Naše historie

S přítelem spolu žijeme čtvrtý rok a já už asi 6 let vím, že pokud miminko, tak jedině přes umělé oplodnění. Sice jsme nějakou dobu zkoušeli i přirozeně, co kdyby náhodou, ale jelikož stále nic, objednali jsme se v lednu do Reprofitu v Brně ke konzultaci.

Paní doktorka milá, příjemná, vyšetřila mě a stanovila stejnou diagnózu, co před lety moje gynekoložka - polycystické vaječníky, žádná ovulace.

Zkusila ji vyvolat injekcí agolutinu, do 14 dnů jsem měla dostat měsíčky. Nepřišly, ale sliznice zareagovala, tak na únorové kontrole jsem dostala další, že teď už by to mělo vyjít. Opět nevyšlo a v březnu jsem nasadila antikoncepci, která by to snad měla vyvolat.

20.4. fanfáry tradááá, menstruace konečně dorazila. Po třech letech a na můj svátek - nejkrásnější dárek.

Bolesti jsem měla katastrofální, zdálo se, že si to to moje tělo chce užít, když to je tak málo. Byla jsem nepříjemná, vzteklá jako teriér, až se přítel neudržel a pravil:" Asi jsem rád, že to máš jednou za tři roky, protože tohle mít doma každý měsíc, tak mě trefí šlak." Dlužno dodat, že mě asi taky.

Pak jsem zahájila další měsíc antikoncepce, při kontrole u paní doktorky v Brně bylo vše v pořádku, vyfasovala jsem taštičku s Puregonem a celá šťastná se těšila, až přijde další menses a já začnu stimulovat. Jenže člověk míní, Pánbůh mění.

Za několik dnů poté dostal přítel na intimních místech bakteriální infekci - růži. Antibiotika na 10 dnů, naprosto neschopný odběru spermatu. Z Brna došlo doporučení stimulaci odložit, takže v pátek 14.5 jsme po jeho další kontrole u obvoďáka volali do Brna, že stimulaci odkládáme.

18.5. jsem měla dostat opět měsíčky, po kterých jsem měla začít stimulovat, ale mrška se zase někde zpozdila, takže než dorazila, přítel se vyzdravil natolik, že řekl, že snad toho odběru spermatu schopný bude. Bylo to naše štěstí, protože i když měsíčky přišly se čtyřdenním zpožděním, stačilo to na přítelovo jakžtakž uzdravení a já mohla začít stimulovat takřka v původním termínu.

Stimulovala jsem pouze deset dní, na první kontrole našla paní doktorka 10 folikulů, na druhé 15, zareagovala jsem prý dobře, tak se v úterý 1.6.2010 šlo na odběr vajíček.

Větší hrůzu a bolest jsem v životě zažila pouze jednou, jinak snad ještě nikdy. Na sále jsem místo slibovaných 10 minut byla skoro 40, probrala jsem se se strašnou bolestí, kdy mě sestry táhly na pokoj, kde jsem okamžitě zvracela. Moje první otázka byla, kolik je vajíček, dostalo se mi jen odbytí - nějaká jsou, teď se čistí. Paní doktorka možná někam špatně píchla, trochu to krvácelo, máte tam tamponádu, proto vás to bolí, ležte v klidu, píchnu vám něco na bolest.

Pak přišla paní doktorka, stimulace byla prý trošku větší, bylo odebráno 33 vajíček, z toho 27 zralých. Na tu bolest prý mám právo, řekla. Po dalších 45 minutách se odstraňovala tamponáda (obvazy nastrkané dovnitř, aby se zastavilo krvácení). To byl taky zážitek, ale už se to dalo snést. Možná také díky té injekci proti bolesti. Po dvou hodinách, kdy jsem měla odcházet, jsem stála nebyla schopná slézt z postele. Přítel je uprosil, abychom tam mohli ještě hodinku být. Jakmile uplynula další hodina, přišla sestra a že se máme už opravdu zvedat. Tak jsem to zkusila, oblékla jsem se a vyšli jsme ven. Zvracela jsem hned přede dveřma do zahrady, poznamenala jsem jim tam fasádu (to za to, že mě nutili pít čaj a že nás vyhnali v takovém stavu). Tříhodinová cesta z Brna byla příšerná. Rozjel se mi hyperstimulační syndrom docela silný, nebyla jsem schopná sedět, ležet, pít, níst, nic. V břiše se mi nahromadila kapalina z folikulů, a při kontrolách mi tvrdili, že mě na transfer asi nepustí, pokud voda neodejde. Naštěstí jsem nemusela na kapačky, v pátek ze mě velká část odešla. V sobotu jsem se konečně cítila jako člověk a v neděli mě pustili na transfer.

