Ať už je venku

Byla jsem před týdnem na kontrole a doktor mi naordinoval přísný klid na lůžku. TAk jsem si udělala prázdniny u nás, protože doma by mě nutilo pořád něco dělat. Ségra je po operaci s kolenem, takže mě hlídá jak ostříž. Jediné, co můžu, je dat ráno psovi a umyt po sobě hrnek od kafé. Tím to asi tak hasne. Jinak se můžu jenom poflakovat. Jenže mě už to nebaví. Včera strýc schovával dřevo a měla jsem sto chutí se obléct a jít mu s těma kládama jít pomáhat. Nebo jít pomoct mojmu fajnovat komoru. Prostě cokoliv fyzicky namáhavějšího, než vyjít schody. Přitom jsme se šli asi na 15min projít a byla jsem úplně vyřízená. Z toho klidu mě začíná hrabat. Ale když dělám něco víc, tak mě to pak štva jednou tolik, protože jsem pak neschopná si dojít na záchod. No prostě hrůza.. taký rozdíl mezi černou a bílou jsem ještě nezažila. A šedá je přitom v nedohlednu. Příští týden jdu na kontrolu, tak uvidím, jak to vypadá. Jestli se to nijak zvlᚍ nezhorší, tak jdu dom. Komora prý bude už hotová, takže mě nebude moc co nutit a já se aspoň nezblázním. Už bych nejraději rodila ať je to za mnou. Mám pocit, že malá každým dnem roste ale břicho už ne. Takže ju cítím všady a už mě to nebaví. Někdy to vypadá, že kdybych kýchla, tak vypadne. Vím, že je dobré počkat a neriskovat a tak. Ale už mě ten klid leze na mozek. Prostě mám potřebu něco dělat a přitom valstně nesmím....
Tolik k pochodu myšlenek.