřská je to nejhorší“. S každým dalším kulatícím se bříškem v mém okolí v sobě hledám sílu, spoustu síly nezahořknout, přát ženám jejich nádherné štěstí „STÁT SE MÁMOU“.. Ale abych jen neplakala, přeci jen jsem po dlouhém boji a tolika neúspěších a beznaděje dostala ten dar stát se MÁMOU i já.. V létě roku 2010 se mi narodil zdravý syn, můj jediný princ „Sebastian“ <3 ………..

V roce 2002 jsem potkala svého nynějšího manžela…Po 4letech vztahu mě požádal o ruku…Já souhlasila, věděla jsem, že s tímhle mužem chci spojit svůj život a hlavně „založit“ tu svou vysněnou a krásnou rodinu. V září roku 2006 jsem se stala vdanou paní a hned poté se strašně moc těšila na dvojitou čárku na těhotenském testu…Ale nepřicházela…Měsíce ubíhaly a já se tak moc trápila tím, že už nejsem těhotná..Byla jsem nedočkavá, myslela si, že přeci já, která nemá od života jiné plány a sny přece už mám být dááávno těhotná….po necelém roce neúspěchů jsem se opravdu bála toho, že je „něco špatně..Začala jsem to řešit s lékaři, v červnu roku 2007.. Manžel byl odeslán na spermiogram kde nám bylo sděleno, že je v pořádku a že s plodnou ženou nemůže být přeci problém otěhotnět!!! I na mé straně bylo dle lékařky vše v pořádku! Tak kde je „sakra“ problém??? Pustila jsem se tedy s vervou do úpravy životního stylu. Zhubla jsem 14kg, denně cvičila metodu paní Ludmily Mojžíšové, pročišťovala tělo bylinkami a kapičkami Joalis, běhala po léčitelích a  bezmezně věřila tomu, že můj sen se stane skutečností a já se dočkám své nádherné veliké rodiny..Byla jsem tím posedlá..Vyhledávala jsem různé kartáře, numerology, astrology a všichni shodně tvrdili, že mám jsou  dána do vínku 2děti!! Tak jsem se snažila další rok…Přišel červen roku 2008 a já v sobě cítila obrovskou energii..Byla jsem si jistá, že léto nám přinese náš vytoužený úspěch..Léto nám přineslo zprávu, ale úplně jinou, než jsem tak nadšeně očekávala..Na konci června 2008 byla mému manželovi diagnostikována „RAKOVINA LYMFATIKÝCH UZLIN“ Bylo mu necelých 27 let… V onen červnový den se můj život složil jako domeček z karet.. Manžel měl nemoc v pokročilém stadiu, v hrudníku již byla rozšířena do velikosti chleba..Musela být okamžitě nasazena razantní léčba v podobě chemoterapií.. Nikdy nezapomenu na větu, kterou vyřkl lékař při plánování léčby.. „Vzhledem k chemoterapii budete po léčbě pravděpodobně trvale NEPLODNÝ“ Dodnes se mi svírá srdce z pocitu, který se ve mně v ten okamžik odehrál..Ten neuvěřitelný pocit bezmoci, nespravedlnosti, taak moc to bolelo.. Mnohem víc, než manželova nemoc, tam jsem si totiž ani na okamžik nepřipustila, že by to mohlo dopadnout špatně! Bylo mi tehdy tak moc těžko, stále dokola jsem se ptala proč?? Proč on, proč my?? Byla nám nabídnuta možnost, nechat před léčbou manželovo sperma odebrat, abychom se v budoucnu mohli pokusit mít děťátka formou umělého oplodnění.. Tolik to ve mně bojovalo, tak ne, takhle já to přece nechci.. Ale nic jiného nám nezbývalo..Manžel si nechal zamrazit několik vzorků a nastal čas boje o vlastní život… Měsíce ubíhali a po 8 měsících chemoterapií a ozařování byl manžel prohlášen za pacienta s nemocí v remisi…Tedy za bojovníka, který prozatímně nad nemocí zvítězil!!! Byla jsem tak moc šťastná.. V březnu roku 2009 jsme odjeli na zasloužený odpočinek do lázní Luhačovice, kde jsme si užili krásný týden relaxace.. Musím ještě podotknout, že na pobyt se nám složila rodina.. Přijít v dnešní době o příjem partnera, s hypotékou na zádech byla krom nemoci další veliká zkouška.. Proto musím zmínit, že si velice vážím práce, kterou pro lidi ve stejné situaci dnes vykonává „DOBRÝ ANDĚL“ jehož jsem se v roce 2016 stala také součástí.. Ještě před odjezdem, jsem nás objednala na konzultaci do IVF centra Apolinář.