Každodenní volání do embryolaboratoře bylo velmi zajímavé:

Středa - měla jste 27 zralých vajíček, z toho se oplodnilo 26.

čtvrtek - máte 27 oplodněných vajíček, jedno se oplodnilo později.

pátek - máte 28 oplodněných vajíček. Při mém dotazu jak je to možné jsem se dozvěděla, že napíchali i ty méně zralé s náznakem jádra.

V sobotu jsem už nikam nevolala.

Transfer v neděli 6.6 proběhl v klidu a v pohodě. Postaral se o to přítel, který ve snaze zlehčit situaci, pohlédl na obrazovku, kde nám ukázali naše embrýsky, a pravil - koukni Marci, jak jsou stejný, asi si budou naše děti podobný. Smála jsem se já, sestra i doktor. Pak je tam teda zavedli a my si je odvezli v bříšku domů.

Hned druhý den jsem poslala přítele do lékárny koupit těhotenský test. Přinesl mi test na určování plodných a neplodných dnů.  Právě podniká druhý pokus v jiné lékárně, tak jsem zvědavá, co přinese dnes (podotýkám, že je přítel vysokoškolák, a běžné každodenní situace normálně zvládá).

18.6.2010 budeme testovat (když budu mít na čem). Tak snad se zadaří...

Takže doplňující informace:

4. den po ET jsem testovala, testík byl bílý, pregnyl se v těle už nevyskytoval. Sedmý a osmý den byla na testíku čárečka, která pak začala miznout. Miminko se asi jen otřelo o moji sliznici, ale nezakousko se tak jak by mělo.Krev negativní.

Po nevydařeném pokusu jsem si jela odpočinout do lázní do Luhačovic na 5 týdnů, pobyt tam byl parádní a i když to nebyly Františkovy, doufala jsem, že budu dostatečně zrekreovaná na další pokus.

8.8 jsem šla na další transfer, na KET dvou blastocyst, jedna už byla krásně z obalu, jen jen se zahryznout...nestalo se tak, testy sněěhobílé, krev negativní.

Z CARu doporučení, že ještě jeden KET a pak pauza, aby si tělo odpočinulo od těch hormonů.K normálním lékům jsem navíc dostala prednison, anopyrin, v lékárně zakoupila femibion a 10.9 jsem byla na dalším KET, situace naprosto stejná jak minule, zase dvě krásné blastocysty, jedna opět vylézala z obalu, jen jen se zakousnout, stejná paní doktorka zaváděla...

Od 8. dne po KET jsou slabší čárečky na testech, které ovšem téměř nesílí, nebo jen velmi málo. Radost se střídá se strachem stále dokola, každá z nás asi zná pocity naděje, zmaru, bezmoci, strachu a zase naděje...desátý den od KET jsem šla jako samoplátce na krev, HCG pouze 15,3. 12. den HCG 27, malinko naděje, ale 14. den HCG pouze 40. To už jsem si bulila do polštáře, že to zase nevyšlo, HCG je příliš nízké, nestoupá tak jak by mělo...

Paní doktorka z CARu ale řekla, nic nevzdávat, doporučila zvýšit dávky utroše i estrimaxu a včera, 15. den po KET, na mě konečně vykoukla čárečka, která mě potěšila, dnes je zase o maličko silnější.

takže doufám, že zítřejší ortel u pana doktora v CARu bude příznivý a že to naše miminko zabojuje.

17. den HCG 80

20. den HCG 160. Zároveň se zase spouští špinění, které se rozjíždí v měsíčky.

25. den HCG jen 63. Vysadit léky a je konec. Zamlklé těhu.