Poporodní blues?

Kdyby byla každá noc a každé ráno takové, jak dneska, budu ráda. Malá se vzbudila 2x za noc, nakrmila se, do hodiny už jsem ležela v posteli, všechno v pohodě. Kolem 7ráno se přebalila, nakrmila, vysáli sme šušínky, dokrmili a o půl 9 už sem mohla jít zkulturnit a nakrmit sebe. Teď spinká a všechno je v pohodě. Narozdíl od minulé noci, kdy se madam rozhodla, že nebude spat vůbec.

Je to strašně náročné. Víc, než sem počítala. Mám pocit, že jsem na všechno sama. Přitom vím, že to není pravda. Tatínek vstává v noci ohřívat mlíčko, ikdyž to po něm přes týden nechcu, protože vstává do práce. Pomáhá mě přes den, malou si vezme k sobě a já si můžu jít na hoďku, dvě lehnout. Vím, že se o ni postará. Dokonce přebaluje, když není posraná 

Přesto mám pocit, že jsem na všechno sama, že on nic nedělá a že to prostě nezvládám. Že to dlouhodobě ani nejde zvládat. Někdy toho mám plné zuby do takové míry, že bych ju dala prvnímu, kdo si o ni řekne. Stejně by ju po první noci nejspíš vrátil. Přitom je vlastně hodná. To, že semtam proplače celou noc je normální. A vím, že se to brzo spraví a otočí k lepímu. Jenže je to prostě jiné. Je to šíleně psychicky náročné. Konečně malou uspím a ona se posere a poblinká, takže ju musím přesléct, čím se probudí a deme nanovo. Taky musím dost improvizovat, protože je jí 3/4 věcí velikých, takže peru ostošest, abych ju měla do čeho vůbec obléct, když je to kolikrát 3x za hodinu.

Nedávno jsem v noci s malou na rukách řvala, jak hroch, malá poblinkaná a já jsem to chtěla prostě vzdat. Nebyt V, který prostě řekl, ať se vzpamatuju, že ju v tom nemožem nechat a je potřeba ju přeslést, tak asi probrečím s promočeným mimčem zbytek noci. Tu noc jsem na chvilinku začala přemýšlet kde je nejbližší babybox, až to nebudu zvládat, abych věděla kam jet. Do teď si tu myšlenku vyčítám. V je mě velkou oporou a když se Zuzinka usměje, tak se mě derou do očí slzy tím kladným způsobem. Dojímá mě, jaká je to šikovná holčička. Dokonce si začíná zvykat čekat, než se jí zehřeje mlíčko a nutně neřve jak tur.

A to je další věc. Tak ráda bych ju nakrmila hned, jak si řekne, jenže musíme obě čekat, až se jí zehřeje flaša, protože ze začátku kojení zrovna nešlo, musela se dokrmovat a teď už prso odmítá uplně. Odsávám, dostane i moje mléko vedle sunaru, ale přece jenom je to další věc, která to všechno nové jenom zhoršuje. Člověk chodí půl hodiny po baráku a zpívá "Malý pavouček lezl na okap", pak u té písničky i usínám, protože začínám byt tak zblblá, až se divím.

Někdy mám pocit, že to vlastně ani nechcu. Že sem to zkusila a stačilo. Zjistila sem, že ještě nejsu připravená na takový závazek starat se o miminko a byt mu 24/7 k ruce, kdykoliv to potřebuje. Mám pocit, že sem se unáhlila a chtěla bych to vrátit až do dubna s tím, že v květnu spolu s V rači ani nebudem. Jenže už to nejde. Princezně jsou dva týdny a už to nejde vrátit. Už možu akorát počkat, až to nejhorí období přejde.
Taky mám pocit, že bych ju měla mět rači, než mám. Měla bych k ní cítit něco víc. Kdesi jsem četla, že tatínci žárlí na miminka, protože se jim baba už tak nevěnuje. Mě příjde, že žárlím spíš já, protože na sebe už nemáme skoro žádný čas. Na chvilku se přitulím a malá najednou potřebuje..... cokoliv. Chce nás rozdělit, nedopřeje mě chvilku jenom s tím chlapem.

A když si pomyslím, že některé páry se snaží o miminko a dali by cokoliv za to, aby celou  noc nespali, protože jejich dcerka nespí, tak se cítím provinile. Oni sice neví, co by je čekalo. Neumí si to ani představit, jenže oni ani nemají možnost to zjistit. Měla bych byt vděčná, že mám tu možnost, tu výsadu vědět jak šíleně náročné to je. A nevážím si toho. Je to vůči těm, kteří nemůžou mít děti nefér. Je to ode mě sobecké, že si toho nevážím.
Ale vlastně si toho vážím. Nikdy bych Zuzanku nedala pryč, neublížila bych jí, nic takového. Rozkrájela bych se pro ni a každý den mě dojímá, když vidím, jak jí chutná, jak se směje a ty její xichtíky. Jsem vděčná za to, že ju mám. Ikdyž je to náročné víc, než sem si dokázala představit.

Ale už teď bych nejaraději někdy utekla a nechala malou tatínkovi, ať se stará, jak umí. A vím, že to neudělám, protože je to přece moje dcerka a pak si vyčítám, že mě vůbec něco takového napadlo... a kolotoč se roztáčí a je to celé začarovaný kruh, kdy se modlím, aby se rači ani nebudila na jídlo, protože se bojím, že pak už neusne. A když se delší dobu nebudí, tak bych ji nejraději vzbudila sama, ať nezačne shozovat nebo tak něco....

Jinak jsme byli v úterý v poradně a malá přibrala za nějaké dva týdny 400g, doktor nás pochválil, sestřička taky (příjde mě, že je zároveň lakt. poradkyně), všechno je v pořádku a i se všemi neduhy máme normální zdravé miminko. Musíme akorát počkat nějaké dva tři měsíce, než se to celé ustálí. A co se mojí psichyky týká, tak musím přežit šestinedělí, pak se prý hormony dají do pořádku... už aby to bylo. Však jsme pomalu v půlce.