Těhotenksá deprese..?

Ještě před týdnem jsem byla spokojená, nadšená a prostě happy. Jenže teď, prakticky z minuty na minutu mě popadla nálada, které se happy rozhodně říkat nedá. Najednou mám pocit, že nic nebudu zvládat, že je ještě čas mět děti, že jsme to uspěchali, mohli jsme ještě rok, dva počkat... v úterý mě jen tak napadlo dat si štamprlu až dvě. Jediné, co mě zadrželo bylo to, že můj by byl asi pořádně nas-aný a mě by bylo špatně. Ale to, že bych snad měla někoho ohrozit, to mě ani nenapadlo. Z úterý na středu jsem vlastně vůbec nespala a hlavou mě běžely myšlenky typu "kdyby se teď něco stalo, tak vlastně budu ráda, bude mě to jedno". Mám pocit, že mě už teď kazí všechno. Kvůli němu mě nevzali ani na blbou brigádu, protože kdo by chtěl těhotnou. Kvůli němu už možu zapomět na anglii, výlet do Černobylu... dneska jsme seděli v čekárně u zubařa a došla tam baba s dvěma děckama. Vážně nechápu, jak mohla byt tak klidná, když tam dělali burgr - moje dítě bude týrané, protože to budu bit hlava nehlava. Tohle po mě nemože nikdo chtět, nebudu dorbý rodič, nemožu mět děti ještě ne. Absolutně to nezvládnu, je strašně brzo chtět děcka. A vlastně je mě uplně jedno, že takto přemýšlím. Jediné, co si vyčítám je to, že jsem svojému dovolila, aby ho nevytáhl, když sme byli spolem. Kdybych nebyla blbá, tak mu prostě nedovolím to udělat. To, že chcu děti neznamená, že je to dobrý nápad. Včerejšek jsem probrečela, protože jsem zjistila, že ho valstně nechcu. Jenže už je jaksi pozdě, že. Pevně doufám, že to přejde, protože nemožu mět děti, které už teď nemám ráda.
Prej změna nálad. To není nálada, to je přesvědčení.