Po příjezdu se naplno rozjel náš kolotoč ohledně vyšetření před nadcházejícím IVF cyklem..Kdo si tím neprošel asi plně nepochopí, co se v člověku odehrává..Tolik jsem toužila po miminku, ale stále jsem si kladla otázky, zda je to etické, mám miminko přicházet na svět touto cestou, není to od nás sobecké?? A znovu dokola, proč já, proč my?? IVF centrum Apolinář bývalo umístěné na chodbě, která vedla na ultrazvuky maminek v pokročilém stadiu těhotenství..Sedíte na ponuré chodbě, věříte, doufáte a do toho pozorujete šťastné maminky hladící si svá bříška.. 1.cyklus umělého oplodnění se začal rozbíhat v květnu roku 2009. Spousta léků, injekcí a strachu a 2.6.2009 první odběr vypěstovaných vajíček. Bohužel se u mě rozběhla komplikace v podobě hyperstimulačního syndromu. Tělo po stimulaci vajčníků hormony začne tvořit nadměrné množství vajíček ve vaječníku. U mě to bylo 41 folikulů, což je při běžném měsíčním cyklu 1 folikul opravdu nadměrné množství. Při OHSS jak se syndrom nazývá hrozí vážné kmplikce a v krajním případě i smrt. Po 1.cyklu nám tedy bylo doporučeno vše ukončit bez transferu embryjka a nechat je zamrazit. Poté, až si tělo odpočine a dá se dohromady je postupně zkusit zavést. Byla jsem tak moc zklamaná a smutná, tak moc to bolelo, nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Prázdno, beznaděj a taakkk moc smutno. 14.července roku 2009 jsem podstoupila KET prvního mrazáčka, 25.září 2009 KET dvou mrazáčků. Bohužel, oba transfery byly neúspěšné, miminko nepřicházelo. Dny plynuly a já stále myšlenku na miminko nevzdávala, toužila, prosila a doufala. 2.cyklus umělého oplodnění, další kolotoč léků, injekci, návalů strach a doufání jsem započala v listopadu 2009. Bylo to ještě náročnější než poprvé, věděla jsem již co mě čeká a také víra v úspěch už nebyla tak silná. Během snahy v tomto cyklu ke mně dorazila zpráva, že má švagrová, v té době bez přítele je TĚHOTNÁ. Úplně mě to rozsekalo, celý týden jsem jen ležela a plakala nad nespravedlností, položilo mě to doslova na lopatky. Bylo to pro nás obě velmi náročné období. S odstupem času to ale vidím jako záchranu, byl to zlom, kdy jsem vše vzdala a přestala lpět na přání mít miminko. V ten čas jsem řekla manželovi, že končím. Už dále jít nechci, miminko nám dáno není a propadala jsem čirému zoufalství. Chtěla jsem vše ukončit, dát se dohromady a začít pracovat na adopci. Život bez dětí jsem si prostě nedokázala představit. Manžel mě ale přemlouval, že cyklus už je započatý a byla by škoda vše ukončit. Já přestala věřit, úplně.. Stimulaci jsem dokončila, 4.12.2009 jsem podstoupila odběr vajíček, opět s OHSS tentokrát se skore 64 folikulu..Bylo mi strašně na těle i na duši, neměla jsem sílu na nic. Opět nám bylo doporučeno vše stopnout kvůli mému stavu, ale já nakonec řekla NE. Buď vše nebo nic. Šance na zdárné početí je ihned po  oplodnění vyšší než z KET. Šla jsem do toho a nechala si zavést i přes nebezpečí 2 embryjka. Pamatuji si, že mi lékař řekl, že pokud se  embryjko uchytí, stav se může zhoršovat. Doma jsem jen ležela, odpočívala, hodně pila.. Pamatuji si na velké bodnutí v podbřišku a tím i návalem pocitu, jéé to bolí, ono se to mohlo povést. V tu chvíli jsem malinko začala doufat. 17.12.2009 měl manžel naplánovanou kontrolu na hematoonkologii a jel na krevní testy. Rozhodla jsem se, že i když je na těhu test ještě brzy, z krve už by těhu znatelné být mohlo. Jela jsem tedy s manželem a jako samoplátce si nechala nabrat krev v nemocnici. „Zavolejte si kolem poledne, to by už měl být výsledek“ prohlásila sestřička a my odjeli domů. Nedokážu ani popsat tu směs pocitů které jsem měla, když jsem kolem poledne sedla k telefonu a šla volat na hematologii.. „HCG máte 7O, což může značit těhotenství přímo v začátku“ pronesla sestřička a já nemohla říct skoro nic. Nakonec jsem ze sebe se slzami vyhrkla „děkuju vám, to snad není možné“ a zavěsila telefon...Začala jsem plakat a nemohla uvěřit..Pořád nás čekala ještě dlouhá cesta, ale tato naděje byla neskutečná.. 19.12.2009 na mě na testu vykoukla tenoučká druhá čárka a já byla neskonale šťastná. Splnil se náš sen a přišel k nám jako vánoční dárek. Vše i se syndromem jsme nakonec zvládli . O 9.měsíců později, 23.8.2010 se nám narodilo naše krásné štěstí, syn Sebastian. Náš vytoužený brouček, byli jsme tolik šťastní.

Dny ubíhali a náš chlapeček rostl. Uvnitř jsem stále podvědomě doufala v  zázrak. Snad by druhé miminko mohlo přijít spontáně, je řada párů, které to tak měli. U nás se tak bohužel nestalo.. Blížil se můj návrat do práce a já se rozhodla, že bych se chtěla pokusit o druhé děťátko znovu cestou umělého oplodnění. Manželovi se po předchozí zkušenosti již nechtělo, ale nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. V květnu 2013 jsem započala stimulaci 3.cyklu. 1.6. mi byla odebrána vajíčka a jelikož se více hlídal můj stav, OHSS se nerozjelo jako u prvních dvou cyklů. 5.6.2020 přišla pro mě naprosto zdrcující zpráva, embryjka se přestala vyvíjet, od počátku se vyvíjela špatně. Sen o dalším děťátku se v tu chvíli naprosto rozplynul. Vše bylo zbytečné, tak moc to bolelo. Lékař mě přesvědčil k dalšímu pokusu, napsal na pojišťovnu, kde mi byl odsouhlasen další pokus umělého oplodnění. Já ale už neměla sílu. Tolik trápení a zklamání už na mě bylo moc. Další pokus jsem tedy neuskutečnila. Začala jsem chodit do práce a po nějakém čase opět začala doufat v zázrak, že druhé děťátko třeba přijde spontáně. Opět se tak nestalo. V červnu 2015 jsem se započala opět zabývat myšlenkou o umělém oplodnění. Rozhodla jsem se, že chci jiné centrum umělého oplodnění. Že třeba u Apolináře je něco špatně. Volba padla na pražský GENNET na Letné. Po formalitách jsme nechali převézt manželovo zamražené sperma od Apolináře do Gennetu. Po několika konzultacích a opětovné žádosti na pojišťovnu přišla velice nečekaná zpráva. Pojišťovna  ZPMV nám naši žádost zamítla. I přesto, že ji v roce 2013 schválila. Začalo martirium vyjednávání a dotazů jak je to možné. V dopise od pojišťovny nám bylo sděleno, že před lety pracovník udělal chybu!! Paráda. Podotýkám, že i když vám pojišťovna umělé oplodnění částečně hradí, stojí vás výkony, léky a hormony dalších spoustu tisíc..Pustila jsem se tedy do boje s byrokracií, oslovila jiné pojišťovny. Nakonec téměř po roce jsem se dočkala. OZP byla ochotna nám cyklus schválit a zaplatit. Přešli jsme tedy celá rodina k této pojišťovně. Jsem jim velice vděčná dodnes. Stále jsme zůstali jejich věrnými klienty. Na 4.pokus, v řadě s KET již 6.pokus jsme v květnu 2017 začali docházet do Gennetu. Další řádka vyšetření nás již potolikáte doháněla k šílenství. Zvláště časté odběry mého manžela, kdy od léčby rakoviny špatně zvládá jehly a nemocniční prostředí. K odběru vajíček a následnému oplodnění došlo 1.7.2017. Jaká strašná rána pro mě opětovně byla, když mi 2.7.2017 zavolali, že spermie byli špatné a neoplodnilo se ani jedno odebrané vajíčko. Stále jsem se ptala , jak je to možné, ale odpovědi jsem se nedočkala. Nechápala jsem proč nebyly rozmraženy jiné dávky spermií mého manžela. Nikdo mi nedokázal odpovědět. Jediná rozumná odpověď po letech je pro mě to, že se v umělém oplodnění točí ve velkém peníze. Nač rozmrazit další hned, když můžou budoucí rodiče vysolit další desetitisíce za další pokus, který už pojišťovna nezaplatí. Zoufalí rodiče přeci pro početí potomka udělají vše, prodají majetek, zadluží se jen aby se dočkali svého snu. A to se někomu tak moc vyplatí.. Stále jsem nechápala a začala se hrabat v detailech. Volala jsem lékařům, laboratoře, psala na diskuze. Od dvou lékařu jsem se následně dozvěděla, že se šušká, že u Apolináře došlo k poškození vzorků, vypadnutí obvodů... Nikdo vám to samozřejmně nepotvrdí, všichni se bojí jen o peníze. Ale že vlastně některé ženy mohou úplně zbytečně ničit své zdraví a dopředu se ví, že to nebude pokus úspěšný  je v rámci peněz úplně jedno :/ Napsala jsem tedy na vedení nemocnice dopis se stížností, ale samozřejmně přišla zamítavá odpověď, že se přece nic takového nestalo. Kde je pravda, se už asi nikdy nedozvím, ale píši to, že i takové věci jsou možné. Při další návštěvě Gennetu se o tom už se mnou nikdo bavit nechtěl a lékařky začaly být jaksi odměřené. Nabízely mi další pokusy, ale na otázku, kterou jsem si kladla, zda vůbec ještě v dalších dávkách jsou životaschopné spermie mi nikdo nedokázal odpovědět.. Měli jsme jít do dalšího cyklu za zhruba 65 000,-Kč s naprosto nejistým výsledkem.. Dohodli jsme se s manželem, že do toho už opravdu nepůjdeme. Pomohl mi k tomu i fakt, že při čekání na vyštření v čekárně jsem tak často při placení služeb IVF centra slyšela z úst ostatních žen a párů „No, snad tam ještě nějaké peníze máme“ „Tolik ? to jsme nečekala, nezlobte se, snad tam budu mít“ apod. Je to děsivé, kdo nezažije, nepochopí, co je tak moc toužit mít děťátko a řešit peníze. Vždy se říkalo, že dítě si v obchodě nekoupíš... V obchodě ne, ale..... Nakonec jsme se rozhodli, že necháme všechny spermie rozmrazit a nechám si je zavést při inseminaci. Jednoduché metodě umělého oplodnění. Lékaři nám to rozmlouvali, že není šance a je to škoda. Již jsem jim nevěřila.  3.5.2017 jsem za výsměšných poznámek lékařky  ( že v rozmrazených vzorcích je spousta živých spermií a že jsme se tím připravili o možnost miminka) podstoupila inseminaci ze zbylých spermií. Bohužel, tento pokus se také nezdařil. Byla ve mně tak veliká zloba na tu nespavedlnost, lži, přetvářku a manipulaci...Nikdy jsem se nedočkala vysvětlení, proč když na rozmrazení sermií stačí 30 min. nebyla rozmražena další dávka. Přišli jsme tím vším o možnost mít velikou rodinu. Nyní je mi 38,5 roku a můj sen se pomalu a jistě rozplývá. Zázrak v podobě spontáního početí se nekoná, náš chlapeček roste a sourozence se již pravděpodobně nedočká. Kdo dočetl až sem, moc Vám děkuji za to, že jste můj příběh vyslechli a trochu mému trápení ulevili. Přeji vám všem ze srdce, ať vás nic takového nepotká a přichází k vám vaše vytoužená miminka spontáně a s láskou. Držte se a staňte se tou vytouženou maminkou, alespoň jednou, stojí to za to!